Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Anna Grušová (* 1942)

• narozena 7. ledna 1942 v Oxfordu

• otec levicový intelektuál židovského původu Eduard Goldstücker

• v roce 1953 byl otec ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí

• propuštěn v roce 1955 a rehabilitován

• pamětnice studovala angličtinu a švédštinu na FF UK, promovala v roce 1964

• v roce 1962 se provdala za Jiřího Grušu

• po roce 1968 rodiče emigrovali do Velké Británie

• manželství s Jiřím Grušou se rozpadlo

• v době normalizace se živila jako prodavačka či pečovatelka

• aktivní v disentu

• Chartu 77 z rodinných důvodů nepodepsala

• v roce 1993 stála u zrodu Poradny pro uprchlíky

• v roce 2006 zvolena zastupitelkou Městské části Praha 5

• po roce 1989 redaktorkou a překladatelkou

Na počátku sedmdesátých let minulého století vyhlížela Anna Grušová (* 1942) plíživě nastupující normalizaci s obavami. Žádné plané iluze si nedělala. Za sebou měla dětskou zkušenost s padesátými lety, kdy její otec, věhlasný germanista a pedagog Eduard Goldstücker, odcházel od soudu s trestem doživotního vězení. Svému komunistickému přesvědčení zůstal věrný i po propuštění, ale po porážce Pražského jara v srpnu 1968 se raději uchýlil k odchodu do emigrace, kde posléze svůj světonázor postupně opouštěl. Jeho dcera z Československa neemigrovala. Ztratila dvacet let profesního života, své rodiče směla navštívit až v roce 1983, zažívala nepříjemné výslechy na Státní bezpečnosti (StB). A ačkoliv se doba normalizace s padesátými lety nakonec srovnat nedala, trvalé trauma v Anně zůstalo a po následujících dvacet let formovalo její postoj k pookupačnímu bezpráví. 

Narozena v Oxfordu

Otcem Anny Grušové byl významný český germanista, vysokoškolský pedagog a překladatel Eduard Goldstücker (1913–2000). Narodil se v židovské rodině ve slovenském Podbielu a pocházel z velmi chudých poměrů. Ve třicátých letech studoval na FF UK v Praze germánskou a románskou filologii. V roce 1936 vstoupil do komunistické strany a v následujícím roce se oženil s Martou Borčovou, která s ním sdílela také jeho politické přesvědčení. Eduard s Martou se politicky angažovali a neskrývali svůj odpor k hrozícímu nacistickému nebezpečí. V roce 1937 se Eduard stal tajemníkem Ligy pro lidská práva. Po příjezdu nacistů do Prahy v březnu 1939 bylo Goldstückerovým jasné, že s jejich politickým profilem a především Eduardovým židovským původem dřív nebo později neuniknou pozornosti okupační moci. Mladí manželé proto emigrovali přes Polsko do Velké Británie. V lednu 1942 se jim v Oxfordu narodila dcera Anna: „Otec si dodělával doktorát na Magdalen College, proto jsem se narodila v Oxfordu, a jsem na to patřičně hrdá.“

Po studiích na univerzitě působil Eduard Goldstücker na exilovém československém ministerstvu zahraničních věcí. K pobytu ve Velké Británii se váže také první raně dětská vzpomínka Anny Grušové: „Bydleli jsme v domě ve Walton on Thames s rodinou Korbelových. Můj otec a Josef Korbel pracovali na ministerstvu zahraničí v Londýně, a tak znám Madeleine Albrightovou. A protože v Anglii nejsou sklepy, tak jsme při náletu vlezli pod ocelové stoly, které nahrazovaly kryty. Pamatuju si, jak ten pokoj vypadal. Bylo to u francouzského okna a byla tam dvě křesla, kde seděli tatínci.“ Hvízdavý zvuk raket zůstal v paměti Anny Grušové dodnes.

Po skončení druhé světové války se rodina vrátila přes Paříž do Československa. Anna Grušová si vybavuje vzpomínku spojenou s přeletem československých hranic: „Letěli jsme dakotou, která ještě nebyla předělaná na civilní letadlo. Maminka mi říkala: ‚Teď asi jsme nad hranicemi.‘ Podívala jsem se z okna, kde byly obláčky, a dlouho jsem si představovala, že takhle vypadá hranice.“ V pozdějších letech se Anna mnohokrát na vlastní kůži přesvědčí o tom, že realita poválečného rozděleného světa zůstala dětským představám na míle vzdálená.

