Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Havelková (* 1932)

Jídla jsme měli málo, necpali jsme se, a proto se dožíváme tak vysokého věku

  • narodila se 24. srpna 1932 v Litoměřicích

  • vnímala eskalaci napětí mezi Čechy a Němci před druhou světovou válkou

  • po mnichovském diktátu se rodina musela přestěhovat do vnitrozemí

  • válku prožili v Hradci Králové

  • v roce 1945 se pamětnice vrátila do Litoměřic

  • v srpnu 1968 se v Litoměřicích zúčastnila demonstrace proti okupaci

Helena Havelková se narodila v Litoměřicích, a už když jí bylo pět šest let, začala vnímat, že se svět kolem ní mění, hlavně vztahy mezi Čechy a Němci. „Protože předtím jsme tam žili opravdu v pohodě. Tu čtvrť postavili důstojníci, vojáci, a když bylo výročí 28. října, tak ta čtvrť byla plná praporů a do oken se stavěly fotografie prezidenta. My jsme tam žili jako vlastenci, kteří se snažili to češství tam uplatňovat.“

Nesmíme ve vlaku mluvit česky

Vzpomíná si na bitky v parku mezi českými a německými kluky v době, kdy začala chodit do školy. „Maminky chodily s malejma dětma do školy a zase na ně čekaly, protože měly strach, že je ty kluci německý napadnou. A to se stupňovalo.“ Jednou měl do Litoměřic přijet předák sudetských Němců Konrad Henlein. Začali se sjíždět i lidé z okolí, ale zasáhl velitel místních vojsk s tím, že si nepřeje, aby Henlein přijel. Když mu starosta řekl, že na to Němci mají právo, velitel zareagoval tak, že přitáhl dělo a v případě Henleinova příjezdu ho neváhal použít. A tak Henlein do Litoměřic nepřijel.

V Litoměřicích pamětnice sice začala chodit do školy, ale v tamní první třídě moc dlouho nepobyla. „Přišli Němci, zabrali nám území a já jsem přestala chodit do školy za měsíc. A pak jsme byli odstěhovaný z Litoměřic – nejdřív do Terezína, pak do Mnichova Hradiště, tam jsme s vojákama prožili Vánoce, a pak jsme se odstěhovali do Hradce Královýho.“ Ve vesnici poblíž Hradce totiž bydlel Helenin strýček, a tak si mohly obě rodiny vzájemně vypomáhat.

„Když jsme odjížděli do Hradce, tak jsme byli ve vlaku, seděli jsme v kupé, koukala jsem do okna a u toho okna seděl typickej henleinovec – kraťasy, bílý štumpfy, bílý podkolenky, měl klobouk se štětkou, padací most u kalhot, typickej Němec. Když viděl, že se natahuju, tak si mě vzal na klín. Ptal se mně, jak se jmenuju, a všechno jsem mu to řekla. A pak jsme se bavili, co vidím a tak, no tak jsme si povídali – německy. Pak se mě zeptal, kam jedeme. Já jsem to nevěděla, tak jsem se otočila na maminku, která seděla u těch dveří a bavila se tam německy taky se spolucestujícími. No a já jí česky říkám: ‚Maminko, kam jedeme?‘ A on, jak zjistil, že jsem Češka, tak mě z toho kolena sundal, postavil a víc se se mnou nebavil. Maminka mi pak šeptala do ucha, že nesmíme ve vlaku mluvit česky. Ta nenávist k těm Čechům byla obrovská.“

Čaj a kafe oslazené řepným sirupem

Z válečných let si Helena vybavuje tehdejší přídělový systém. „Na chleba, na rohlíky, na mouku, na cukr, na maso. Za války jsme dostávali pět deka čokolády na měsíc a deset deka obyčejných tvrdých bonbonů na měsíc.“ Nicméně díky tomu, že doma chovali husy, králíky a kachny a na zahrádce pěstovali všechno možné, měli o základní živobytí postaráno. Paradoxně v té době také jedli hodně mořských ryb, protože v Hradci Králové na náměstí byla velká rybárna a na ryby stačilo poloviční množství lístků než na maso.

