Mgr. Anna Grušová

* 1942

  • „Jednadvacátého srpna, když jsem se ráno probudila, jsme bydleli na Novodvorské, kde nebyl ani telefon, takže jsem nic nevěděla. Chystala jsem se do práce. Zapnula jsem rádio s tím, abych věděla, jaké je počasí, a najednou jsem to zjistila. To byl takový šok! Věděla jsem, že je všecko špatně, a představovala jsem si, že to znovu budou padesátá léta. Jenomže, jak se říká, že poprvé je něco tragédie a podruhé je to komedie, tak něco na tom je. V padesátých letech to zacházelo až do hrdel a statků a tady to bylo v podstatě jenom do těch statků.“

  • „Maminka v Jičíně neměla žádné známé, takže jsem byla jedinou osobou, s kterou mluvila, přestože mi bylo deset, o všech jejích obavách a pochybnostech. Ona tomu samozřejmě nevěřila, a to taky proto, že zavřeli několik jejích dobrých přátel, o kterých byla přesvědčená, že nikdy nic neudělali. Stále si myslela, že je to nějaké spiknutí v té straně, kdy se určitá část spikla proti jiné části. Neuměla si to vysvětlit. Pak byl proces se Slánským, který byl vysílaný rozhlasem. Všichni to poslouchali a otec tam vystupoval jako svědek proti Slánskému. Pamatuju si, že jsem si říkala: ‚Vždyť on neříká pravdu! Jak je možné, že táta neříká pravdu?‘ Říkal tam, že jeho otec a matka měli na Oravě hospodu, že chodil do maďarského gymnázia. Takové nesmyslné věci.“

  • „My jsme za ním pak jezdili. Jednou za půl roku jsme měli návštěvu. Byli jsme dvakrát v Leopoldově a jednou v Jáchymově. V Leopoldově vzpomínám obzvlášť na první návštěvu. To je ohromná brána a návštěva se odehrávala v té temné bráně. Manželky byly na jedné straně, na druhé straně stáli muklové v mundúrech a s čepicí u nohy, mezi nimi ohromné tlusté mříže. Byl to šílený pohled, a za každým muklem stál bachař. Jednoho tam přinesli na nosítkách, takže jeho žena se málem skácela. Pak se ukázalo, že tam byl zavřený nějaký výborný chirurg, takže si všichni nechávali operovat slepé střevo. Pak projížděl nějaký papaláš, takže nás zahnali na jednu stranu a mukly na druhou stranu. Auto projelo, mříž se zavřela a návštěva pokračovala.“

  • „Někdo zvoní a přišel posel z hotelu Stalingrad. Za první republiky se jmenoval Paříž, za Němců Hamburg a za komunistů Stalingrad. Pak myslím, že mu dali zase jméno Paříž. Posel přišel, že tam máme telefonní výzvu. Pošta už byla zavřená a mysleli jsme si, že nás volají Eislerovi, ke kterým jsme jezdili, ale protože Helena [sestra] byla nemocná, tak jsme zůstali v Jičíně. Přišli jsme do hotelu a najednou začalo sněžit a padal krásný sníh. V hotelu byla telefonní budka s kulatým sklem. Viděla jsem, jak tam matka vstoupila, vzala sluchátko a najednou s ním začala třást. Křičela: ‚Neslyším, neslyším.‘ Zvedla sluchátko a tam se ozvalo: ‚Ahoj, Martínko.‘ To bylo naprosto nečekané.“

  • „To byl konec dvaapadesátého. V Jičíně je tzv. libosad, ke kterému vede dlouhá lipová alej. Na začátku té lipové aleje postavili Stalinovu sochu a dělaly se kolem toho všelijaké tanečky a toho jsem se zúčastnila. Jenom mně bylo už tehdy divné, že v soklu té sochy byla destička a tam bylo napsáno, že ke dni odhalení té sochy všechny obce v jičínském okrese založily zemědělské družstvo. Jenom mně bylo divné a říkala jsem si, jak to stihly k tomu jednomu datu? A pak si pamatuju, že tam byl jeden dům, který měl hladkou stěnu. A tam byl k této příležitosti na domě ohromně namalovaný citát Vítězslava Nezvala: Až všechno nepřátelství pomine, pak naše v slunci narozené děti Vám budou žehnat, Staline.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.02.2018

    (audio)
    délka: 01:47:49
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 23.07.2018

    (audio)
    délka: 01:10:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V naší společnosti přetrvává nedůvěra a nechuť ke všemu cizímu

Anna Grušová v roce 1962
Anna Grušová v roce 1962
zdroj: archiv Anny Grušové

Anna Grušová se narodila 7. ledna 1942 v Oxfordu. Její rodiče Eduard a Marta Goldstückerovi emigrovali v roce 1939 před nacistickým nebezpečím přes Polsko do Velké Británie. Eduard Goldstücker patřil již v meziválečném období k známým levicovým intelektuálům a v roce 1936 vstoupil do KSČ. Jeho příbuzní se stali oběťmi holokaustu. Po skončení druhé světové války se rodina vrátila do Prahy. Už od roku 1943 působil Eduard Goldstücker na exilovém ministerstvu zahraničních věcí, naposledy v letech 1950–1951 jako první čs. velvyslanec v Izraeli. Po návratu do Prahy byl 12. prosince 1951 zatčen a v roce 1953 odsouzen ve vykonstruovaném procesu s pracovníky ministerstva zahraničí na doživotí. Anna s matkou a mladší sestrou Helenou žily u prarodičů v Jičíně. Po Goldstückerově propuštění z vězení v prosinci 1955 se celá rodina brzy přestěhovala do Prahy. Po maturitě na jedenáctileté střední škole studovala pamětnice na FF UK angličtinu a švédštinu. Během studií se seznámila s Jiřím Grušou, za kterého se v roce 1962 provdala. V šedesátých letech přivedla na svět dceru Milenu a syna Martina. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy rodiče emigrovali do Velké Británie a Jiřímu Grušovi byla z politických důvodů znemožněna literární činnost. Počátkem sedmdesátých let se manželství rozpadlo. Politické problémy postihly také Annu, která byla až do roku 1989 vystavena profesní diskriminaci a neunikla ani pozornosti Státní bezpečnosti. V roce 1989 zemřel její syn Martin. Po pádu komunistického režimu se Anně otevřely nové profesní možnosti. Začala překládat a v roce 1993 stála u zrodu Poradny pro uprchlíky. V roce 2006 byla zvolena zastupitelkou Městské části Praha 5. Z druhého manželství s Josefem Danišem má dceru Kristinu.