Po příletu do Československa se tříletá Anna seznámila se svými prarodiči žijícími v Jičíně. Babička se rozhodla využít jazykových znalostí své vnučky a náležitě se před svými známými pochlubit. Všechno ale dopadlo jinak, než si představovala: „Mluvila jsem anglicky, ale druhý den ráno jsem se probudila a nikdo mě neslyšel anglicky promluvit. Chudinka babička se chtěla pochlubit svým kamarádkám, jak to dítě mluví, ale dítě nemluvilo.“ Jičínské zastavení však nemělo dlouhého trvání. V roce 1945 byl otec jmenován ministerským radou na ministerstvu zahraničí v Praze.

Malá Anna se pod vlivem prarodičů rozhodla docházet na náboženství, ačkoliv oba její rodiče byli ateisté: „Jsem vlastně dvojnásobný ‚mischling‘. Maminka byla Češka a katolička, tatínek Slovák a žid. Babička s dědečkem byli hluboce věřící katolíci a pod jejich vlivem jsem chtěla chodit na náboženství. Asi po třech týdnech jsem přestala, protože pan katecheta nám četl Káju Maříka. Přišla jsem z Anglie, byla jsem městské dítě a teď mi četli Káju Maříka, kterému jsem absolutně nerozuměla, takže jsem tam přestala chodit.“ V Praze však Goldstückerovi dlouho nepobyli a počátkem roku 1947 se opět stěhovali.

S rodiči v Londýně a Izraeli   

Eduard Goldstücker se s rodinou přesunul do Londýna, kde působil na pozici rady čs. vyslanectví. V Londýně se v červnu 1947 rodina rozrostla o dceru Helenu. Ve Velké Británii Goldstückerovi bydleli ve starém domě s velkou zahradou, který obývali společně s rodinou překladatele a literárního kritika Aloyse Skoumala. Jeho syn a pozdější hudební skladatel Petr Skoumal se stal uprostřed dětských her přirozeným lídrem celé skupiny, kterou kromě Anny tvořili ještě jeho sourozenci. V Československu zatím komunistická ideologie nabývala na síle a vývoj směřoval k únorovým událostem roku 1948.

V této souvislosti se Anna Grušová zamýšlí také nad politickým přesvědčením svého otce: „U této generace je zvláštní, že opustila náboženství, kterým se pro ni stala komunistická ideologie. U otce to dovedu pochopit, protože jednak vyrůstal na Oravě, která byla strašně chudá, a jednak byl Žid. Přestože žádný státní útlak nezažil, tak antisemitismus tam byl. Komunismus sliboval, a ze začátku to tak vypadalo, že tam žádné rasové rozdíly nebudou. Otec ovšem nikomu své názory nevnucoval. Byl člověkem, který byl schopen nejen mluvit, ale taky poslouchat. Bylo možné s ním velmi snadno vést dialog.“ Po pádu nacismu se Eduard Goldstücker s nikým ze svých příbuzných nesetkal. Všichni se stali oběťmi holokaustu, včetně desetiletého bratrance, který zahynul v Osvětimi.

Výraznou změnu celé rodině přinesl počátek roku 1950. Eduard Goldstücker byl jmenován prvním československým velvyslancem v Izraeli. Svůj diplomatický úkol ale přijímal s rozpaky: „Otec říkal, že Žida by tam posílat neměli. Přijeli jsme 3. ledna 1950, což byl jeden z mých největších zážitků. Jeli jsme krásnou cestou vlakem z Vídně až do Janova, kde jsme se nalodili na americkou loď, na které jsme trávili Silvestr. Loď byla plná seniorů židovského původu, kteří se jeli podívat do Svaté země. Slavili ‚americký‘ Silvestr s čepičkami, konfetami a halasným veselím, což na mě zapůsobilo tak, že od té doby nemám ráda Silvestry.“ Takřka osmiletou Annu odpuzovala faleš, se kterou se při zmíněných oslavách nového roku setkala. Vybavuje si také, že při oficiálních cestách do Jeruzaléma se sundávala československá vlajka, protože Československo Jeruzalém coby hlavní město Izraele neuznávalo.

