Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Yunier Guerra Samón (* 1983)

• nació el 10 de octubre 1983 en Guantánamo, República de Cuba

• en 1998 se capacitó en mecánica automotriz

• de 2002 a 2003 realizó el servicio militar obligatorio, como guardia, en la prisión “1580” en La Habana

• en 2006 intentó salir ilegalmente del país por la Base Naval de Bahía de Guantánamo de los Estados Unidos de América

• su intento falló y lo condenaron a tres años con ocho meses en la cárcel “El Combinado de Guantánamo”

• al salir de la cárcel en 2010 entró al partido político “Partido Democrático 30 de noviembre Frank País”

• trabaja sin permiso del Gobierno cubano por iniciativa propia, lo que es ilegal en Cuba, se dedica a chapistería [mecánico] con su padre

• constantemente ha sido interrogado y multado por la Seguridad del Estado, está identificado como elemento antisocial y problemático para el régimen comunista

• reside en Guantánamo

Česká verze příběhu následuje po španělské verzi:

“Llevamos todos una vida bajo el régimen comunista y nunca hemos cambiado, en la actualidad sigue los mismo, no ha cambiado nada”, subraya Yunier Guerra Samón la necesidad de cambiar el sistema político en Cuba, la razón por la cual se incorporó a un partido político oponente al Gobierno actual y lucha por la democracia en su país.

Servicio militar

Yunier nació el 10 de octubre 1983 en Guantánamo, República de Cuba en una familia humilde, su padre se dedicaba a la chapistería y su madre era ama de casa. Yunier creció en un barrio marginal, con calles de tierra y desagües abiertos. En 1998 terminó la secundaria: “Era una escuela muy violenta, muchachos se fajaban [daban golpizas con palos], era un desastre, no había control de nada”, describe. De sus años de juventud recuerda con nitidez el periodo especial[1], una época de hambruna y escasez en Cuba: “Mi familia no tuvo una economía buena, pero en ese periodo ni había cosas en Cuba. Faltaba alimento, ropa, zapatos, inventábamos zapatos con llantas de carros como suelas.” A finales de los noventa Yunier se capacitó como mecánico automotriz, sin embargo, los estudios no le motivaron y nunca se dedicó a este trabajo. Decidió ayudar a su padre con la chapistería. En 2002 lo llamaron al servicio militar en la prisión “1580” en La Habana, ahí fungió como guardia carcelero: “Éramos reclutas, aparte de los reclusos, pero aparte de los militares, no éramos nada. Las condiciones eran pésimas, la comida medio mala”, así rememora el servicio militar, que terminó después de 20 meses en la prisión “1580” en La Habana.

Los que no trabajan para el Gobierno

En 2003 Yunier regresó del servicio militar a su barrio en Guantánamo, lo que recuerda con desesperación: “Ser joven era peor que ser niño. Había fiestas en la calle, en los barrios ponían música y se llenaba de gente, pero en ese momento empezaba la violencia, los puñetazos, de todo. La gente salía con los machetes a la calle. ¡En la actualidad sigue los mismo, no ha cambiado nada”! Como menciona Yunier, los jóvenes no tenían motivación para nada, no buscaban trabajo, porque no querían trabajar para el Gobierno, aunque eso implicara persecuciones, cartas de advertencia y multas de la policía estatal. “Para poder trabajar a tu cuenta propia, es necesario sacar la licencia de patente del Gobierno, son perseguidos todos los que no trabajan para el Gobierno y no tienen el patente”, esta es la manera cómo funciona el sistema de negocios en Cuba. Yunier trabajó con su padre en chapistería, pero sin el patente mencionado, motivo por el cual fueron obligados pagar varias multas. Al margen de esto, Yunier fue identificado como un elemento antisocial, ya que se relacionaba con otras personas denominadas como peligrosos para la sociedad - sus amigos de barrio de toda la vida. Yunier se acuerda de las actividades populares para la juventud de aquellos tiempos: “El entrenamiento de los jóvenes era el alcohol y cualquier invento, eran ladrones, asaltadores, lo que apareciera. El alcoholismo se veía mucho, y era bebida mala, bebidas caseras, lo que producía la misma gente. Los jóvenes pensaron que, si no hay alcohol, no hay nada y todo esto genera violencia y necesidad”.

