Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Gross (* 1939)

• narozen 27. září 1939 v Plzni, vyrůstal ve Šťáhlavech

• za války tatínek pracoval ve Škodových závodech

• komunisté po válce tatínka ze Škodovky propustili, rodina se přestěhovala do Prahy

• po válce pamětník vystudoval průmyslovku a strojní fakultu v Praze

• v pražském činžáku konstruoval první podmořský habitat Xenie

• po sovětské okupaci odešel se svojí ženou Líbou do Švýcarska

• v Curychu se seznámil s Jaroslavem Kohoutem a začali spolu konstruovat ponorky

• po sametové revoluci koupil chalupu v jižních Čechách

• v roce 2023 o něm natočil Miroslav Náplava film Akvanaut Pavel Gross

Od mala byl dobrodružné povahy a propadal kouzlu verneovek. Když mu táta koupil knížku o potápěčích v Korálovém moři, měl jasno, kterým směrem se chce v životě vydat. Po válce i přes nepříznivý kádrový posudek vystudoval průmyslovku a strojní fakultu. V pražském činžáku konstruoval první ponorku, habitat Xenie. Totalitní období ho ale i přesto dohnalo a se svojí ženou Líbou odešel žít do Švýcarska, kde vychovali dvě děti. Po převratu koupili chalupu v jižních Čechách. „Sedíme teď na dvou židlích, ale pořád jsme víc času ve Švýcarsku,“ říká první český akvanaut, vynálezce a vizionář Pavel Gross. 

Jsem samorost, táta pracoval ve Škodovce a maminka nebyla rodinný typ

Pavel Gross se narodil 27. září 1939 v Plzni, kde vyrůstal v raném věku, přibližně do dvou let. Poté se musela rodina za druhé světové války vystěhovat. Grossovi bydleli kousek od Škodových závodů, které byly bombardovány, a hrozilo jim při tom velké nebezpečí. Škodovka nakonec byla srovnána se zemí. „Táta Vladimír byl tehdy personálním šéfem Škodovky. Byl to obří podnik se zhruba třiceti tisíci zaměstnanci. Pracovaly tam tři čtvrtiny lidí z Plzně. Tatínek pak do práce dojížděl, bydleli jsme asi patnáct kilometrů od Plzně, ve Šťáhlavech,“ vzpomíná Pavel Gross. 

Od dvou let až do konce války vyrůstal Pavel Gross na venkově. Pobyt mimo město ho podle jeho slov formoval: „Od té doby jsem přírodní člověk. Tvrdím o sobě, že jsem spíš pračlověk Janeček než civilizovaný člověk. Nestydím se za to, je to lidská přirozenost.“ 

Ve Šťáhlavech vyrůstal samostatně, jelikož byl tatínek od rána do večera v práci. Jeho exponované kariérní místo vyžadovalo, aby se Škodovými závody žil. Maminka Marie nebyla zrovna rodinný typ, říká Pavel Gross: „Bydleli jsme v domečku, kde jsme měli pronajaté první patro. V zásadě to dopadalo tak, že jsem se napapal, vypadl z domova a od té doby se o mě nikdo nestaral.“ Například už ve čtyřech letech se sám vydával na výlety po lesích až na šest kilometrů vzdálený hrad Radyni: „Svým dětem bych to nedovolil. Lidé kolem vychovávají děti tak, že jsou dobře hlídané, kdežto já jsem měl svobodu. Věděl jsem o světě ve svých šesti letech daleko víc, než vědí děti dneska.“ 

Za války jsem spal na zrní místo matrace

Pavel Gross přiznává, že ho do určité míry poznamenala i válka. Zažil bombardování Škodových závodů, které si pamatuje živě až dodnes. Vybavuje si noční nálety, oblohu plnou letadel ve formacích létajících koberců, kdy letadla létala jedno za druhým jako kobylky a shazovala bomby na Škodovku. Občas se netrefila a padlo pár civilních domů: „Pamatuji si, že jsem stál s tátou na nějakém poli ve Šťáhlavech a před námi jenom hřmění a stěna kouře. To se dělo o patnáct kilometrů dál. Bylo to něco hrůzostrašného. Když poprvé bombardovali Škodovku, tak jsem vlezl pod postel.“ 