Poměry v Československu se ale rychle měnily. Po vykonstruovaných politických procesech s domnělými i skutečnými odpůrci tehdejšího režimu začali komunisté dělat čistky ve vlastních řadách. Goldstückerovi byli narychlo povoláni zpět do Prahy. Návratu předcházelo Annino setkání se zelinářem, židovským emigrantem z Polska, který otci vzkázal, aby se do Prahy nevraceli. Přesvědčený komunista Eduard Goldstücker o návratu do Prahy nepochyboval. Před sebou měl příslib vyslaneckého postu ve Stockholmu. Nikdo z rodiny ovšem netušil, že místo ve Švédsku skončí Eduard Goldstücker v Československu na víc jak čtyři roky ve vězení.

Z Urválkova hlasu se mi dodnes dělá špatně

Odjezd rodiny do Stockholmu se uměle protahoval a 12. prosince 1951 byl Eduard Goldstücker v pražském hotelu Esplanade zatčen. Pracovníci Státní bezpečnosti samozřejmě nikoho z rodiny o této skutečnosti neinformovali. Marta s dcerami zatím pobývala u svých rodičů v Jičíně, kam měl otec za svými nejbližšími přijet. Po několika dnech se Marta rozjela do Prahy svého pohřešovaného muže hledat. Zastavila se u rodinného známého Pavla Eislera, který Martě popisoval situaci, kdy měl v osudný den s jejím mužem dohodnutou společnou návštěvu kina. Na smluvenou schůzku však Eduard nedorazil. V hotelu Esplanade nejdřív o svém hostovi údajně nic nevěděli, ale při druhé návštěvě již Martu v hotelu očekávali příslušníci Státní bezpečnosti.

Posadili ji do auta a odvezli do Jičína, kde provedli domovní prohlídku. V bytě Martiných rodičů pracovníci StB dokonce přespali v kuchyni. Když ráno šla Marta připravit snídani, estébáci odemkli dveře a Anna uviděla revolver. Pamětnice k těmto událostem dodává: „Maminka nikdy neuvěřila tomu, že by otec něco udělal. Pro mě byla samozřejmě výhoda, že mi nepřipravila šok, jaký měli ostatní. Zajímavé je, že celá řada žen uvěřila, že jejich muži, se kterými žily mnoho let a měly s nimi děti, uvěřily víc straně než svým mužům.“ Uvedená slova mohou znít s odstupem času přehnaně, pravý opak je však pravdou. Nejedna manželka zatčených komunistických představitelů uvěřila komunistické straně a vládě a ve slepé víře k přijaté ideologii raději hledala problém ve svém životním partnerovi.

Ani Marta Goldstückerová však neopustila (podobně jako její muž) své komunistické přesvědčení. Zjednodušeně řečeno stále věřila, „že původní idea je správná, akorát to vzali do ruky špatní lidé“. Domnívala se, že jedna část v rámci KSČ se spikla proti té druhé. Marta Goldstückerová v důsledku uvedených událostí ztratila práci v jičínské mlékárně: „Ředitel si ji zavolal, řekl, že dělnické třídě je odporné s ní pracovat, a na hodinu ji propustil. Babička měla minimální důchod a matka měla živit dvě děti. Nemohla sehnat práci a nakonec ji vzali v Okresním průmyslovém kombinátu města Jičína, kde jim dělala veškerou finanční práci.“ Dopady na rodinu se projevily také zúžením okruhu přátel a známých.

V listopadu 1952 musel Eduard Goldstücker vystoupit jako svědek v tzv. Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Tehdy Anna při poslechu rozhlasového přenosu pochopila, že jde o podvod: „Pamatuju si, že jsem si říkala: ‚Vždyť on neříká pravdu! Jak je možné, že táta neříká pravdu?‘ Říkal tam, že jeho otec a matka měli na Oravě hospodu, že chodil do maďarského gymnázia. Takové nesmyslné věci.“

Kromě vynucené a nepravdivé otcovy výpovědi zanechal poslech soudního přenosu v Anně doživotní trauma spojené s hlasovým projevem prokurátora Josefa Urválka. I dnes, když náhodou v televizi zachytí film s ukázkou Urválkova hlasu, pociťuje doslova fyzickou nevolnost. Anna se zatím vyrovnávala se zcela novou situací, ale díky zásahu chápavé vyučující ji minuly jakékoliv projevy šikany ze strany spolužáků: „Přišla jsem do třídy a nikdo mi neřekl ani slovo. Den předtím si žáci začali šuškat a potom jsem se dozvěděla, že jim učitelka řekla: ‚Já si nepřeju, abyste o tom s Aničkou mluvili. Je to její tatínek a nechci, abyste s ní o tom mluvili.‘ Jmenovala se Erbanová a byla to stará prvorepubliková učitelka. A opravdu nikdo neřekl ani popel.“      

