Drátoval republiku, ale komunisty nesnášel
Celý život prožil Jaroslav Hadraba v Táboře, kde se 13. dubna 1935 také narodil. Přestože mu byly teprve čtyři roky, vzpomíná si na příjezd Němců do města. Citelný zásah pro jeho rodinu znamenalo totální nasazení otce Františka Hadraby v roce 1941. Část příjmů sice posílal domů, ale to rodině stačilo jen na chudé živobytí. Domů se otec vrátil až v březnu 1945, kdy se mu napodruhé podařilo utéct z nucených prací. Do konce války se ale musel skrývat. Nejhorším zážitkem z té doby byly pro Jaroslava Hadrabu nálety na táborské nádraží koncem dubna 1945. Při bombardování pancéřového vlaku dopadly bomby i na okolní domy na Blanickém předměstí, kde tehdy pamětník bydlel. V roce 1948 se Jaroslav začal učit truhlářem v 70 kilometrů vzdáleném Lišově. Když se po prvních prázdninách vrátil, zjistil, že dílnu jeho mistra mezitím komunisté znárodnili. Doučil se tak v učilišti. V roce 1954 narukoval k ženistům. Jak přiznává, v té době pomáhal „drátovat“ republiku. Postupně se názorově rozcházel se svým otcem Františkem – přesvědčeným komunistou, a to dokonce tak, že ten mu přikázal vrátit klíče, aby nemohl navštěvovat matku Růženu Hadrabovou. V roce 1957 se oženil. S manželkou Martou (roz. Setkovou) sdílel podobný postoj ke komunistickému režimu. Jejímu otci, Tomáši Setkovi, hrozilo vězení za písničku - Máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou, která byla narážkou na tělesné proporce manželky prezidenta Gottwalda. V srpnu 1968 ještě stačil Jaroslav Hadraba připomenout otci, že vojáci, kteří nás okupují, nejsou stejní jako ti, co v roce 1945 osvobodili ČSR. Stejně jako Táboru zůstal celý život věrný té samé truhlářské firmě a také své manželce, s níž v 15. června 2022 oslavil v táborském domově pro seniory 65 let od svatby.