Salida ilegal

Yunier, como otros jóvenes en Guantánamo, no veía en Cuba un futuro prometedor. En 2006 intentó salir del país por la Base Naval de los EE. UU. situada en la Bahía de Guantánamo[2]. Yunier decidió caminar en la noche hacia la base militar. Durmió en un monte porque se perdió. Al día siguiente continuó hasta llegar a la costa, esperó hasta que se anocheciera y se quitó toda la ropa para poder nadar un kilómetro hacia la Base Naval. Lo que no esperaba era el arrecife largo y afilado. En el mar abierto con olas salvajes se lastimó terriblemente: “Me corté los pies, heridas en todo cuerpo, no pude continuar”, no le quedó de otra, más que dormir entre las minas, sin ropa y gravemente herido, así trascurrió su experiencia cercana a la muerte. Yunier estuvo en tan malas condiciones, que decidió buscar la estación de los militares cubanos, aunque sabía de antemano le iban a detener e interrogar. Los militares lo llevaron amarrado a la Unidad Militar de Prevención conocida como “Boina Roja”. Los interrogatorios a los que fue sometido Yunier eran largos y violentos, la policía no entendía, cómo había llegado a una zona custodiada por los militares, cómo podía penetrarse tan cerca a la Base Naval norteamericana. Al final lo sancionaron a tres años con ocho meses en la cárcel “Combinado” en Guantánamo[3] por intentar salir ilegalmente del país.

Consejo de los reclusos

La llegada a la prisión le impactó en demasía: “Aunque yo era civil, tuve un trato militar. Me encerraron en calabozo sin luz con una cama de piedra. Me daban el colchón a las diez en la noche y me lo quitaban a las cinco en la mañana”, recuerda Yunier. Cuando le tocaba a dormir en la noche en su colchón, lo sacaban intencionalmente a otros interrogatorios. “Era un trato inhumano, un trato psicológico”, añade. Los reclusos acusados de salida ilegal vivían condiciones menos favorables que otros presos, en aquella época, en 2006, la salida del país representaba un delito priorizado, catalogado como acto contra la Seguridad del Estado, luego entonces lo asimilaban como acción contra el Gobierno cubano. Los prisioneros no podían aprovechar el derecho de trabajar en el campamento o el derecho a la libertad condicional.  “Era como si hubiéramos hecho un asesinato, delitos de drogas o de robo. Ellos tenían más derechos que los de la salida ilegal”, explica Yunier. Por tanto, el orden en la prisión era asegurada por el “Consejo de los reclusos”, una estructura carcelaria, formado por los mismos prisioneros, elegidos por el jefe de la prisión. Yunier exclama con un tono de injusticia en la voz: “Los del Consejo fueron mandados por los guardias militares, ellos maltrataban lo peor a los prisioneros. Si no estabas a favor de ellos, estabas automáticamente en contra”. Ejemplo de agresividad de uno de los jefes del Consejo de reclusos es “Coco”, condenado a 46 años por actos violentos. “No había respeto, éramos como animales. Muchos se auto lastimaron - se cortaban, se dejaban de alimentar, se subían a la azotea para tirarse al piso, para reclamar su derecho”, así describe su estadía en la cárcel.

