Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Halaburtová (* 1933)

Otec právník a matka Američanka - to byl v 50. letech průšvih

  • narodila se 6. února 1933 v Praze

  • matka Anna Vostrovská se narodila ve Spojených státech amerických

  • otec František Jirsa zatčen jako protinacistický odbojář, přežil Osvětim a Buchenwald

  • Jarmila prožila válku s maminkou v Jevanech

  • v roce 1952 maturovala na gymnáziu v Praze

  • z politických důvodů se nemohla dostat na vysokou školu

  • pracovala jako kreslička

  • v roce 1957 se vdala a v 60. letech zůstala doma s dětmi

  • v době normalizace pracovala jako účetní a zástupkyně ekonoma

Maminka se toužila vrátit do Prahy

Jarmila Halaburtová, rozená Jirsová, se narodila 6. února 1933 v Praze do rodiny JUDr. Františka Jirsy a jeho ženy Anny, rozené Vostrovské, která se narodila ve Spojených státech amerických. Do Čech ji to táhlo od dětství.

Předci Anny Vostrovské odešli v 19. století do Ameriky za lepším živobytím a její rodiče už česky neuměli. V Praze však žil její strýc, který měl na Václavském náměstí restauraci U Vostrovských a byl bezdětný. Když byla Anna malá, strýce s rodiči navštívila a ti se rozhodli nechat ji v roce 1905 u dobře zaopatřeného strýce a jeho ženy. V jejích šesti letech si dcerku, i přes její nechuť, rodiče odvezli zpět do USA. Anna už tam nezakořenila. Toužila se jednou vrátit do Prahy. Když se po první světové válce seznámila s Janem Masarykem, ten jí v roce 1923 pomohl dostat se zpět do vlasti svých předků.

Tehdy se v Praze setkala se svým budoucím mužem, mladým právníkem Františkem Jirsou. Česky už skoro zapomněla, mluvili spolu tedy anglicky.

 

Byla jsem hýčkané dítě

Jirsovi pocházeli z pohraničí, odkud dědeček pamětnice, vyučený koželuh a švec, odešel z vesnice do Prahy a začal podnikat v realitách. „Nevím, jak to dokázal, neměl žádné vzdělání a uměl se prý sotva podepsat, ale dařilo se mu. Dcerám dal v Praze domy. Nejlepší dům byl podle něho rohový, s výlohou a vchodem do obchodu ze dvou ulic,“ vypráví Jarmila.

František dostal také dům, i když ne rohový, na Vinohradech ve Slezské ulici, v roce 1925, když se ženil s Annou. Po jedenácti letech se jim narodila dcera Jarmila. Ta, jak říká, vyrůstala jako v bavlnce, jakožto dítě z dobře situované rodiny byla hýčkaná. Maminka byla doma a měla k ruce hospodyni.

Otce zatkli za odbojovou činnost

František Jirsa měl kancelář na Arbesově náměstí. Zastupoval americké velvyslanectví a také spolupracoval s JUDr. Otakarem Klapkou, který za války působil na pražské radnici jako primátor a za odbojovou činnost byl v roce 1941 popraven nacisty. Trest neminul ani Františka.

Když otce v roce 1940 zatkli, bylo Jarmile sedm let. Přišli si pro něj do kanceláře. Matku s hospodyní a dcerkou Němci následně vystěhovali do jedné místnosti. Anna Jirsová se rozhodla, že se přestěhuje do letní vilky na okraji Jevan, kterou tatínek v roce 1935 postavil.

„Dítě je na tohle strašně citlivé a vnímá, co se kolem něj děje. A jsou věci, které ve mně zůstaly dodneška. Gestapo jezdilo do Jevan pro maminku k výslechům. Stáli vždy v kožených kabátech u našeho domu a zvonili na zvonek. Dodnes z toho ve mně zůstal nepříjemný pocit. Vždy když mámu odvezli, nebyla jsem si jistá, jestli se vrátí, nebo ne. Zůstaly jsme tam jen s hospodyní, v opuštěném domě, samy dvě, půl kilometru od vesnice a v lese, samota.“

 

Návrat nežádoucí

V Jevanech matka s dcerou žily z našetřených peněz a také chovaly domácí zvířectvo. Sousedé si důvěřovali a pomáhali.