Během války bylo málo jídla, potraviny se přidělovaly na lístky. Grossovi bydleli poblíž německých hlídek, nedaleko Sudet, kde se nacházela strážní budka. Matka Pavla Grosse podle jeho slov nebyla moc pro rodinu, ale v opatřování jídel a různých věcí jednala přímo geniálně: „Moje matka šla třeba sehnat za nekřesťanské peníze půl prasete, sedláci si to nechali zaplatit. Rozporcovali ho, dali do mého dětského kočárku, na to se dala matrace, na ni položili mě a ona mašírovala se mnou a s kočárkem přes tu hlídací hranici. Tam využila svých hereckých schopností a toho, že byla pohledná, trošku zavrtěla zadkem, zasmála se na vojáky a ti jí mávli a prase bylo doma.“ Takto pašovala i oves nebo pšenici, které se daly v nouzi zpracovat. Propašovala také pytel obilniny. Na něm spal Pavel Gross jako malý: „Spal jsem celou válku na zrní místo matrace.“ 

Na konci války přišli do Plzně Američané. Pavlu Grossovi připadlo, jako by přistáli Marťané. Byli vybaveni vším, přetékali potravinami, zásobili lidi kávou, děti žvýkačkami a limonádami. Ženy jim nosily z domů koláče. Malého Pavla provezli tankem a on ze srandy říká, že proto osvobozoval Plzeň: „Plzeňáci prostě Američany milovali. Přetrvalo to zřejmě dost dlouho. Mám pocit, že i dnes je tam veliká příchylnost k Americe. Byli to frajeři. Když nebyli v boji, vyštafírovali se a holky do nich byly bláznivé.“ 

Kdyby nepřišli komunisti, byl bych zazobaný playboy

Po válce se rodina Grossových vrátila do Plzně. Rodiče přežili válku v pořádku, když ale přišel asi čtyřicátý šestý rok, komunistické struktury byly podporované Moskvou a Stalinem, našli se ve Škodových závodech lidé, které napadlo, že otce Pavla Grosse osočí z toho, že dělal personálního šéfa Škodovky za fašismu: „Chtěli mu našroubovat jakýsi druh spolupráce, přitom tři čtvrtiny Plzně ve Škodovce pracovaly a otec zachránil stovky lidí před totálním nasazením v Německu. Říkal, že nemůže lidi postrádat, protože dělají munici pro Německo.“ 

Výsledek byl takový, že se vzbouřili oceláři a řekli, že když půjde otec Pavla Grosse pryč, zastaví práci, a situace se tím vyřešila. Nicméně jeho odchod byl pouze odložen. Když se po roce čtyřicet osm dostali komunisté k vládě a přišel Klement Gottwald, otce skutečně vyhnali. Tou dobou povýšil na pozici místoředitele závodů. „Já vždycky říkám, že kdyby nepřišli komunisti, tak jsem byl zazobaný playboy zničený penězi a jezdil bych závodním autem. Možná, že to bylo nakonec dobře, protože bych pravděpodobně zblbnul, takže není čeho litovat,“ dělá si legraci Pavel Gross, ačkoli záhy dodává, že doba to pro jeho otce nebyla lehká. 

V Plzni nikde pracovní místo nezískal, horko těžko se mu podařilo uchytit se v Praze, vysvětluje Pavel Gross: „Dostal místo posledního úředníčka, co dělá nejposlednější práce, a měl šéfa, který se po něm vozil a profiloval se na bývalém místořediteli Škodových závodů.“ Plat měl nízký a rodina na tom byla mizerně. Matka prodala rodinné zlato a nakoupila za to rýži. Pavel Gross nosil šaty z druhé ruky, které doma přešívali na šlapací singrovce. „Vypadal jsem jako Charlie Chaplin, nepadlo mi to. Trpěl jsem nejvíc právě v tanečních. Hodně kluků mělo věci z konfekce a já jsem je měl přešívané, ale přežil jsem.“ To už se psala padesátá léta. 