Hay que derribar el Gobierno

En 2010 salió de la cárcel e inmediatamente se unió al partido político “Partido Democrático 30 de noviembre Frank País”[4], cuyo objetivo son las marchas políticas, los debates sobre derechos humanos, así como diversos conversatorios políticos. Yunier se acuerda de la mirada penetrante de los vigilantes en las calles, siempre observando sin tregua alguna a los activistas, las detenciones, el traslado al Centro de Operación de la Seguridad del Estado, la vehemencia y tortura de los interrogatorios. “Ahí está inhumano, caca está en todos lados, no hay agua, es un lugar terrible”, subraya y lamenta Yunier. En la actualidad colabora con su padre y se dedica a la chapistería, sin embargo, se negó a tramitar el permiso para poder trabajar por cuenta propia: “No quiero solicitar la patente, porque es un robo de Gobierno, aunque he sido citado y multado varias veces”, comenta su situación actual y añade: “La calle sigue igual, no ha cambiado nada, sigue la violencia, sigue alcoholismo, sigue lo mismo”. Yunier está convencido, de que es una necesidad acabar con la situación política actual: “Cuba no va a cambiar, si sigue este Gobierno. Cambia, sólo si cambia el Gobierno. Llevamos todos una vida bajo el régimen cubano y nunca hemos cambiado”, cierra con determinación su testimonio.

 

[1] El “periodo especial” es el nombre para la época de crisis económica en Cuba en los años 1990. Más información: https://www.elnuevodiario.com.ni/internacionales/491009-cuba-economia-periodo-especial/

[2] Más información sobre la “Base Naval de los EE. UU. En Bahía de Guantánamo” aquí: http://www.cubadebate.cu/etiqueta/base-naval-de-guantanamo/

[3] Testimonios de los reclusos de “Combinado de Guantánamo” aquí: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-carceles-guantanamo-horror/118587.html

[4] Información sobre el “Partido Democrático 30 de noviembre Frank País”: https://asociacionescuba.org/organizaciones/27

 

Česká verze:

„Celý náš život jsme pod vládou komunistického režimu a nikdy se nic nezměnilo, je to pořád stejné, nic na Kubě se za ta léta nezměnilo,“ zdůrazňuje Yunier Guerra Samón nutnost změny politického systému, kvůli které se rozhodl vstoupit do opoziční politické strany a bojovat za demokracii ve své zemi.

Vojenská služba

Yunier se narodil 10. října 1983 v Guantánamu na Kubě. Pochází ze skromné rodiny, otec pracoval jako opravář a jeho matka byla v domácnosti. Yunier vyrůstal v okrajové čtvrti města, s blátěnými ulicemi, podél kterých vedla otevřená kanalizace. V roce 1998 dokončil druhý stupeň základní školy, kterou si vybavuje jako rebelii: „Na škole bylo hodně násilí, kluci se mezi sebou prali, běžné byly i bodné rány noži, byla to katastrofa, učitelé situaci neměli vůbec pod kontrolou.“ Z dospívání si vybavuje „speciální období“[1], které na začátku 90. let na Kubě představovalo hladomor a materiální nedostatek: „Moje rodina nikdy neměla peníze na zbyt, ale v těchto časech stejně nebylo co kupovat. Nebyly potraviny, nebylo kde koupit obuv, nosili jsme boty vyrobené z pneumatik od aut a traktorů.“ Na konci 90. let se Yunier vyučil automechanikem, ale nikdy se tomuto povolání nevěnoval. Rozhodl se pracovat se svým otcem jako opravář-mechanik. V roce 2002 Yuniera povolali na povinnou vojenskou službu do věznice „1580“ v Havaně, kde působil jako dozorce: „Byl jsem branec, to ve věznici znamenalo být nic. Podmínky byly úděsné, jídlo také,“ vzpomíná na svou 20 měsíců trvající vojnu v Havaně.

