„Nějak brzy zjara ve čtyřiačtyřicátém [roce nepřišel] žádný povolávací [rozkaz], přišli policajti v maďarské četě a sebrali mě. Do Mukačeva mě odvezli na transport a odtud do Polska až do Ternopole. Víte, kde je Ternopol v Polsku? Za Ternopolem jsme kopali zákopy a bunkry. Teď nevím, jestli bombardovali, nebo jestli byla v noci dělostřelecká příprava. Všichni se rozběhli a my jsme s jedním kamarádem utekli. Už jsme se dlouho chystali, že odtud utečeme pryč. To je daleko do Karpat, ale troufali jsme si. Mladí kluci. Tak v noci, jak to bylo a všechno uteklo, tak jsme utekli. Už jsme se nevraceli a trmáceli jsme se zpátky domů.“
„Dole v přízemí na III. nádvoří je úplně vzadu kuchyně. Tam se dostal nějaký člověk. Já dodnes nevím, kdo to byl, páč přišla pohotovost a sebrala ho. On se dostal od kuchyně na III. nádvoří, kde vrátný mívá službu, a strážný seděl v křesle pro vrátného. Páč do šesti hodin je venku, po šesté hodině zavřel, tak tam seděl jeden kolega. Já jsem byl v prvním poschodí. Teď jsem slyšel nějaký hluk a chlapík utíkal po schodech navrch. Já jsem na něj vytáhl pistoli a říkám: ‚A stůj.‘ On se zase vrátil zpátky. Já jsem mezitím shodil sluchátko [a spustil alarm – pozn. aut.].“
„Tak jsem šel do ruské armády. Oni mě tam dali partyzáni jako tlumočníka, páč jsem uměl dost dobře maďarsky. Tam byl nějaký učitel nebo profesor z Chustu, nepamatuji si už jeho jméno, a byl na ruském štábu perevodčík [překladatel – pozn. aut.]. Já jsem musel jít s průzkumem, to byl důstojnický průzkum, do terénu zkoumat. To bylo až někde před Čopem, tam jsou řeky a vrbové keře, tam se zabývají košíkářstvím, a tam na nás stříleli minomety. Tak jsem byl raněný střepinami.“
„Byli jsme tři, štábní rotmistr Dobrovský, z východního Slovenska byl nějaký rotmistr Michač a já. My tři jsme museli ten den odejít a postupně posílali výchoďáry [vojáky z východní fronty – pozn. aut.] [pryč]. Oni nechtěli výchoďáry u Hradní stráže. Měli z nás strach, páč jsme viděli, co je tam [v Sovětském svazu] za bordel. Já jsem byl strašně překvapený, jak se vybarvili vládní vojáci [z protektorátního vládního vojska u Hradní stráže – pozn. aut.]. Byli to také moji kamarádi, my jsme se kamarádili, ale žádný neřekl, že vstoupil do [komunistické] strany. Víte proč? Protože jim nechtěli uznat služební léta, která strávili v Itálii, a komunisté jim slíbili, že jim je uznají, když vstoupí do strany.“
„Skončil školní rok a my [jsme si] jako kluci [řekli], že půjdeme také do Ruska. Já s bráchou a Činko Petro a Ivanina bydleli blízko hranic u Poljany. On to všechno zpunktoval. Tak jsme čekali, až maminka vytáhne z pece chleba, slaninu jsme měli nachystanou, a že půjdeme do Ruska. My se nebudeme maďarsky učit. Naštěstí to sestra zaslechla, řekla to mamince a maminka nám dala: ‚Já vám dám Moskaly...‘ – my jsme říkali Moskaly – ‚ty běž domů.‘ Ivanina na nás čekal a pak tam byl. Pak jsem s ním mluvil. Byl bez nohy. On byl na Sibiři a pak byl na frontě v československé armádě.“
Major. v. v. Michal Hečka se narodil 24. října 1924 v obci Sinovir na Podkarpatské Rusi. Absolvoval obecnou a v nedalekém městě Volové i měšťanskou školu a poté se chtěl vyučit v obchodě. Matka s otcem se původně věnovali zemědělství, ale poté si otec zařídil hostinec a Michal Hečka mu v jeho nové živnosti pomáhal. Poklidný život ovšem pokazila maďarská okupace Podkarpatské Rusi v roce 1939. Pamětník dokonce uvažoval o útěku do Sovětského svazu společně se svým bratrem a s dalšími kamarády, ale naštěstí se o plánované akci dozvěděla maminka a odchod do Sovětského svazu mu zatrhla. Pokud by překročil hranice, byl by odsouzen k nuceným pracím v gulagu. Michal Hečka i tak musel absolvovat polovojenskou přípravu v maďarské organizaci Levente. V roce 1943 dostal od Levente povolávací rozkaz na kopání zákopů, od rozkazu se však distancoval a odešel domů. Situace se tím ovšem nijak nezměnila, na jaře 1944 již neměl na výběr a na nucené práce k Ternopilu byl odvezen proti své vůli. U Ternopilu budoval zákopy a bunkry proti Rudé armádě, ale poté přišlo bombardování (či dělostřelecká příprava) a Michal Hečka s jedním kamarádem v nastalém zmatku od své jednotky uprchli. Společně chtěli odejít zpět na Podkarpatskou Rus, ale omylem přešli k rumunským hranicím, kde byli chyceni místními partyzánskými jednotkami. To se již blížila Rudá armáda a díky partyzánům vstoupil pamětník do ruských jednotek, kde působil jako tlumočník v důstojnickém průzkumu. V jedné z akcí před Čopem byl raněn střepinami, léčil se v polní nemocnici a poté u místních obyvatel a přitom se náhodou od zdravotnice Rudé armády dozvěděl o 1. československém armádním sboru. Rozhodl se vstoupit do československých jednotek a dne 2. listopadu 1944 byl přijat v Chustu do první brigády. Účastnil se tak bojů o Liptovský Mikuláš a dalších osvobozovacích bojů na území Československa a svou válečnou anabázi ukončil v Prostějově. V roce 1945 sloužil na velitelství první oblasti v Praze a v témže roce vstoupil do Hradní stráže, kde sloužil ve třetí četě. Během své služby se setkal se spoustou zajímavých osobností, kromě prezidenta Edvarda Beneše a jeho manželky Hany například i se sovětským velvyslancem Valerijem Zorinem. V roce 1947 jako obyvatel Podkarpatské Rusi optoval pro Československo. V roce 1948 byl z pozice vojáka Hradní stráže odvelen na funkci účetního a zástupce velitele velitelské roty v Kynžvartu a nakonec dostal „zvláštní dovolenou“. Odjel do Brna, pracoval v Drukově jako zámečník a poté jako obchodník ve spotřebním družstvu Včela. S nástupem podniku Jednota byl však propuštěn a poslán na stavební práce. V Brně také poznal svou budoucí manželku, kvůli ní podal výpověď a odstěhoval se za ní do Kunštátu, odkud pocházela. V době natáčení rozhovoru v roce 2013 žil Michal Hečka v Kunštátu. Zemřel 9. května roku 2023 ve věku nedožitých 99 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