Mezitím Anna zažívala absurdní situace příznačné pro první polovinu padesátých let v Československu, například v září 1952 při odhalování Stalinovy sochy v Jičíně: „V soklu té sochy byla destička a tam bylo napsáno, že ke dni odhalení té sochy všechny obce v jičínském okrese založily zemědělské družstvo. Jenom mně bylo divné a říkala jsem si, jak to stihly k tomu jednomu datu?“ Kromě toho chodila do Pionýra a dodnes se podivuje nad tím, že ji kvůli otci nevyloučili.

Eduard Goldstücker stanul v květnu 1953 před Nejvyšším soudem a z vykonstruovaného procesu s pracovníky ministerstva zahraničí odešel s doživotím. Jednou za půl roku směla rodina otce navštívit. Cesta do slovenského Leopoldova představovala velké finanční výdaje, komplikované přestupování a čekání. Pamětnice si vybavuje neosobní atmosféru, nucený fyzický odstup i všudypřítomné dozorce.

Koncem května 1955 Eduarda Goldstückera převezli z Leopoldova na Jáchymovsko, konkrétně na tábor Rovnost. Návštěvy se tu odehrávaly v o poznání snesitelnější atmosféře: „V Jáchymově byla sama návštěva naprostým zjevením, protože jsme seděli spolu u stolu. Jinak to byl zlý sen, protože hovorna byla mimo tábory. Vězně tam sváželi autobusy. Setkali jsme se s jednou paní, která tam byla se svými staršími rodiči za svým vězněným bratrem. Říkala nám, že už jsou tam asi počtvrté. Na návštěvu směli pouze dva dospělí. Na návštěvu šli rodiče, ona stála venku a viděla svého bratra, jak zajížděl a vyjížděl autobusem. Ti autobusáci to prý nesměli dělat, ale vyjížděli a zajížděli strašně pomalu, protože takových lidí tam bylo víc. V Ostrově nad Ohří jsme čekali na vlak a vzadu na koleji stál nákladní vlak, který byl tvořený vagony s budkami na obou stranách. V každé budce stál jeden ruský voják se samopalem, protože to byl vlak s uranem.“

Téhož roku těsně před Vánocemi byl Eduard Goldstücker propuštěn a nakonec plně rehabilitován. Vánoční svátky již rodina strávila společně. Vězeňská zkušenost poznamenala celou rodinu. Přesvědčení, ke kterému tehdy dospěl, zformuloval Eduard Goldstücker také ve svých knižních pamětech nazvaných Vzpomínky 1945–1968, které vyšly v roce 2005: „Prožitek vězení měl pro mě dalekosáhlý důsledek, jímž bylo rozhodnutí, že pokud se z toho dostanu, což vůbec nebylo jasné, budu se napříště řídit jen vlastním rozumem a zkušeností.“ Na své vnitřní předsevzetí Eduard Goldstücker nezapomněl, ale k definitivnímu rozchodu s komunistickou ideologií tehdy čas ještě zdaleka nedozrál.

Studentkou, manželkou a matkou

V době otcova věznění tvořila Anna pro svoji matku oporu, což vedlo k tomu, že Anna předčasně dospěla. S otcovým návratem se všechno dočasně změnilo: „Upadla jsem, aspoň dnes si to tak vysvětluju, do infantilní regrese. Nemusela jsem už být dospělá, ale pak se to brzy vyrovnalo. Zapůsobil na mě taky přechod do Prahy.“ V roce 1956 se celá rodina přestěhovala do hlavního města, kde se otec věnoval vědecké a pedagogické činnosti na FF UK. Působil na katedře germanistiky a jeho dcera zatím navštěvovala jedenáctiletou střední školu. Ve volných chvílích doma otec vyprávěl obsahy různých románů či zajímavé historky (např. Egona Erwina Kische).