Otec se dostal k soudu v roce 1942 v Berlíně. Otakara Klapku popravili, otec dostal dva roky odnětí svobody. Poznámka dopsaná na jeho rozsudku však zněla: „Návrat nežádoucí.“ Františka od doby, kdy ho zatkli, rodina neviděla. Prý to s ohledem na své blízké ani nechtěl. Byl v hrozném stavu.

„Rozsudek nám přišel o Vánocích. Otce poslali do Osvětimi. Už tehdy měl ten koncentrák velmi špatnou pověst,“ vypráví Jarmila.

 

Tátu zachránily balíčky

Anna Jirsová měla stále americkou příslušnost, a když Spojené státy vstoupily do války, Němci jí i s dcerou umožnili vycestovat do USA. Anna však nemohla opustit svého muže a zanechat ho v Evropě svému osudu. Takto mohla alespoň jednou za měsíc posílat Františkovi do Osvětimi dvoukilový balíček a doufat. „Zachránilo mu to život. Ať byli Němci jakkoli krutí, v tomhle měli pořádek – jak táta říkal, balíčky byly otevřené a prohlédnuté, ale nikdy se z nich nic neztratilo a dostal všechno,“ vzpomíná Jarmila. O život bojoval v koncentračním táboře neustále. Když mu dozorce urazil pažbou palec na ruce, nedostal ošetření ani léky. Buď to vydrží, nebo ne. Rána se mu časem naštěstí zahojila, ale z palce zbyl jen pahýl.

„Dále hrozilo, že ho pošlou do plynu. Otec si díky tomu, že dostával balíčky, udělal kontakty. Balíčkem uplatil vězně, který měl na starost kartotéku vězňů zařazených do plynu, a ten tátu výměnou za jiné jméno vyřadil. Díky tomu přežil válku,“ vypráví pamětnice.

Její otec se poté dostal ještě do koncentračního tábora Buchenwald. „Táta říkal, že ten se nedal s Osvětimí srovnávat. V Buchenwaldu byli vězni pokládáni za lidi, kdežto v Osvětimi se s nimi nezacházelo ani jako se zvířaty. Lidi byli předměty k použití, a když už nebyli k použití, tak se strčili do plynu.“

 

Osvobození v roce 1945

František Jirsa byl osvobozen v Buchenwaldu Američany. Díky své dobré angličtině jim mohl dělat tlumočníka. Dostal nabídku odjet s nimi do USA, ale odmítl. Nevěděl, co je s rodinou, a těšil se domů.

Jevany, kde se konce války dočkala Jarmila s maminkou, osvobodili Sověti. Otce přivezlo vojenské auto a vítala ho celá vesnice. „Já už bych ho ani nepoznala. Neviděli jsme se pět let. Už byl sice trochu spravený po všech těch útrapách, ale stejně vážil 45 kilogramů. Dojemné bylo, jak ho přivítal náš pes. I po těch dlouhých pěti letech v něm poznal svého pána. Když ho uviděl, připlazil se k jeho nohám s radostným kňučením, tak jak to dělával kdysi,“ vzpomíná Jarmila.

 

Psychicky jsem se sesypala

Po válce se Jirsovi vrátili do Prahy. Otec opět pracoval ve své kanceláři na Smíchově. O tři roky později, v roce 1948, mu ji ale sebrali komunisté. Pamětnice říká, že brali ohled na to, že trpěl v koncentračním táboře, a dostal práci ve státní správě, kde se věnoval pojišťovacím událostem při autonehodách a podobně.

Atmosféru od roku 1948, kdy komunisté převzali moc v zemi, vykresluje skrze zážitek z jedné přednášky, které se povinně zúčastnila jakožto studentka gymnázia: „Měla tam přednášku Anežka Hodinová-Spurná. To byla tehdy strašná baba. Začala něco povídat a haněla přitom první republiku, Beneše, Američany a já nevím co všechno. Mě to tak rozhodilo, že jak jsem tam v té lavici seděla, rozbrečela jsem se. Úplně jsem se psychicky sesula. Jedna dobrá kantorka mě odtamtud vytáhla, šla se mnou a domlouvala mi, že to bude dobré, že se to uklidní a srovná. Ta doba byla taková, že za Němců nevládl takový strach něco říct před sousedy jako za komunistů.“

