Ing. Pavel Gross

„Měli jsme podporu jednak pražských potápěčů a jednak oceánografického ústavu. Takže celý ten podnik dostal celkem velkorysé rozměry. Dopadlo to tak, že jsem tam strávil tři dny pod vodou, nosili mi tam v zavařovačkách jídlo, občas mi do toho natekla voda, tak to bylo slanější, a žil jsem tam prostě, jako žije člověk v kempinku. Chodil jsem do kabiny spát, vynořit jsem se nemohl, to by bylo nebezpečné, byl jsem už moc sycený inertními plyny, a třikrát denně jsem chodil na procházky po mořském dně. Po třech dnech jsem se vynořil, byl o to obrovský zájem, tisk psal, že Čech tam tráví tři dny pod vodou, takže byla veliká publikace i doma v Čechách. Potom jsem připravoval druhý projekt, Xenie 2, tam bohužel došlo k zádrhelu s podporou z jugoslávské strany, takže nebyl dokončený, jak jsme si představovali. Už jsem tam nemohl být tři dny, protože nám chyběla dekompresní komora, kterou nám slíbili v případě nehody, tak jsem tam strávil jen čtyři nebo pět hodin v kabině, zkoušel jsem technické funkce, ale nedošlo k dlouhodobému pobytu. Pak přišla okupace, takže další žádné věci nebyly.“

„Pak přišel konec války, přišli Američani a to bylo, jak kdyby přistáli Marťani. Američani byli vybaveni vším, přetékali zásobami. Zásobili nás kafem, děti žvýkačkami, různé limonády... nescafé jsme měli plno. Když přijeli, tak já jsem viděl, že vyběhly ženské z domů a nosily jim koláče. To oni nikdy neviděli, za války jedli jen ty své věci, na které byli zvyklí, a najednou dostali koláče! Já jsem si vylezl na tank a oni mě provezli tankem. Ze srandy vždycky říkám, že jsem osvobozoval tankem Plzeň.“