Rodiče zůstávali přesvědčenými komunisty. Kritický pohled na soudobou politickou realitu si tak pamětnice teprve utvářela a utvrdila se v ní až při studiích na vysoké škole. Ještě předtím se s ostatními spolužáky rozhodli, že nebudou maturovat ve svazáckém úboru, což také dodrželi. Po maturitě nastoupila ke studiu na FF UK. K angličtině, ke které měla díky dětství prožitému ve Velké Británii nejlepší předpoklady, přidala švédštinu. Původní záměr v podobě studia češtiny coby druhého oboru opustila, jelikož se chtěla vyhnout hrozbě umístěnky i pedagogickému směřování. Dodnes zdůrazňuje, že postrádá pedagogické nadání a zejména potřebnou trpělivost.

Během vysokoškolských studií pamětnice odmítla společně s Ludmilou Skoumalovou nabídku ke vstupu do KSČ. Mezi prvním a druhým ročníkem se zúčastnily měsíční zemědělské brigády a agronom ze státního statku napsal posudek, ve kterém uvedl, že obě dívky na brigádě měly „zápaďáckou bandu“ a zpívaly „zápaďácké“ písně. Z popisovaného udání na fakultě nikdo nevyvodil žádné důsledky, ale vstup do komunistické strany už nepřicházel v úvahu.

S příchodem šedesátých let vnímala změny, které se zpočátku projevovaly především v kultuře, ať už šlo o existenci divadel malých forem, či tvorbu filmařů nové vlny. Při studiích na vysoké škole poznala osudového muže svého života, studenta historie a filozofie Jiřího Grušu, který v roce 1962 debutoval básnickou sbírkou Torna. Mladý pár byl brzy vystaven četným peripetiím v podobě stíhání Jiřího Gruši kvůli kritickému článku otištěnému v Literárních novinách, což znamenalo, že nemohl najít práci. Manželé tehdy žili u Anniných rodičů, získat vlastní byt bylo v té době zhola nemožné. Annin manžel se svým tchánem vedl četné intelektuální rozhovory i polemiky. Už jejich první setkání se odehrálo v anekdotickém duchu: „Při představování říkal tatínek Jirkovi: ‚Ve vašem věku Lessing vydával sebrané spisy.‘ A Jirka tátovi odpověděl: ‚Ve vašem věku byl už Kafka dávno po smrti.“

Už před promocí nalezla Anna zaměstnání v nakladatelství Odeon, kam nastoupila jako redaktorka po odchodu Josefa Škvoreckého. V roce 1963 z blízkosti sledovala přípravy na Liblickou konferenci, která se uskutečnila v atmosféře pozvolné společenské a politické liberalizace a je dodnes považována za jednu z výhybek vedoucích k Pražskému jaru: „Tatínek měl neblahý zvyk, že dělal všechno na poslední chvíli. Seděl ve své pracovně a psal projev. Vedle seděl Kurt Krolop a překládal to do němčiny. S maminkou jsme tam pobíhaly a vařily kafe, čaj a připravovaly něco k jídlu. Byla to velmi vzrušená atmosféra.“ V šedesátých letech se Grušovým narodily dvě děti, v roce 1962 dcera Milena a v roce 1966 syn Martin. Postupně se mohlo zdát, že se dění v Československu ubírá příznivějším směrem. Léto 1968 však tyto naděje pohřbilo.

Jakmile jsem viděla první tank, bylo mi jasné, jak to dopadne

V době Pražského jara se Eduard Goldstücker výrazně politicky a společensky angažoval v rámci reformního křídla KSČ. Svým způsobem se stal veřejným intelektuálem, zvaným na různé veřejné besedy či k televizním a rozhlasovým rozpravám. Otcova popularita rostla a Anna Grušová vzpomíná, že jejich společná procházka Prahou se neobešla bez častých zastávek, kdy otce oslovovali neznámí lidé lačnící po jeho komentářích aktuálního dění. Dne 26. července 1968 slavila Anna svůj svátek a otec ji pozval na oběd do Bruselského pavilonu. U jednoho stolu rozmlouval Jan Werich s Jiřím Trnkou. Po Trnkově odchodu si Werich přisedl k Goldstückerovi a jeho dceři. Werich hovořil o bývalém prezidentovi Antonínu Novotném, ale nevyhýbal se ani úvahám nad tehdejší politickou situací. O tři dny později následovalo jednání v Čierné nad Tisou mezi sovětským stranickým vedením a československými reformisty.