Ti, co nepracují pro vládu

Když v roce 2003 skončila Yunierovi vojenská služba, vrátil se do Guantánama, na což ale nevzpomíná rád: „Být dospívajícím u nás ve čtvrti bylo horší než tam vyrůstat jako dítě. V ulicích se srocovaly skupinky mladíků, kteří pouštěli nějakou muziku, ulice se plnily různými flákači, a vždy to končilo nějakou potyčkou. Všichni u sebe začali nosit mačety. Dnes je to ale stejné, naprosto nic se nezměnilo!“ Dle Yunierových slov byli mladí Kubánci demotivováni, neměli zájem hledat si práci a zapojit se do pracovního procesu, nechtěli pracovat pro vládu, i když to znamenalo být pronásledován a vyslýchán Státní policí nebo zaplatit nepřiměřeně vysokou pokutu. „Pokud někdo chce pracovat jako živnostník sám na sebe, musí zažádat u státních úřadů o povolení. Všichni, kdo si nevyřídí tuto licenci, jsou ustavičně šikanováni Státní bezpečností,“ vysvětluje fungování živností na Kubě. Yunier se tedy po návratu z vojny vrátil k práci se svým otcem, avšak bez živnostenského povolení, což znamenalo hradit vysoké pokuty. Navíc, Státní policie zařadila Yuniera mezi jedince představující nebezpečí pro společnosti, protože se stýkal s individui nepřijatelnými pro nastolený komunistický režim. Yunier popisuje oblíbené činnosti tehdejší mládeže: „Zábavou pro mladé byl alkohol a jakákoliv blbina - někoho okrást, přepadnout, cokoliv, co někoho zrovna napadlo. Hodně jich bylo alkoholiků. A jednalo se o špatné pití, nebylo to kvalitní, mnohdy vyrobené po domácku. Alespoň tak to fungovalo v mé čtvrti, pil se alkohol vypálený u někoho doma. I dnes mám kamarády, kteří tak žijí dodnes, celé týdny jen pijí a nedělají nic jiného, nemají životní cíl, nic pro ně nemá smysl a nevidí budoucnost. Pokud není alkohol, vše skončilo. To všechno přinášelo násilí a nedostatek.“

Útěk z Kuby

Yunier, stejně jako další mladí Kubánci v Guantánamu, pochopil, že ho v Guantánamu nečeká slibná budoucnost, a tak se roce 2006 pokusil opustit zemi přes Námořní základnu USA v zátoce Guantánamo[2]. Yunier se odhodlal vyrazit v noci směrem k základně, ale ztratil se a musel přespat ukrytý v lese. Následující den dorazil k pobřeží, kde přečkal, až se opět setmí, aby mohl plavat nepozorován do jeden kilometr vzdálené americké základny. Yuniera ale zaskočil ostrý útes trčící z rozbouřeného otevřeného moře a velké vlny: „Vlny se mnou házely o útes, měl jsem rozřezaná chodidla a pořezané celé tělo, nemohl jsem pokračovat dál,“ vzpomíná na nepříjemný zážitek, kdy si myslel, že mu k smrti nechybí mnoho. Yunier se cítil tak špatně, že se rozhodl najít kubánskou vojenskou stanici, ačkoliv věděl, že bude okamžitě zatknut a vyslýchán. Vojáci ho odvlekli svázaného na „Vojenskou základnu předcházení zločinů“ [Unidad Militar de Prevención], známou pod názvem „Červený baret“ [Boina Roja], kde byl vyslýchán a mučen, protože kubánští vojáci nemohli pochopit, jak se mohl přes hlídanou a ostře sledovanou oblast dostat tak blízko americké základně. Nakonec ho obvinili z pokusu o nelegální opuštění země a odsoudili ke třem letům a osmi měsícům odnětí svobody v „Kombinované věznici v Guantánamu“ [El Combinado de Guantánamo][3].

