profesor Dr. Hans-Dieter Haim

„Ráno přišel někdo s mikrofonem a nahlas vykřikoval, že všichni Němci, kteří tam ještě jsou, se mají shromáždit v deset hodin na nádraží. Ale my jsme se už dlouho připravovali, my jsme na to regulérně čekali. Maminka třeba měla takovou zinkovou vanu, ta měla dole dvě osy a malá kolečka, s tou se dalo sice těžko, ale jezdit. A tam měla vevnitř trochu nádobí a nějaké to jídlo. A potom taky měla jeden dobrý nápad… My jsme měli u bytu, v mezipatře, společný záchod pro dvě domovní partaje. A v zimě, když bylo chladno, měla moje máma takový velký nočník s poklicí navrch. Tak jsme mohli vykonávat potřebu v bytě a ráno se to pak vyneslo. A maminka řekla: ‚Nočník bereme na útěk rozhodně s sebou!‘ A ten nočník potom používal celý vagon! Protože vlak byl pořád zamčený a čas od času vždycky někde zastavil, a to jsme pak mohli ven. Nebyla tam žádná toaleta a ten nočník byl velice žádaný. Leželo tam jen trochu slámy na zemi a to, co jsme si směli vzít s sebou. A my jsme potřebovali tři dny a tři noci, abychom urazili trasu, kterou bych dneska jel autem dvě hodiny.”

„Otec pracoval nějakou dobu u polských hasičů. A dostal následující úkol, jestli to tu rovnou můžu říct. Měl za úkol spolu s ostatními jezdit před domy a prohledávat byty a sklepy, jestli v nich nejsou mrtvoly. A byly tam ty mrtvoly, o kterých jsem už dříve mluvil. Ale mezitím už uběhlo pár měsíců, když on se v létě vrátil. A potom přišel domů a řekl: ‚To si nedokážete vůbec představit, nemáme žádné ochranné oblečení, nic v tomhle směru. Prostě je vytáhneme ze sklepa, položíme na vozík a odvezeme na hřbitov pohřbít.‘”

„První škola, kam jsem chodil, byla Melanchtonova škola v Görlitzu. Čtvrtá třída. A tam přišel jednou jeden učitel, měl evidentně nějaké zadání, a ptal se nás, jestli jsou ve třídě také uprchlíci. Alespoň polovina třídy se přihlásila. A pak už se jen ptal, odkud jsme, a my jsme mu to pověděli. Potom nám vysvětlil, že můžeme být neskonale šťastní, že jsme skončili ve východní zóně, respektive po roce 1949 v NDR, v tom státě dělníků a rolníků, a ne v tom přívěšku Američanů, tedy na Západě. A že musíme být šťastní, že jsme byli přijati v té šťastné NDR. A že ta země [Slezsko] vždycky patřila k Polsku.”