„Byla v Terezíně velká tyfová epidemie, když jsme tam přišli. Takže všude byly takové, nechci říct plakáty, ale prostě něco vytištěného, umrlčí lebka a ‚Achtung Typhus gefahr‘. Takovéhle hlášky všelijaké. Tak to bylo zase takové. Teď moje kamarádka, jak jsem vám říkala, měla bratra, který sice byl také míšenec, ale oni kluky brali nějak dříve a ten bratr tam byl nějak půl roku před námi a taky se dostal z toho tyfu. Teď se dozvěděl, že jsme přijely, tak za námi přišel. Ono nebylo lehké se tam dostat, ale přišel a vypadal úplně příšerně. Vlasy mu skoro slezly a hrozné. Toho jsme se teda zděsily.“
„Samozřejmě [tam byly] třípatrové kavalce a bylo tam šíleně lidí. Nevím kolik, ale hrozně lidí. Tam jsme byli asi tři dny a tam mě nejvíce šokovaly latríny, co tam byly. To bylo prostě něco příšerného, prostě prkna s dírou vedle sebe, za zády zase z prken taková [překližka], tam byli mužští a tam ženské. Když jsem se podívala dolů, tak tam lezli všelijací červi. To pro mě byl teda hrozný šok.“
„V Sokole potom, když v sedmatřicátém osmatřicátém atmosféra tak houstla, tak děti, které si s námi dříve hrály normálně na ulici, kluci zejména, začali nosit [nacistické oblečení], jako Hitlerjugend byli oblečení. Házeli po nás koňské, jak bych to řekla, koblihy. Slušně. Když jsme chodily ze školy my české a německé děti, tak jsme se na chodníku třeba střetly, a jak jsme nosily tašky na zádech, tak jsme do sebe strkaly.“
„My jsme měli doma Ježíška, Vánoce, měli jsme každý rok krásnou jedličku. Vysokou. Taky jsme věřili na Mikuláše a tak dále. My děti jsme do synagogy, co si pamatuji, chodily jenom jednou za rok, a to byl svátek, kterému jsme my děti říkaly bonbonkový.“
Najednou jsem si uvědomila, že jsem někdo jiný. Do té doby jsem to nikdy nepociťovala
Bohumila Havránková, rozená Picková, se narodila 17. listopadu 1927 v Liberci do smíšené česko-židovské rodiny jako starší ze dvou dcer. Tatínek pracoval jako velkoobchodník a zároveň vlastnil maloobchod. Ve svém rodném městě pamětnice navštěvovala obecnou školu a poté přešla na reálku (pouze dva roky zde studovala). Koncem třicátých let v pohraničí začaly vřít nacionální vášně a rodina Pickových z Liberce utekla do Prahy. V hlavním městě se Bohumila Havránková zapsala na Reálné gymnázium v Karlínské ulici a poté se na přání maminky vyučila kožešnicí. Smíšené rodiny se týkala protižidovská nařízení a omezení. Pamětnice docházela na Hagibor, kde byla ve styku s židovskými vrstevníky a kde se seznámila se členy levicové sionistické organizace Hašomer Hacair. Bohumila Havránková, stejně jako ostatní děti ze smíšených manželství, očekávala povolání do transportu do ghetta Terezín. 3. března 1943 přes shromaždiště ve Veletržním paláci a odjela do Terezína. Po třech dnech v ghettu přešla do Jugendheimu (dětského domova) a později do Mädchenheimu L-410 (dívčího domova). V ghettu pracovala, nejdříve v truhlářské dílně a pak v zemědělství, mimo ghetto. V ghettu poznala i svou první lásku, chlapec však odjel transportem a už se nikdy nesetkali. Bohumila Havránková se konce války dočkala v ghettu. Těsně před osvobozením Terezína, 1. nebo 2. května 1945, se společně s kamarádkou odhodlala k útěku z ghetta a přes Bohušovice se dostala do Prahy, kde mezitím propuklo Pražské povstání. Po válce vystudovala grafickou školu, obor fotografie, a získala zaměstnání v redakci Rudého práva. Po rodičovské dovolené pracovala jako knihovnice v Encyklopedickém institutu Československé akademie věd a později také v podniku zahraničního obchodu VELAZ (Velkochovu laboratorních zvířat). Bohumila Havránková zemřela 5. prosince roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!