Řízením osudu jsem vystudoval průmyslovku

V Praze se Pavel Gross cítil osaměle, ztratil svého nejlepšího kamaráda a mluvil plzeňským nářečím, za což se mu děti smály. Nakonec ale začátky v Praze překonal, skamarádil se, vytvořil si bezvadnou partu, trvalo mu však dlouho, než si zvykl: „Zůstávaly ve mně zbytky vzpomínek na Plzeň, tam jsem chodil do základky, pak přišla otázka, co dál. Byl jsem rozpolcený.“ Okolí si myslelo, že Pavel Gross půjde na umění, protože vynikal v malování a řadil se k nejlepším v celé škole. Měl však i skvěle vyvinuté technické zájmy. Od dvanácti let stavěl ponorky na gumu, které se samy potápěly a vynořovaly. 

„V té době se to překlopilo na techniku, ale kupodivu jsem přes blbý kádrový posudek neměl veliké problémy. Přešel jsem na průmyslovku. Nepochopím, jak je to možné. Znám i lidi s lepším kádrovým posudkem, kteří se na školu nedostali. Je to nějaké řízení osudu, nevím proč,“ zamýšlí se Pavel Gross a dodává, že byl ve studiích mizerný, řadil se spíše k volnomyšlenkářům.

Průmyslovku nakonec vystudoval a pokračoval na strojní fakultu. Tou dobou už byl nadšený z potápění: „Sotva jsem začal ve druhé třídě číst, už jsem louskal tátovy verneovky. Táta když viděl, že mě ty věci zajímají, tak mi ještě koupil knížku o potápěčích, kteří loví poklady v Korálovém moři. To mě úplně vykolejilo a od té doby jsem žil už jen pod vodou. Měl jsem vodu v hlavě.“ 

Měl jsem vodu v hlavě, díky potápění jsem potkal Líbu

Na fakultě založil potápěčskou skupinu, přestože neměli žádné vybavení. Ploutve, masky, to vše si dělali podle Pavla Grosse potápěči sami: „Na to byly různé recepty, z čeho se dá udělat maska a z čeho se dají udělat ploutve. Hodně jsme riskovali, vymýšleli jsme života nebezpečné přístroje.“ Takto začala potápěčská perioda života Pavla Grosse. Každý víkend trávil někde u vody. V té době v klubu otužilců poznal také svou nastávající ženu Líbu. V té době nedisponovali žádnými neopreny, nahrazovali je tedy slepenými plenami pro nemocné s močovým měchýřem. Moc je nechránily, ale přece jen díky nim potápěči vydrželi ve vodě o něco déle. Sezonu po létě stále prodlužovali, až se potápěli v zimě nahatí pod ledem, vrací se do dob v Praze Pavel Gross: „Vykopali jsme si díru, a sice bez vodicího lana. To by dnes každého potápěče trefil šlak už jen pomyšlením, že tam půjde jen v plavkách, koupací čepici a bez vodicího lana. Taky mě to jednou vytrestalo.“ Navazuje další historkou s kamarádem, který si otužováním ve Vltavě vyléčil silné revma. V zimě se potápěli za tmy, kdy byla řeka černá jako tér. 