Dalšímu „jednání“ o necelý měsíc později už předcházela vojenská intervence. Rozjitřené srpnové dny trávila Anna v Praze, Jiří se synem Martinem v Kytlicích a dcera Milena s prarodiči Goldstückerovými na Slovensku. Život celé rodiny se náhle převrátil naruby. Eduard s Martou odešli do zahraničí a posléze se ve Velké Británii znovu usadili. Anna si další vývoj v Československu neidealizovala, ale na rozdíl od rodičů emigraci nezvolila: „Jak to dopadne, mi bylo jasné hned, jak jsem viděla první sovětský tank. Tvrdila jsem Jiřímu, že to bude strašné a pro spoustu lidí to bude znamenat obtíže. Myslela jsem si dokonce, že u celé řady lidí půjde o zavírání. Brali jsme si jednotlivé státy Evropy a zjistili jsme, že není kam jít. Líbilo by se nám Holandsko, ale říkali jsme si, že tu ‚krční nemoc‘ se těžko naučíme. Jiří ale říkal, že je český spisovatel. Pak ale stejně skončil v emigraci.“

Prodavačkou, pokladní a pečovatelkou   

Začátek sedmdesátých let změnil Grušovým celý dosavadní život. Jiřího postihl zákaz publikační činnosti a Anna své tehdejší zaměstnání v Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací raději předem opustila. Stalo se tak po vydání dvou článků, které nevybíravým způsobem dehonestovaly jejího otce: „Dozvěděla jsem se, že pár dní předtím měli stranickou schůzi. Tehdy vyšel v Tvorbě na dvě pokračování hnusný článek o tátovi, kde vytáhli argumenty, které proti němu měli v procesu se Slánským. […] Nějaká soudružka vstala, třímala tou Tvorbou nad hlavou a říkala: ‚A dcera tohohle člověka pracuje u nás!‘ A tak jsem šla za svým šéfem a řekla, že bych chtěla rozvázat pracovní poměr, protože jsem věděla, že stejně poletím.“

Politické změny počátku normalizace se podepsaly také na Annině manželství a Grušovi se posléze rozvedli. Vystřídala mnoho zaměstnání. Pracovala jako prodavačka, pokladní či hlavní pokladní. Prodavačkou se vyučila v Pragoimpu a na novém místě se rozhodně nenudila: „Jediní v Praze jsme měli magnetické náramky, na které se stála fronta od vchodu v Alfě až k Františkánské zahradě. Před Vánocemi jsem začátkem sedmdesátých let nosila na hlavní poštu skoro půl milionu. Později jsem s kolegyní pracovala v hračkářství na Dejvické. Když otěhotněla, nechtěla jsem tam být s nikým jiným, a tak jsem odešla.“

Následně se stala zaměstnankyní Poldovky a absolvovala třídenní přijímací řízení. První den se musela podrobit důkladné lékařské prohlídce (pojistce proti časté fluktuaci zdůvodňované špatným zdravotním stavem). Druhý den přišlo na řadu školení o bezpečnosti práce a poslední den o revolučních tradicích Poldovky. Nová práce však Annu neuspokojovala, a tak přijala nové místo ve smíchovské samoobsluze. Později pečovala o seniory: „Mám školení pro zdravotnický personál třetího stupně.“ Tato zkušenost Anně přinesla poznání, že sociální práce má smysl v jakémkoliv režimu. Později ještě Anna pracovala jako odbytová referentka v hudebním vydavatelství Panton.

Zmíněným profesním peripetiím ale v roce 1978 předcházelo zatčení Jiřího Gruši kvůli samizdatovému vydání jeho románu Dotazník. V této souvislosti si Anna vybavuje historku, která přesně kopíruje absurdnost systému, ve kterém se odehrála: „Analyzovali Dotazník. Tvrdili, že Dotazník je pornografie. Jiří byl zavřený po dobu, kdy zkoumali, zda to pornografie je, nebo není. Zkoumalo se to tak, že se vybralo několik mužů a těm se inkriminované pasáže předčítaly, a pokud u některého z nich došlo k erekci, tak to byla pornografie.“ Experiment se zřejmě neosvědčil, a tak se Jiří Gruša po více jak dvouměsíčním pobytu ve vazbě mohl vrátit domů.

Anna byla odhodlána podepsat Chartu 77, ale Jiří Gruša ji od tohoto záměru odradil s odůvodněním, že v případě jejího zatčení by děti zůstaly samy. Na opozičních aktivitách se ale Anna podílela: „Překládala jsem články pro samizdatové tiskoviny a občas jsem dávala dohromady těch patnáct kopií knížek. Také jsem se stýkala s lidmi z disentu.“ K nejbližším přátelům Anny Grušové z disidentských kruhů patřili Dana Němcová, Jiří Dienstbier, Václav Malý, Ivan Havel a Olga Havlová.

