Siegfried Heil

„Henleina jsem neviděl. Jako děti jsme musely na jeho polích sbírat mandelinky a sklízet řepu. Byl tam černý rybník, kde se utopili dva Američané. Potom vyhodili přehradu do vzduchu a natáhli sítě, aby vytáhli jejich těla. Rybníky byly plné ryb. V Milíkově pak byly záplavy. Ty utopené Američany pak vytáhli. Ten jeden volal: ‚Help, help!‘, dostal křeč nebo co, a druhý mu chtěl pomoct, ale nakonec se utopili oba. Američané jim chtěli pomoct a potápěli se s hadicí. Bylo to dost špatné. Voda pak natekla všude, všude byly kaluže plné ryb. Byli tam kapři, pstruzi a líni. Měl jsem takový klacek s vidlicí z ořechového dřeva a na něj jsem je dával. Šel jsem domů a míval jsem vždycky šest sedm ryb. Potom už jsem nechtěl ryby ani vidět, bylo toho až moc.“

„Ke konci války u nás ale hlavně byli Američané, asi sto mužů. Nejprve hodili několik ran granátometem, potom granátomety odstavili na louku. U nás je Těšovský vrch. Tam tehdy byli němečtí vojáci z RAD, také měli zbraně. Tak po sobě navzájem stříleli. My kluci jsme stáli vedle Američanů, samozřejmě že nás odháněli, tak jsme odešli pár kroků dál, ale pořád jsme se tam tlačili. Granátomet, to byl zážitek. V květnu Německo kapitulovalo. Všichni byli daleko. Američané pak chtěli vyjet tankem na kopec. Byl to Slavkovský les, cesty nebyly zpevněné, a tak tam tanky zůstaly viset a nemohly dál. Díval jsem se na to z okna, jak se jim protáčela kola. Cesta byla úzká a tank široký.“

„Zůstali jsme na statku a snažili jsme se být užiteční. Dále jsme spali na seně, babička s macechou pomáhaly při sklizni řepy, já jsem chodil pást krávy. Můj nejkrásnější zážitek z této doby ale je, když jsem musel ve sklepě šlapat zelí. Pro mě byla tahle doba velmi dobrodružná. Pořád jsem špekuloval, co bude další den.“