Pavel Gross vzpomíná také na zážitek, kdy se setkal s následovníkem Alfreda Nikodéma, zakladatele sportovního otužování v Československu, Oldřichem Liškou. Blížila se mu šedesátka a byl to stále velký nadšenec. Jednou přišel s nápadem, aby Pavel Gross plaval o vánočních svátcích pod ledem při předvádění u Národního divadla. Zavázal si přitom do igelitu dýmovnici, aby byl pod vodou vidět, a navázal se na metrové lanko za zápěstí s kamarádem, který měl u sebe buzolu, aby se netratili. „Plaveme a plaveme, už se blížíme ke Střeleckému ostrovu, dno stoupá nahoru, jenže v tom okamžiku selhal Vencovi aparát a nemohl dýchat. Dělal si ho sám. Domluvili jsme se, že se odvážeme, ať jde nahoru a já to s dýmovnicí doplavu.“ Přitom si ale zapomněl vzít od kamaráda kompas a zabloudil. Když se chtěl konečně vynořit, dostal ránu do hlavy. Myslel si, že narazil do zakotvené pramice. Rozhlédl se vpravo, vlevo a zjistil, že je všude led. Pokoušel se ho hlavou prorazit, nůž u sebe neměl. Pavel Gross popisuje, jak ho zachvátila panika: „Jenže jsem si říkal, že s panikou jsi mrtvý už teď. Byl to boj s časem. Docházel mi vzduch. Když jsem se vynořil a koukal na oblohu, na mráčky, říkal jsem si, že jsem se znovu narodil.“ 

Zážitků, kdy z různých důvodů pod vodou jen o vlásek unikl smrti, má několik. V této etapě potápění, okolo roku 1962, potkal Pavel Gross právě Líbu: „Slovo dalo slovo a už jsme spolu chodili. Potom jsme se spolu jezdili na motorce každý víkend potápět. Její rodiče to asi neviděli rádi, protože spolčit se s takovým dobrodruhem jim asi zrovna moc nevonělo. Jediná polehčující okolnost byla, že si její máma považovala mého otce vzhledem k jeho dřívějšímu postavení.“ 

V činžáku jsem stavěl podmořský habitat

Pavel Gross dál líčí svůj zápal pro hlubiny. Když se jednou připravoval v technické knihovně na zkoušky, dostal se k magazínu National Geographic, kde si přečetl velký článek s titulkem Man in Sea o americkém multimilionáři, který investoval své peníze do projektu odhalujícího možnosti dlouhodobého pobytu pod vodou. Dnes se tomu říká saturační potápění. Pavla Grosse článek uchvátil: „Říkal jsem si, že to musím udělat se svými penězi, i když jsem žádné neměl. A začal jsem projektovat podmořskou kabinu. Vozil jsem plechy do jednoho podniku ve Vysočanech, kde mi je ohýbali. Od roku 1962 až do roku 1965 jsem na tom pracoval úplně sám.“ 

Bydleli s Líbou v Polské ulici 30 u vinohradské sokolovny. Proti nim bydlel redaktor časopisu, na který si už Pavel Gross nevzpomíná, ale tenkrát toho souseda zaujalo, co stále pamětník kutí v činžáku, kam vozil obrovské plechy. Vysvětlil mu, že staví podmořský habitat, což redaktora zaujalo a napsal o tom do časopisu článek. „To se přečetli pražští potápěči a takový jejich guru Josef Mergl mě jednou potkal v bazénu na Julisce a nabídl mi spolupráci,“ povídá Pavel Gross a pokračuje tím, jak potápěči byli ve spojení s jugoslávskými a slovinskými oceánografy a jeho projekt začali podporovat. Habitat nazval Xenie a dostalo se mu podpory oceánografického ústavu. V Jaderském moři s habitatem strávil tři dny pod vodou, kam mu kolegové posílali jídlo v zavařovacích sklenicích. Pavel Gross se mezitím procházel po mořském dně, a když se konečně vynořil, psal o jeho úspěších celý tisk. Velkou publicitu sklidil i v Čechách. S následným projektem Xenie 2 chtěl absolvovat podobnou podmořskou expedici, ale kvůli zádrhelu z jugoslávské strany, která nezajistila dekompresní komoru, strávil pod vodou jen několik hodin, aby ověřil technické funkce. 