V osmdesátých letech se podruhé provdala – za Josefa Daniše. Z tohoto svazku se narodila dcera Kristina. Zcela logicky se nevyhnula ani pozornosti Státní bezpečnosti. Kromě v podstatě tajných domovních prohlídek zažila také dva nepříjemné výslechy, při kterých se jí vybavily vzpomínky na padesátá léta: „Odvezli mě do Nádražní ulice a vzali mě do místnosti úplně nahoře. Nevěřila jsem vlastním očím, protože tam viseli dva Stalinové, tři Gottwaldové a jeden Dzeržinskij. Začali mi říkat: ‚Víte, my můžeme leccos.‘ Řekla jsem jim: ‚Podívejte se, pánové. To mi nemusíte vykládat. Já mám se Státní bezpečností zkušenosti z padesátých let.‘ Odpověděli mi: ‚My jsme jiní. My jenom děláme svoji práci.‘ Řekla jsem jim, že to oni tehdy taky. Ale to oni neměli rádi. Jindy mě pozvali na pasovku, ale tam mi řekli, že si mě nezvali, a musela jsem na Státní bezpečnost. Drželi mě tam dlouho. Kristinka jim tam kreslila obrázky. Měla jsem na ni vztek a říkala si: ‚Ty těm sviním kreslíš obrázky.‘ Byly jí ale čtyři roky.“ Státní bezpečnost stvrdila svůj zájem o Annu Grušovou v roce 1978 zavedením osobního spisu prověřované osoby s krycím jménem Oxford. Svazek byl však v prosinci 1989 skartován.   

V roce 1983 se na Annu a její sestru Helenu usmálo štěstí a po téměř patnácti letech směly navštívit své rodiče žijící ve Velké Británii: „Matce bylo v roce 1983 sedmdesát a napsala ministrovi vnitra dopis, že by ještě chtěla vidět děti a vnoučata, které neviděla čtrnáct let. Jednou zvonil pošťák s doporučeným dopisem, že se moje návštěva v Anglii povoluje. Dostala jsem to pro sebe a své nezletilé děti, ale Martin nedostal doporučení z učiliště. Jeli jsme vlakem přes Německo do Francie. Když jsme dojeli do Chebu, byla jsem přesvědčená, že mě z toho vlaku vyndají. Dělali celní a pasovou kontrolu. Pak zavřeli dveře a na každé stupátko vyskočil jeden voják a vlak jel téměř krokem až k hraničním drátům. Jak se k nim přibližoval, tak vojáci postupně seskakovali ze stupátek a vlak projel.“

Shledání s otcem po dlouhé době se neobešlo bez drobných paradoxů. Eduard Goldstücker vyzval svou malou vnučku Kristinu, aby si vybrala, co si přeje od dědečka dostat. Dvakrát po sobě žádala banán, což působilo poněkud úsměvně. Po mnoha letech strávených ve Velké Británii se patrně snadno zapomnělo, jak v praxi funguje socialistické hospodářství a zásobování. Při pasové kontrole na lodi šla Anna současně se svým otcem. Úředník si prohlížel pasy a konstatoval: „To je zajímavé. Vy jste se narodil na Slovensku a máte britský pas. Vy jste se narodila v Oxfordu a máte český pas.“ Po návratu obě sestry zjistily, že podle zákona lze nejbližší příbuzné navštěvovat jednou za tři roky, a této možnosti ještě dvakrát využily. Při třetí návštěvě v roce 1989 zřejmě nikdo z přítomných netušil, že Vánoce již všichni společně oslaví v Praze.               

