„Vězeňská lékařská péče byla hlavně daleko od věznice. Nacházela se ve stejném areálu, ale docela daleko. Aby ses dostal k lékaři, musel jsi prakticky žadonit u hlídačů, aby ti povolili ošetření. Alespoň tak to bylo v mém případě. Dva měsíce mě bolela stolička, střídala se nesnesitelná bolet s úlevou, ale nikdy neměli nic, aby mě ošetřili. Vždycky, no, když se mi podařilo dostat se na ošetřovnu, tak ten lékař neměl nic k dispozici, čím by se na zub podíval a dostal se do něj nebo něco, čím by ho mohl vytrhnout. Nakonec jsem to musel vyřešit sám – nahřál jsem hřebík a tím jsem si umrtvil nerv v zubu. Protože nikdo mi s ním nebyl schopen něco udělat, ani léky proti bolesti nezabíraly. Proč jsem to musel udělat takhle na divoko? Protože prostě nic nebylo, na ošetřovně neměli žádné nástroje, neměli anestézii, neměli nic, čím by šel vytrhnout zub.“
„Úlevy, které tady popisuji, byly v Kombinované věznici běžné. Mohlo to být snížení trestu o dva měsíce, nebo tzv. minimum – proces, během kterého dochází k postupnému začleňování vězně do společnosti, například tak, že pracuje venku na poli, nebo navržení podmíněného trestu. V té době, když já jsem byl odsouzen, v roce 2006, tyto úlevy nebyly možné. Můj čin představoval – měl speciální označení – prioritní. Nelegální opuštění země bylo v té době prioritní zločin, bez možnosti snížení trestu nebo práce na poli. Prakticky jsme neměli právo na nic, v porovnání s odsouzenými za vraždu, s vrahy, s drogovými překupníky nebo zloději.“
„Alkoholismus existuje ve velkém, a vždycky existoval. A jednalo se o špatné pití, nebylo to kvalitní, mnohdy bylo vyrobené po domácku. Alespoň tak to fungovalo v mé čtvrti, pil se alkohol vypálený u někoho doma. I dnes mám kamarády, kteří tak žijí dodnes, celé týdny jen pijí a nedělají nic jiného, nemají životní cíl, nic pro ně nemá smysl a nevidí budoucnost. Pokud není alkohol, vše skončilo. Během mého dospívání to bylo velmi běžné. Vznikaly různé skupiny opilců, a to všechno rozpoutávalo násilí, a nedostatek, velký nedostatek.“
„Tenhle nedostatek, o kterém mluvím, podmiňuje násilí, protože mnoho věcí, které jsme jako mladí chtěli vlastnit, jsme prostě mít nemohli. V tom momentě se objevuje násilí. Když jsme šli někam ven, ve skutečnosti jsme se náramně bavili. Měli jsme v té době úplně jinou představu o násilí, běžně u sebe všichni nosili nůž, napadali se mezi sebou, celé skupiny mladíků se mezi sebou mlátily, existovaly různé vandalské grupy. Nešlo jen tak si někam vyjít. Když jsem se rozhodl někam jít, musel jsem se držet opodál, nejlépe úplně venku, prostě daleko od jakékoliv skupiny mladíků, jinak bych skončil pochroumaný. Toto se děje ve všech čtvrtích, na každém rohu, je to pořád stejné, v noci ale i ve dne. Ani za bílého dne nebylo bezpečno, kdykoliv tě kdokoliv mohl napadnout. Děly se hrozné věci. Bylo to opravdu těžké.“
Yunier Guerra Samón se narodil 10. října 1983 v Guantánamu. Ve svých 15 letech se vyučil automechanikem, ale nikdy se tomuto povolání nevěnoval. V roce 2002 byl povolán na dvouletou povinnou vojenskou službu do věznice „1580“ v Havaně, kde sloužil jako hlídač. V roce 2006 se Yunier z důvodu nepříznivé ekonomické situace v Guantánamu, přetrvávajícího násilí, nemotivujících pracovních nabídek a alkoholismu mezi mladými rozhodl odejít z Kuby. Jeho pokus utéct přes Námořní základnu USA se nepovedl a Yunier byl odsouzen ke třem letům a osmi měsícům odnětí svobody v „Kombinované věznici v Guantánamu“ [El Combinado de Guantánamo]. Po propuštění z vězení vstoupil do opoziční „Demokratické strany 30. listopadu Franka Paíse“ [Partido Democrático 30 de noviembre Frank País] a i dnes se účastní protivládních demonstrací, průvodů a diskusí s tématikou lidských práv. Je svobodný a žije v Guantánamu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