 

Matka Američanka

Jarmila navštěvovala gymnázium ve Slezské ulici a odmaturovala v roce 1952. Na vysokou školu se ale z politických důvodů hlásit nemohla. „Problém byl, že jsem nebyla dělnického původu – otec byl právník a ke KSČ se nehlásil. A další, naprosto jednoznačný důvod byl ten, že moje matka byla Američanka. V roce 1952 to byla katastrofa. Štempl absolutně nikam. Svým způsobem se to táhlo až k mému synovi,“ říká pamětnice. Po maturitě nastoupila do Stavoprojektu na Václavském náměstí jako kreslička.

 

Příliš velký byt

Jirsovým, jak bylo po roce 1948 zvykem, komunisté rozdělili byt pro tzv. nadměrné metry. V sociálně spravedlivé společnosti, jakou si komunisté vysnili, totiž nebylo možné, aby někdo měl více životního prostoru než někdo jiný, přestože se jednalo o jeho nemovitost. Jirsovi byli nakonec rádi, že si do rozděleného bytu mohli nastěhovat alespoň své známé. Když se tedy Jarmila v roce 1957 vdávala, doma už nebylo místo a novomanželé bydleli v pronajatém pokoji ve vile Na Hřebenkách.

 

Do Ameriky s pěti dolary

Po narození syna v roce 1962 a pak dcery v roce 1966 Jarmila zůstala dvanáct let v domácnosti. Její maminka udržovala písemné kontakty se svými příbuznými v Americe a v roce 1963 dostala povolení na tříměsíční návštěvu své sestry. Oficiálně si směla na cestu jako kapesné vzít jen pět dolarů. Víc totalitní režim nepovoloval. „Stejně se ale vrátila po dvou měsících. Byla tak dlouho mimo USA, že těžko snášela zcela jiný životní styl. Například prý šla pěšky, aby hodila do poštovní schránky dopis, a hned ji zastavili policisté, zda nemá nějaký problém. Nebylo zvykem chodit pěšky, všude se jezdilo autem,“ vypráví pamětnice.

 

Na brigády jsme chodili, aby se děti dostaly na školu

V polovině sedmdesátých let, když šla dcera do druhé třídy, nastoupila Jarmila opět do práce. Pracovala jako účetní a zástupkyně vedoucího ekonoma. Vzpomíná, jak režim zasahoval do běžných svobod a soukromí lidí. Měla obavy, aby se komunisté nemstili na jejích dětech tak jako na ní, tedy že by ani ony nemohly studovat a živit se tím, pro co mají vlohy.

„Byly například různé sobotní brigády pro rodiče. To se samozřejmě hodnotilo – zda se rodiče zapojují, nebo nezapojují. Zapojovali jsme se kvůli dětem. Měla jsem kvůli tomu problémy s třídní učitelkou mého kluka, protože ona byla velká partajnice. Šla jsem si to s ní tenkrát vyříkat. Aby mi tedy poradila, jak to mám udělat, když je pracovní sobota ve škole, dále mám pracovní sobotu v domě a pracovní sobotu v práci. Měla jsem se rozčtvrtit, nebo jak? Naštěstí se kluk i holka dobře učili, takže mohli bazírovat na svých známkách. Když syn dokončil osmou třídu, chtěl jít na gympl, což byl další problém, protože se zase psaly posudky,“ říká Jarmila. Přítěží v posudcích dětí byla například jejich teta (otcova sestra), která v roce 1968 emigrovala na Západ.

Syn se na gymnázium dostal a po vysoké škole se specializoval jako geodet. Dcera vystudovala fakultu tělesné výchovy a sportu.

„Osobní život byl dobrý, ale panovala nesvoboda. Nemohli jsme například do zahraničí. Když jsme chtěli na dovolenou do Jugoslávie, museli jsme si přes známé, kteří měli někoho v Jugoslávii, opatřit zvací dopis. A pak jsme museli pašovat valuty, abychom tam nejeli úplně bez peněz,“ uvádí Jarmila Halaburtová. Po revoluci si konečně mohli s manželem začít plnit své cestovatelské sny.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Petra Verzichová)