Revoluce ve stínu synovy smrti 

Do paměti Anny Grušové se nesmazatelně zapsal červen 1989. Tehdy nečekaně zemřel syn Martin a vznikla tak rána, která se nikdy nezahojila: „Byla jsem skoro dva měsíce doma. Pak mi lékařka z Všeobecné fakultní nemocnice, kterou jsem soukromě učila anglicky, dohodila člověka, který mi pomohl k novému místu. Šéf I. interní kliniky sháněl někoho se znalostí angličtiny do knihovny. Po dvaceti letech to bylo první vysokoškolsky kvalifikované místo.“

Dějiny se ovšem daly do pohybu a listopadové události se pro Annu nesly v duchu nové naděje. Na Václavském náměstí stála mezi demonstrujícími nejen za sebe, ale i za svého syna Martina, který před smrtí ještě stihl podepsat Chartu 77. Události v Praze sledovali ve Velké Británii také Goldstückerovi a rozhodli se na Vánoce přiletět do Prahy. Po překonání tupých byrokratických překážek, které se podařilo zdolat také s pomocí nového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera, již nic nebránilo tomu, aby celá rodina usedla v Praze u štědrovečerního stolu.

Mluví se o migrantech, ale jsou to lidské bytosti   

Počátkem devadesátých let se Anna Grušová podle svých slov znovu narodila. Otevřely se cestovatelské, ale zejména profesní možnosti. Eduard Goldstücker ovšem nadšení svých dcer mírnil, což v rodině způsobovalo občasné názorové rozpory: „Devadesátá léta divokého kapitalismu neviděl našima očima, ale očima člověka, který měl demokracii zažitou a kromě toho pamatoval první republiku.“ V roce 1993 oslovila Dana Němcová Annu se zajímavou nabídkou. Zakládala se a v září 1993 otevírala Poradna pro uprchlíky a Anna pochopila, že novou výzvu nemůže odmítnout: „Byl tu příliv uprchlíků z bývalé Jugoslávie, který skončil v roce 1997. Pomáhali jsme s ubytováním, legalizací pobytu, překlady atd. Poskytovali jsme právní, sociální a psychosociální poradenství.“

Mnohé z uprchlických osudů, s nimiž se Anna Grušová seznámila, dodnes uchovává v paměti, jako například osud manželského páru Arménky a Bělorusa, kteří původně pracovali v Baku. Jejich okolí vztahu z náboženských důvodů nepřálo. K odmítavým postojům výrazné části české společnosti Anna Grušová dodává: „Mluví se o migrantech a zapomíná se, že v první řadě jsou to lidské bytosti. Většinu z nich vyhnala taková bída, kterou si tady nikdo neumí představit. Může to být způsobené tím, že země Visegrádu byly dlouho pod vlivem Sovětského svazu, kde každý cizinec byl podezřelý. Nedůvěra a nechuť ke všemu, co je cizí, tu přetrvává. Politici toho využívají a ještě to podporují.“

V dubnu 1996 zemřela Annina matka Marta a v říjnu 2000 otec Eduard. Odchod levicového intelektuála a věhlasného germanisty opět otevřel řadu otázek, které se v souvislosti s jeho složitým životem nabízejí. Goldstückerův život rozhodně nebyl černobílý a porozumět mu znamená odmítnout jakékoliv černobílé a zjednodušující pohledy. Ve svých pamětech své paradoxy prostoupené životní putování shrnul lapidárně: „Opravdu mě tíží můj středoevropský židovský osud? Po větší část života jsem se domníval, že se mi podařilo vyhnout se mu, vymknout se z jeho spárů. Myslel jsem si, že jsem se stal součástí světa, v němž on již nemá platnost. Zahubil však všechny, kdo mě rodově spojovali s minulostí… a na mne si počíhal přesně tam, kde jsem ho nejméně čekal.“

Skutečně svobodný člověk si váží svobody ostatních lidí

Po roce 1989 se Anna Grušová intenzivně věnovala překladatelské činnosti. Zcela logicky si zvolila angličtinu, a jak sama dodává, jako dcera významného germanisty a první žena uznávaného německy píšícího spisovatele českého původu si němčinu hlouběji osvojit nedokázala. Paradoxní stav glosuje sebeironicky: „Kovářova kobyla chodí bosa.“ Zdůrazňuje, že překladatel musí mít především perfektní znalost mateřského jazyka. S pádem komunistického režimu se vrátila také k redakční práci. Z typických nešvarů vyskytujících se v soudobé písemné češtině uvádí zejména časté užívání pasivních vazeb, tendenci k nadužívání cizích slov a chybný slovosled.

Při bilancování svého pestrého a mnohdy nelehkého života parafrázuje Anna Grušová slova z předzpěvu k Slávy dceři Jána Kollára: „Skutečně svobodný člověk si váží svobody ostatních lidí a ctí ji. Ti, co ji nectí, jsou vlastně otrokáři.“