Jarmila Halaburtová

„Dítě je na tohle strašně citlivé a vnímá, co se kolem něj děje. A jsou věci, které ve mně zůstaly dodneška. To už zase souvisí s těmi Jevany, kde se stávalo, že si přišli pro mou matku k výslechu. Do Prahy ji vozili gestapáci. Ti chodili v klasických kožených kabátech. U baráku s vrátky byl zvonek, a když tam stál chlap v koženém kabátě... dodnes z toho ve mně zůstal nepříjemný pocit, protože z toho vždycky vylezlo něco špatného, když nic jiného. Takže tu mámu odvezli a nebyla jsem si jistá, jestli se vrátí, nebo nevrátí, a já tam zůstala s tou cizí paní, která nebyla tak cizí, protože jsem ji měla ráda. Zůstaly jsme tam tedy samy dvě, v opuštěném baráku, který byl půl kilometru od vesnice a v lese, samota.“

„Jeden naprosto jednoznačný důvod byl ten, že moje matka byla Američanka. V roce 1952 to byla katastrofa. Svým způsobem se to táhlo až k mému synovi. Ten tedy vystudoval, a když šel potom na rok na vojnu, tak šel k pétépákům. Taky kvůli tomu, že měl příbuzenstvo v Americe. A navíc měl tetu v Kanadě, když v roce 1968 utekla. To byla tedy jedna věc. A zadruhé, já neměla dělnický původ. Můj otec byl právník. V roce 1952 to byl tedy štempl absolutně nikam.“

„A tehdy byly ty různý sobotní brigády. Takové ty dobrovolné brigády. To se samozřejmě hodnotilo – zda se rodiče zapojují, nebo nezapojují. Kvůli těm dětem se to dělalo. Měla jsem kvůli tomu problémy s třídní učitelkou mého kluka, protože to byla velká partajnice. Šla jsem si to s ní tenkrát vyříkat. Říkala jsem jí, aby mi tedy poradila, jak to mám udělat, když je pracovní sobota ve škole, dále mám pracovní sobotu v baráku a pracovní sobotu v práci. Měla jsem se rozčtvrtit, nebo jak? Naštěstí se kluk i holka dobře učili, takže mohli bazírovat na svých známkách, ale na ničem jiném bazírovat nemohli, protože posudky byly negativní. Takže potom když kluk udělal osmou třídu, chtěl jít na gympl. A to byl další problém, protože zase se psaly posudky.“

„Osvětim byla vyhlazovací tábor. To je dnes známá věc, že tam šla dennodenně spousta lidí do plynu. A to skutečně šli, to není nějaká fáma. Můj otec tam šel s transportem, kde bylo 2000 lidí, a vrátil se on sám z těch 2000 lidí. Takže to bylo asi štěstí. Dovedete si tedy představit, jak to tam vypadalo. To v tom Buchenwaldu nebylo. Samozřejmě se o něm taky mluvilo, ale táta sám říkal, že to byl nebetyčný rozdíl. Vůbec se to nedalo srovnávat. V tom Buchenwaldu byli vězni pokládáni za lidi, kdežto v Osvětimi se s nimi nezacházelo ani jako se zvířaty. Lidi byli předměty k použití, a když už nebyli k použití, tak se strčili do plynu.“

„Měla tam přednášku Anežka Hodinová-Spurná. Na to se pamatuju. To byla tehdy strašná baba. Ona tam začala něco povídat a hanila první republiku, Beneše, Američany a já nevím co všechno. Mě to tak rozhodilo, že jak jsem tam v té lavici seděla, tak jsem se tam rozbrečela. Úplně jsem se psychicky sesula. Pamatuju, že jedna kantorka, ta byla taková dobrá, mě odtamtud vytáhla, šla se mnou a domlouvala mi, že to bude dobré a že se to uklidní a srovná.“