Miroslav Hampl

„Já jsem to osobně těžko nesl, ale co mě bolelo a z čeho mi bylo nepříjemně, byli ti, kteří měli třeba padesát nebo šedesát roků a byli úplně vyřízení, vyřízení tak jako já. Ale vyřízený člověk v padesáti v šedesáti vypadá úplně jináč, jako když je člověk dvacetiletý. To mně bylo až do pláče, jak jsem to viděl. Na tom StB takových lidí moc nebylo, ale když jsem byl potom ve vězení na šachtě na Slavkově, kolikrát jsem si šel večer lehnout a nad těma lidima jsem úplně plakal. Bylo mi jich líto.“

„Dvakrát třikrát za rok, jestli to víte, se stěhovaly tábory. Dva autobusy vyhlásili, nasedli a odvezli na Jáchymov, z Jáchymova zase na Slavkov. Takhle se vyměňovali, aby si ti vězni na sebe moc nezvykli a něco nazorganizovali. Já jsem měl zase v neštěstí štěstí, že v jedné takové výměně vězňů přijel autobus ze Svornosti z Jáchymova. To byli kluci, kteří dělali takzvané úderky, na velkých překopech. A ti dělali vždycky směnu a čtyřiadvacet volno. Oni zjistili, že jsu tam, potkali jsme se a pak jsem šel z toho svého díla, kde jsem dělal tu slednou chodbu. Takže mě vzali do té takzvané úderky a tam se mi to zlepšilo – jak psychicky, tak i na stravu a na všechno.“

„Seznámil jsem se s Bohoušem Pánkem a Jirkou Pražákem a uskutečnili jsme útěk toho Pánka, který se nám podařil. My jsme měli speciální legitimace. Vypůjčili jsme si jednu legitimaci od toho Jirky Pražáka a já s jedním civilem, který dělal lamače, jsme vyvedli toho Pánka přes vrátnici ven, což se nám podařilo. Přišli jsme ke kostelu v Jáchymově, protože to je přímo u kostele ta šachta ve vrchu. Přišli jsme k autobusu, oni sedli do autobusu. Jeli do Ostrova. Tam se převlíkl. A hned dalším autobusem jel. Podle jejich řeči teda, protože já už jsem s nima nebyl. Protože jsem sedl na autobus a jel jsem. Když jsem nechtěl jít s nima za hranice, protože už jsem měl připravený další útěk. Tak jsem jel autobusem na Boží Dar na ubytovnu.“

„Vyšetřovali. Já jsem to popíral. Jsem říkal, že nic nevim. Všechno jsem popíral a trvalo to až do Vánoc a přes Vánoce mě zavřeli do korekce, protože jsem to všechno pořád popíral. A řekli mně, že tam budu tak dlouho, až po mně poroste mech. A v korekci to bylo na moje gumáky. Pět krát čtyři. Takovej sklípek. Pět krát čtyři gumáky. Tam byl u dveří plechovej žánek na potřebu. Bez okna, bez ničeho a tam jsem strávil Vánoce a Nový rok 1952.“

„Protože se mnou nebyla nějaká moc řeč, protože jsem byl úplně vyřízenej, odvedli mě zpátky na normální celu, kde nás bylo asi deset nebo jedenáct. Byla to cimra asi tak čtyřikrát pět. Tam nás bylo devět, deset, jedenáct. Byla to taková palanda dřevěná. Nad tím slaměný združoky a takhle jsme leželi vedle sebe. Jak harémci. A v koutu pochopitelně žánek na potřebu a nádoba s vodou. Nic jinýho. To jídlo stačilo akorát tak. Člověk nemusel. Nebyl zvyklej chodit před druhejma na záchod. Takže jsem ze začátku ani to jídlo, co ho bylo málo, abych nemusel chodit na záchod, protože jsem se styděl a bylo mi to takový nepříjemný. Tak i to málo jídlo jsem nejedl. Takže jsem hrozně zeslábl a šel pochopitelně s váhou dolů.“

„Seznámil jsem se tam s dvěma Pražákama. S jedním lékařem a jedním doktorem. U těch jsem byl taky v rodinách. Asi dvakrát nebo třikrát jsem jim dovezl nějaký dopisy nebo teplý oblečení. Takže jsem navštěvoval ty rodiny a vozil jsem těm muklům zprávy a balíčky. Já jako civil jsem mohl a měl jsem s nima přístup a bavil jsem se. Vyposlechl jsem jejich životní příběhy a to trápení. Bylo to nepříjemný. Já jsem se do toho zahloubal, že mně jich bylo líto.“

„Ta buzerace byla nepředstavitelná. To bylo pořád hned tam, tohle. Po práci v zimě odhrnovat, v létě vozit kolečka hlíny, udělat velkou hromadu a za čtrnáct dní, až jste tu hromadu odvezl, tak zase tu hromadu padesát metrů zpátky.“