Mgr. Anna Grušová

„Maminka v Jičíně neměla žádné známé, takže jsem byla jedinou osobou, s kterou mluvila, přestože mi bylo deset, o všech jejích obavách a pochybnostech. Ona tomu samozřejmě nevěřila, a to taky proto, že zavřeli několik jejích dobrých přátel, o kterých byla přesvědčená, že nikdy nic neudělali. Stále si myslela, že je to nějaké spiknutí v té straně, kdy se určitá část spikla proti jiné části. Neuměla si to vysvětlit. Pak byl proces se Slánským, který byl vysílaný rozhlasem. Všichni to poslouchali a otec tam vystupoval jako svědek proti Slánskému. Pamatuju si, že jsem si říkala: ‚Vždyť on neříká pravdu! Jak je možné, že táta neříká pravdu?‘ Říkal tam, že jeho otec a matka měli na Oravě hospodu, že chodil do maďarského gymnázia. Takové nesmyslné věci.“

„My jsme za ním pak jezdili. Jednou za půl roku jsme měli návštěvu. Byli jsme dvakrát v Leopoldově a jednou v Jáchymově. V Leopoldově vzpomínám obzvlášť na první návštěvu. To je ohromná brána a návštěva se odehrávala v té temné bráně. Manželky byly na jedné straně, na druhé straně stáli muklové v mundúrech a s čepicí u nohy, mezi nimi ohromné tlusté mříže. Byl to šílený pohled, a za každým muklem stál bachař. Jednoho tam přinesli na nosítkách, takže jeho žena se málem skácela. Pak se ukázalo, že tam byl zavřený nějaký výborný chirurg, takže si všichni nechávali operovat slepé střevo. Pak projížděl nějaký papaláš, takže nás zahnali na jednu stranu a mukly na druhou stranu. Auto projelo, mříž se zavřela a návštěva pokračovala.“

„Někdo zvoní a přišel posel z hotelu Stalingrad. Za první republiky se jmenoval Paříž, za Němců Hamburg a za komunistů Stalingrad. Pak myslím, že mu dali zase jméno Paříž. Posel přišel, že tam máme telefonní výzvu. Pošta už byla zavřená a mysleli jsme si, že nás volají Eislerovi, ke kterým jsme jezdili, ale protože Helena [sestra] byla nemocná, tak jsme zůstali v Jičíně. Přišli jsme do hotelu a najednou začalo sněžit a padal krásný sníh. V hotelu byla telefonní budka s kulatým sklem. Viděla jsem, jak tam matka vstoupila, vzala sluchátko a najednou s ním začala třást. Křičela: ‚Neslyším, neslyším.‘ Zvedla sluchátko a tam se ozvalo: ‚Ahoj, Martínko.‘ To bylo naprosto nečekané.“

„To byl konec dvaapadesátého. V Jičíně je tzv. libosad, ke kterému vede dlouhá lipová alej. Na začátku té lipové aleje postavili Stalinovu sochu a dělaly se kolem toho všelijaké tanečky a toho jsem se zúčastnila. Jenom mně bylo už tehdy divné, že v soklu té sochy byla destička a tam bylo napsáno, že ke dni odhalení té sochy všechny obce v jičínském okrese založily zemědělské družstvo. Jenom mně bylo divné a říkala jsem si, jak to stihly k tomu jednomu datu? A pak si pamatuju, že tam byl jeden dům, který měl hladkou stěnu. A tam byl k této příležitosti na domě ohromně namalovaný citát Vítězslava Nezvala: Až všechno nepřátelství pomine, pak naše v slunci narozené děti Vám budou žehnat, Staline.“