Tatínek se během války staral o domácnost a maminka chodila do práce. „Tatínek se staral, když maminka byla na šichtě, tak uvařil. Hodně jsme vařili kváskovou polívku, pak zelňačku a jinak jsme chodili sbírat řepu, kousky řepy. Táhli jsme pytel za sebou, odvezli jsme to na vozejčku domů a pak se z toho vařil sirup. Ten  jsme používali na slazení čaje nebo kafe.“ Dneska Helena říká: „Ta válka nás zachránila, proto se dožíváme tak vysokýho věku. Toho jídla bylo málo, my jsme se necpali.“

Helena vzpomíná, že její rodiče také poslouchali zahraniční rozhlas a na mapě sledovali, jak postupuje fronta. „Měli jsme dvě mapy – jednu se špendlíkama a druhá byla přes to, kdyby přišla kontrola, tak aby neviděla ty špendlíky.“

Na konci války pak pomáhali vězňům evakuovaným z koncentračních táborů. „Když jsme dostali hlášku, že jde ten pochod, tak se začala vařit polévka a nosilo se to ven. Házeli jsme jim brambory a skývy chleba. Maminka říkala: ‚Nechoď tam!‘ Ale já jsem říkala, že jim musím pomoct.“

Helena s rodiči a bratrem žila v pronajaté vilce v Hradci Králové až do roku 1945 a po válce se rozhodli vrátit zpátky do Litoměřic. Rodiče jeli napřed, aby zjistili, jak vypadá jejich dům, a nejdřív tatínek musel sehnat byt pro lidi, kteří se v něm usídlili, aby se oni mohli zpátky nastěhovat. 

Na zaplněném náměstí jste neslyšeli jediný slůvko

V době srpnové okupace roku 1968 žila Helena v Litoměřicích, kde se také zúčastnila demonstrací na náměstí. „Najednou začaly houkat sirény, velitel Rusáků přijel na náměstí v džípu, měl tam kulomet a projížděl po náměstí. Můžu vám říct, že na tom náměstí, i když bylo plný lidí, jste neslyšeli jediný slůvko.“

Po příchodu do práce pak podepsala protestní listinu proti okupaci. „Říkala jsem, komu jsem mohla: ‚Když budete podepisovat, počkejte, až to podepíše ředitel a všichni soudruzi.‘“ A to se jí později také vyplatilo. Na začátku sedmdesátých let v nové práci totiž po nějaké době nabídli její pozici vedoucí účtárny za jejími zády kolegyni. Důvodem byl kádrový posudek, který na ni její nadřízený dostal. Když ho ale Helena viděla, zjistila, že téměř nic v něm není pravda.

„Větu po větě, co tam měli, jsem si k nim udělala odpovědi. Nejdřív jsem zašla za panem ředitelem, a když mě viděl, tak mě objímal a málem mě líbal. Říkala jsem mu, že jdu za ním v nepříjemné věci, jestli viděl posudek, který na mě soudruh vypracoval. Říkal, že ho četl a že s ním souhlasí.“ A vytáhl na ni právě i to, že podepsala, že nesouhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Na to mu Helena odpověděla, že se podepsala až po něm a že on ji měl upozornit na to, že nemá dokument podepisovat.

Pamětnice posudek nepodepsala, zažádala o jeho přepracování a před komisí vyvracela větu po větě, která o ní byla napsána. „Komise rozhodla, že se musí ten posudek znovu přepracovat. Dostala jsem pak od něj vyrozumění, že mám přijít ten posudek podepsat. Bývalá kádrovačka mi řekla, ať to podepíšu hned za tečkou, aby tam nemohl nic dopsat.“

Nicméně díky své pracovitosti a spolehlivosti neměla Helena nikdy problém najít práci – byla zaměstnaná v hospodářském družstvu, v mlékárně, v pojišťovně, v kovovýrobě nebo na školním statku…

Nežli zalhat, to radši mlčet

V listopadu 1989 se pamětnice mimo jiné ocitla na kontrole v pražské nemocnici, a tak měla příležitost zajet se podívat do centra města. „Jela jsem tramvají na Václavák a tam bylo plno lidí. Potkávala jsem lidi a všichni měli trikolory. Říkala jsem si, proč jsou ty lidi tak nervózní? To cejtíte ve vzduchu napětí, říkala jsem si, že tady se opravdu něco děje. Četla jsem noviny, že je nějaká demonstrace, šla jsem po Václaváku dolů, to ovzduší bylo úžasný, rozzářený tváře.“ Helena pak odjela domů do Ústí nad Labem a až postupně se dozvídala, co se děje.

A její dnešní vzkaz mladé generaci zní: „Snažte se bejt šťastný, poctivý a hlavně nelhat, lež má krátký nohy. Z vlastní zkušenosti vím, že nežli zalhat, to radši mlčet. Jsou věci, kdy nesmíte říkat pravdu z důvodu, že byste tomu druhýmu ublížili.“ A na závěr Helena Havelková dodává: „Mám ke všemu úctu, každá věc má svoji hodnotu a to se má ctít. V každý věci je nějaká lidská práce a ta lidská práce je důležitá.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)