Siegfried Heil

* 1931

  • „Nebyli z nás obzvlášť nadšení, když jsme přišli. Jednou se mi stalo, že v jednom stavení se na dvoře vařily v kotli brambory pro prasata. Vrata byla otevřená. Vlezl jsem tam a dal jsem si do dlaní pět kousků. Ještě byly horké. Vyšel sedlák s bičem a vyhnal mě. Brambory jsem neudržel, jak byly horké. To nebyl hezký zážitek, chtěl jsem jen pár brambor, které by dostala prasata.“

  • „Henleina jsem neviděl. Jako děti jsme musely na jeho polích sbírat mandelinky a sklízet řepu. Byl tam černý rybník, kde se utopili dva Američané. Potom vyhodili přehradu do vzduchu a natáhli sítě, aby vytáhli jejich těla. Rybníky byly plné ryb. V Milíkově pak byly záplavy. Ty utopené Američany pak vytáhli. Ten jeden volal: ‚Help, help!‘, dostal křeč nebo co, a druhý mu chtěl pomoct, ale nakonec se utopili oba. Američané jim chtěli pomoct a potápěli se s hadicí. Bylo to dost špatné. Voda pak natekla všude, všude byly kaluže plné ryb. Byli tam kapři, pstruzi a líni. Měl jsem takový klacek s vidlicí z ořechového dřeva a na něj jsem je dával. Šel jsem domů a míval jsem vždycky šest sedm ryb. Potom už jsem nechtěl ryby ani vidět, bylo toho až moc.“

  • „Ke konci války u nás ale hlavně byli Američané, asi sto mužů. Nejprve hodili několik ran granátometem, potom granátomety odstavili na louku. U nás je Těšovský vrch. Tam tehdy byli němečtí vojáci z RAD, také měli zbraně. Tak po sobě navzájem stříleli. My kluci jsme stáli vedle Američanů, samozřejmě že nás odháněli, tak jsme odešli pár kroků dál, ale pořád jsme se tam tlačili. Granátomet, to byl zážitek. V květnu Německo kapitulovalo. Všichni byli daleko. Američané pak chtěli vyjet tankem na kopec. Byl to Slavkovský les, cesty nebyly zpevněné, a tak tam tanky zůstaly viset a nemohly dál. Díval jsem se na to z okna, jak se jim protáčela kola. Cesta byla úzká a tank široký.“

  • „Zůstali jsme na statku a snažili jsme se být užiteční. Dále jsme spali na seně, babička s macechou pomáhaly při sklizni řepy, já jsem chodil pást krávy. Můj nejkrásnější zážitek z této doby ale je, když jsem musel ve sklepě šlapat zelí. Pro mě byla tahle doba velmi dobrodružná. Pořád jsem špekuloval, co bude další den.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Rehau, 16.09.2019

    (audio)
    délka: 01:53:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutí němečtí rodáci z Karlovarska vyprávějí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Dodnes si rád popovídám chebsky

Siegfried Heil se narodil 30. června 1931 v Milíkově. Když mu byly čtyři roky, získal jeho otec práci hajného v lesích hraběte Clam Gallase na Frýdlantsku v Jizerských horách, a proto se tam rodina přestěhovala. V roce 1942 však matka zemřela na rakovinu a otec se vrátil těžce zraněný z války – to byl důvod přestěhovat se zpátky na Chebsko. Siegfried vzpomíná na Manský dvůr, sídlo Konrada Henleina, a také na boje o Těšovský vrch, které se odehrály na sklonku války nedaleko Milíkova. Na podzim 1945 rodina uprchla do Německa. Nejisté týdny a měsíce nakonec dopadly dobře, když na jaře 1946 získal otec možnost pracovat a žít s rodinou na hájovně Schönheid u Wiesau. Siegfried se vyučil truhlářem, kvůli těžkému úrazu však nemohl práci vykonávat. Nastoupil proto k Deutsche Post, kvůli čemuž se s rodinou přestěhoval do Porúří. Po odchodu do penze se v roce 1989 přestěhoval zpět do bavorského pohraničí.