"Všichni jsme cítili, jak byla matka nervózní, hodně plakala. Ani jsme si netroufali být nahlas. Má matka byla celý život v Sauersacku. Neuměla jezdit na kole, tak byla tak maximálně v Přebuzi. Vlastně myslím, že ani v Nejdku nikdy nebyla, neznala to tam. A najednou musela úplně pryč. Chodila a naříkala, co si jen vezmeme, co si jen vezmeme, pro pět dětí? Potom rychle sundala snubní prstýnek a zašila ho do polštáře. Byli jsme filcovaní, zlato se muselo odevzdat. Na cestu upekla štoly a zabalila je do vlhkého plátna. Nikdo nevěděl, na jak dlouho jedeme pryč, ale všichni věřili, že se zase vrátíme. Potom štoly, které upekla, zabalila na cestu do vlhké utěrky, aby déle vydržely. Jenže zplesnivěly. Měli jsme je ještě v Günzurgu v lágru. A potom ve Freihalden. Jedli jsme je stejně, protože nic jiného nebylo. Tak jsme z toho onemocněli."
"Starší sourozenci Lotte a Ernsti chodili do školy. Zaznamenala jsem, že bratr je v nějakém spolku, nějakém HJ. Měl opasek, který si pořád pečlivě leštil kozím mlékem a sodou. Oblékl si vojenskou košili a kalhoty a hrdě někam odcházel. Když se vrátil, slyšela jsem, jak se s ním pozdě v noci Lotte hádá. Vyčítala mu, proč tam chodí a proč tam vůbec je. O co se ale jedná, to jsem tehdy nevěděla."
"V Sauersacku bydleli také moji bratranci Ernst a Franzi, kterému byly čtyři roky. Společně s bratrem Albertem jsme si s nimi hráli, vlastně pořád. Když jsme měli hlad, utíkali jsme k mámě a volali na ni: 'Mamma, gi me a bemme,' tedy: 'Mámo, dej mi chleba s marmeládou!' Lítali jsme bosí, boty jsme neměli. Jednou jsme utíkali kolem našeho potoka, vedl přes něj malý můstek. Najednou jsem z mostku viděla, že ve vodě leží zbraň, revolver v koženém obalu. Miluji vodu, tak jsem honem do ní skočila, potopila se a revolver vytáhla. Potom Ernst řekl: 'Dej mi ho.' - 'Ne,' nechtěla jsem, 'vyhodíme ho, táta nám vždycky říkal, že munici nemáme brát do ruky.' Jenže kluci ho chtěli vidět, vytáhli ho z obalu. Najednou vyšla rána. Ernst svého bratra Franziho zastřelil. Spadl z mostu, všechno bylo plné krve. Utíkali jsme domů, nebylo to daleko. Otec nám dal facku, máma na něj volala, ať vezme s sebou deku. Do ní malého Franze zabalili, vzali na ramena a odnesli ho k tetě Bertě. Nebyla doma. Otec botou rozrazil dveře, položil mrtvého chlapce na divan. Pak šel pro svou sestru: 'Berto, pojď domů. Stalo se něco strašného, tvůj syn už nežije.'"
"Petříček chodil často za mým bratrem. Byl vždycky hezky oblečený, mnohem lépe než my, však to taky byl jedináček. Protože jsme neměli žádné hračky, připravil nám otec starou pneumatiku, kterou jsme popoháněli klackem. Jenže teď ji tenhle Petříček chtěl mít. Přišel se svou matkou, a ta řekla, ať mu ji dám. Otec nám vysvětloval, že všechno, co budou Češi chtít, jim máme dát – ať máme pokoj. Ale když mi ta paní řekla, ať přinesu pneumatiku, tak jsem tedy řekla, že ne. Vešla do domu, měla uniformu a zbraň. Já jsem odmítla, věděla jsem, co bude následovat, a tak jsem rychle skočila za roh. Jenže výstřel vyšel a já jsem slyšela ten kravál. Rychle jsem utíkala pryč, do lesa se schovat. Domů jsem jít nemohla, bála jsem se, že by mě zastřelili. V lese jsem zůstala schovaná až do večera."
Elfriede Hannawald se narodila 28. června 1939 v dnes již zaniklé obci Sauersack (Rolava) v Krušných horách. Její otec pracoval jako dělník v místním cínovém dole, matka se starala o malé hospodářství. Uživit početnou rodinu nebylo v místních náročných podmínkách jednoduché. V červenci 1946 byli Baumgartlovi vystěhováni do jižního Bavorska (Freihalden). Elfriede zde vychodila základní docházku a nastoupila do práce – nejprve v proslulé továrně na rukavičky Afira v Burgau, poté se přestěhovala do hor v oblasti Allgäu. Má čtyři děti, oba její manželé s ní sdíleli osud vystěhovaných Němců z Československa. Její velkou vášní je chebský zpěv a muzicírování.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
