Helena Havelková

„No, to na začátku, když to začalo, to mně bylo těch pět let, pět, šest, já jsem to cítila, že se něco jako mění. Protože předtím jsme tam žili opravdu v pohodě. My jsme teda žili ve čtvrti, kterou postavili, tu čtvrť postavili z vilek důstojníci, vojáci, že jo. Takže my jsme tam byli jako Češi. Když si vzpomenu, když bylo výročí 28. října, tak ty ulice, ta čtvrť... byla plná praporů. Já dneska nevidím prapor. Byly prapory ve voknech, do oken se stavěly fotografie prezidenta. Prostě my jsme tam žili jako opravdu vlastenci, kteří se snažili prostě to češství tam uplatňovat.“

„Prostě my jsme právě na tý vesnici, že jsme byli, tak jsme byli zachráněný, protože my jsme měli čtrnáct husí, my jsme měli králíky, my jsme měli krůty, my měli bílý kachny. Protože jsme měli před barákem takovej kávek, rybníček, takže tam jsme měli ty kachny. Na zahrádce se všechno pěstovalo. No a tatínek si propachtoval ještě kus pole od pana zahradníka, protože on měl pole navíc, tatínek mu chodil pomáhat do toho zahradnictví. A on nám to zoral, to pole, a my jsme tam naseli pšenici a žito, dali jsme tam pár řádků brambor, pak jsme tam dali dva řádky zelí, takže my měli tři bečky zelí na zimu ve sklepě, brambory. No a měli jsme základ života. To obilí jsme vezli v noci, jsme vozili s tatínkem na sáňkách do mlejna do toho, do vedlejší vesnice, tam byl mlejn, tak tam nám umleli a my jsme vezli zpátky mouku chlebovou, dali jsme ji pekaři. A pak jsem chodila do pekárny prostě pro chleba. Protože on nám ten chleba upek z tý naší mouky. No, tak to jsem nosila v ruksaku čtyřkilovej bochník chleba od toho pekaře a on mě hřál na záda, to jsem hrozně ráda nosila. A od tý paní, jeho manželky, jsem vždycky od cesty dostala sladkej rohlík.“