Vězeňská rada

Nástup do vězení Yuniera zarazil: „I když jsem byl odsouzen v občanskoprávním procesu, zacházeli se mnou jako s vojenským zrádcem. Zavřeli mě do kobky bez světla, s kamennou postelí. Matraci přinášeli jen od desíti večer do pěti hodin ráno,“ vzpomíná Yunier. Když si myslel, že se konečně vyspí na matraci, úmyslně ho na celou noc odvedli k výslechu. „Bylo to nelidské zacházení, psychologické týrání,“ dodává s hněvem. Vězni odsouzeni za pokus o útěk ze země neměli nárok na vcelku běžné úlevy, které měli k dispozici ostatní vězni - například možnost snížení délky trestu. V době, kdy byl Yunier odsouzen, představoval pokus o únik ze země „prioritní zločin“, tedy čin proti Státní bezpečnosti, potažmo zločin proti kubánské vládě – vlastizradu. Tito vězni automaticky ztratili možnost práce na poli nebo snížení trestu za dobré chování. „Zacházeli s námi, jako kdybychom spáchali vraždu, obchodovali s drogami nebo přepadávali lidi na ulici. Všichni vrazi měli přívětivější zacházení, my ne,“ dodává Yunier. Ve vězení na pořádek kromě stráží dohlížela tzv. „Vězeňská rada“ [Consejo de los reclusos], tvořena samotnými vězni. Yunier zdůrazňuje, že se jednalo o krutou skupinu vyvolených: „Vězni byli do rady vybírání vedoucími a strážemi, to oni zacházeli s vězni nejhůře. Když jsi jim nehrál do karet, byl jsi podle nich automaticky proti nim.“ Jako typického agresora uvádí Yunier předsedu „Vězeňské rady“ jménem „Coco“, který byl odsouzen ke 46 letům odnětí svobody za násilné činy. „Vůbec nic nerespektovali, jednali s námi jako se zvířaty. Proto se mnozí vězni sebepoškozovali – řezali se, drželi hladovky nebo vyšplhali na střechu a skočili dolů, vynucovali si tak svá základní lidská páva,“ přibližuje pobyt v jedné z nejdrsnějších věznic na Kubě.

Vládu musíme srazit k zemi

 V roce 2010, po téměř čtyřech letech, opustil Yunier vězení a okamžitě se stal členem politické strany „Demokratická strana 30. listopadu Franka Paíse“ [Partido Democrático 30 de noviembre Frank País][4], která si klade za cíl aktivně vystupovat proti současné kubánské vládě, organizovat politické demonstrace a pochody nebo debaty a přednášky o problematice základních lidských práv. Yunier uvádí, že nikdy nezapomene na upřené pohledy svých pronásledovatelů na ulici poslaných Státní bezpečností, aby ho nespouštěli z očí, nezapomene ani na častá zadržování a kruté výslechy na „Odboru činnosti Státní bezpečnosti“ [Centro de Operación de la Seguridad del Estado]: „Na odboru to je opravdový hnus, nelidské podmínky, na zemi jsou lidské výkaly, není tam voda, nic, strašné místo,“ komentuje s hořkostí. V současnosti Yunier opět pracuje se svým otcem, ale stále odmítá zařídit si živnostenské povolení: „Nechci o něj ani žádat, je to velká zlodějina, vláda vás jen okrade, je mi jedno, že mě kvůli tomu předvolávají na policii a musím platit pokuty,“ popisuje a dodává: „Na ulici to vypadá pořád stejně, nic se nezměnilo, všude je vidět násilí, alkoholismus, je to stále to samé.“ Yunier je přesvědčený, že je opravdovou nutností bojovat za změnu současné politické situace: „Kuba se nikdy nezmění, bude-li u moci tato vláda. Celý náš život jsme pod vládou komunistického režimu a nikdy se nic nezměnilo, je to pořád to stejné, nic na Kubě se za ta léta nezměnilo,“ uzavírá s přesvědčením svou výpověď Yunier.

 

[1] Období počátku 90. let na Kubě je také nazýváno „speciálním obdobím“ [periodo especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[2] Více informací o „Vojenské základně USA v Guantánamu“ zde: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/fakta-o-americke-zakladne-na-guantanamu/r~i:article:188076/

[3] Výpovědi vězňů „Kombinované věznice v Guantánamu“ ve španělském jazyce zde: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-carceles-guantanamo-horror/118587.html

[4] Informace o politické straně ve španělském jazyce zde: https://asociacionescuba.org/organizaciones/27