"Bylo to nedaleko Rovna, nevím přesně, jak se to místo jmenovalo. Byli trošku výjimeční tím, že nežili v české vesnici. Jako velká česká rodina žili v ukrajinské vesnici. Proto si taky [pradědeček] vybral prababičku, která byla Ukrajinka. Musela se začlenit do rodiny, mlýn jim potom zabrali bolševici a pak přišlo Polsko - dělení Polska na začátku války. Připadli pod Polsko, moje babička pak chodila do polské školy. Pak to [území] zabrali Němci, měli zkušenosti s tím, jak postupoval Hitler - občas se objevili nějací němečtí vojáci, zažili nějaká zvěrstva, která se jich jakoby moc netýkala, tam, kde žili oni, ale dotkla se třeba Českého Malína. A pak měli velmi těžké vzpomínky na banderovce, o kterých často vyprávěli. Tím, že byli smíšená rodina, když banderovci přicházeli brát si další věci, tak jak to v té partyzánské válce bylo, hledali mého pradědečka, protože to byl Čech. Samozřejmě prababičce vyčítali, že si vzala Čecha, že ředí krev. Ze všech stran to bylo náročné, proto vůbec neváhali, když byla možnost repatriace, a chtěli odejít."
„Musím říct, že měl velký odhad na lidi, když bych to řekla ne racionálně, ale emocionálně, řekla bych, že měl opravdu charisma, ať už v duchovním slova smyslu nebo duševním. Dokázal v lidech něco objevit, naslouchat jim, najít, co potřebují, jakým způsobem se potřebují rozvíjet, a měl na to úžasný prostředek, měl čas. Čas v jeho životě nehrál roli. Byl velmi spokojený, když měl od rána nějakou návštěvu, někdo tam byl, komu se nějakým způsobem věnoval. O to víc si cením a dodnes se stýkáme s paní Vargovou a snažíme se jí pomáhat a dělat jí rodinu, protože oni dělali rodinu nám. Ne, že bych měla nějaké napjaté vztahy s rodiči, zpočátku se jim moc nelíbilo, že tam chodím, ale pak si na to zvykli a zvykli si i na Julka. Myslím si, že Vargovi byli samozřejmě rádi, že je Julek spokojený, má společnost, ale na druhé straně, když si představíte, že máte pořád někoho doma... Nemáte vůbec žádné soukromí, protože tam pořád někdo přichází. Navíc věděli, že je sledovaný, že telefon je odposlouchávaný, nějaké drobné problémy z toho měli."
"Tiskly se u Gardášů doma na cyklostylu, což bylo docela hrdinství, protože, jak už jsme Vám říkala, ty blány smrděly. Přivezli jsme lidovky, asi deset lidí je přepisovalo na blány, protože jak jsem to sem dnes donesla, ono to mělo asi třicet, čtyřicet stran. Aby to proběhlo rychle, tak jsme to přepsali na takové části, pak jsme to dělali na cyklostylu u Gardášů a kompletovali. Měli největší byt. Na cyklostylu se to přetáhlo barvou, pak se to muselo nechat schnout, pak to bylo na hromádkách, někdo to skládal, sešíval a poté se to hned odnášelo z bytu, každý si vzal pět, šest výtisků a rozdal je, pokud možno důvěryhodným lidem, což se někdy třeba úplně nepodařilo."
Hana Havlíčková, rozená Fukanová, přišla na svět 5. října 1970 v Šumperku jako starší ze dvou dětí Petra a Věry Fukanových. Maminčini předci se roku 1947 repatriovali do Československa z Volyně. Téměř celá rodina dědečka Vladimíra Helikse tragicky zahynula roku 1943 při vypálení Českého Malína Němci. Vladimír Heliks pak vstoupil do Svobodovy armády, se kterou se dostal do Československa. Jeho budoucí žena, Hanina babička, přišla z Volyně se svou rodinou. Po příchodu se usadili v Hrabišíně a později v Petrově nad Desnou. Maminka, Věra Fukanová, roz. Heliksová, se už narodila v Hrabišíně. Vystudovala klinickou logopedii, působila v oboru. Tatínek pracoval jako dřevařský inženýr. V pěti letech se Hana s rodiči přestěhovala do Šumperku. Roku 1986 ji kamarádka seznámila s Juliem Vargou, těžce nemocným disidentem a katolickým aktivistou, u jehož lůžka se scházeli lidé z disentu, undergroundu i podzemní církve. Hana konvertovala, začala navštěvovat bytové teologické semináře. U Vargů potkala i svého budoucího muže, Jana Havlíčka, studenta pražské ČVUT. Do Šumperku vozil samizdatové tiskoviny, které za pomoci přátel dále množil. Hana se brzy připojila. Samizdatové tiskoviny přepisovala, tiskla a dále rozšiřovala. Roku 1988 se Hana s budoucím manželem, Janem Havlíčkem, stali členy Nezávislého mírového sdružení. Dostala se do hledáčku StB. Od roku 1988 byla vedena jako prověřovaná osoba a vyslýchána, byla jí nabízena spolupráce výměnou za studium VŠ. Po maturitě v roce 1989 pracovala rok jako sanitářka v domově důchodců. 14. října 1989 se provdala za Jana Havlíčka, za svědka jim šel Julius Varga. V Šumperku se angažovala od počátku sametové revoluce, byla jednou ze zakládajících členů šumperského OF. S manželem vychovali tři dcery - Františku (1993), Šárku (1995) a Zuzanu (2004). Během mateřských dovolených vystudovala teologii a pedagogiku na UP v Olomouci. V devadesátých letech stála u zrodu neziskových organizací v Šumperku - Poradna pro ženy a dívky v tísni a Centrum pro rodinu. Založila tradici Šumperských adventních koncertů, jejichž výtěžek dvacet let putoval neziskovým organizacím, od roku 2019 slouží k financování projektu Kameny zmizelých v Šumperku. Roku 2013 začala učit na šternberském gymnáziu, kde působí dosud. V roce 2024 žila v Šumperku.
Návštěva přeživšího dědečkova bratrance Valentina Domského. Na fotce v první řadě zleva: Hana Havlíčková, roz. Fukanová, na klíně dědečkovy sestřenice Věry Heliksové, nad ní dědeček Vladimír Heliks, vedle zprava jeho žena Tamara, vedle ní Valentin Domský, Petrov nad Desnou, 1976
Návštěva přeživšího dědečkova bratrance Valentina Domského. Na fotce v první řadě zleva: Hana Havlíčková, roz. Fukanová, na klíně dědečkovy sestřenice Věry Heliksové, nad ní dědeček Vladimír Heliks, vedle zprava jeho žena Tamara, vedle ní Valentin Domský, Petrov nad Desnou, 1976
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