Pavel Gross po škole pracoval jako inženýr v přípravě výroby v letecké fabrice ve Vodochodech. Pak v Laboratorních přístrojích Praha na prototypech většinou ultrazvukových přístrojů  na kontrolu vad materiálů, například pro atomovou elektrárnu Temelín. „S KSČ jsem kupodivu problémy neměl a nikdy jsem nebyl jejím členem. Ve škole jsem nikdy nebyl v Pionýru ani ve Svazu mládeže. Vůbec nechápu, jak jsem mohl tím vším proplout. Asi ze mě čišela moje neschopnost se do takových struktur sociálně zařadit. Zato jsem měl problémy s StB,“ vysvětluje Pavel Gross a dodává, že byl několikrát na výslechu, jednou kvůli podezření ze styku se západním špionem. To údajně vypadalo špatně, ale nakonec mu pomohlo, že dělal naivního študáka: „Nebyly s tím ani potíže, protože mně už jako hotovému inženýrovi v Třeboni nechtěli nalít pivo.“ 

Po Vodochodech měl jako absolvent půl roku vojny a během studia na vysoké škole jeden den v týdnu vojenskou výuku po dobu pěti let. Každé léto pak jeden měsíc trávil Pavel Gross v různých kasárnách. „Byl jsem neposlušný voják a několikrát jsem byl trestán,“ říká. 

Z tranzistorového rádia jsme se doslechli o okupaci

„Pak přišla okupace, takže žádné další věci nebyly,“ komentuje šedesátý osmý rok Pavel Gross, kdy se mu těsně před invazí ještě podařilo odletět do Dalmácie se skládacím kajakem, se kterým za bouře následně ztroskotal na opuštěném ostrově. „Za mnou hora, vpravo i vlevo skála, byl jsem jako klasický Robinson. Čekal jsem tam tři dny. Až se počasí umoudřilo, nalodil jsem se a našel kamarády, kteří na mě čekali v místě, kde jsme měli základnu k potápění,“ vrací se k dobrodružnému zážitku Pavel Gross. Živili se tenkrát rybami, protože neměli peníze na to, aby si něco koupili. 

V nedaleké zátoce ležel na dně německý vrak minolovky v hloubce asi čtyřiceti metrů, kam se s kamarády vydali na průzkum a bez dýchacích přístrojů sestoupili do hlubin. Tehdejší potápěčský rekord byl okolo čtyřiceti devíti metrů, proto Pavel Gross komentuje jejich výpravu jako úspěšnou: „Jenže já jsem měl špatné uši a člověk musí vyrovnávat tlak ve středním uchu. Asi v polovině hloubky se mi zasekly uši a musel jsem je profoukávat. Ztratil jsem tím čas i soudnost, protože jsem se i přesto rozhodl ponořit až dolů k vraku. Jako důkaz, že jsem tam byl, jsem popadl sumýše, jenže jsem byl na konci s dechem. Vzpomněl jsem si na jógu, kterou jsem léta cvičil, a uvědomil jsem si, že se musím uvolnit, nemít strach a pomalu se dostat nahoru. Na hladině jsem omdlel.“ Kolegové Pavla Grosse naštěstí zachránili a on dnes vzpomíná na tento incident jako na jeden z jeho dalších životů.

Z tranzistorového rádia se tehdy celá parta dozvěděla o tom, že Prahu okupují Sověti. Nálada klesla k bodu mrazu a Pavel Gross se spolu s kamarády rozhodl pro návrat domů. Lety byly zastavené, a tak se vydali nazpátek z Jugoslávie vlakem. Na pražském Wilsonově nádraží vystoupil neoholený, opálený, v roztrhaných maskáčích a na zádech s kajakem, který byl složený v obrovském plochém ruksaku a připomínal padák ve vojenských barvách s bílými písmeny. Pocházel z vojenského výprodeje. „Pro Rusy jsem byl jako červený hadr pro krocana. Ti ve mně viděli minimálně diverzanta. Jeden Rus mě se samopalem sledoval pěšky až na Vinohrady. Vysvětlil jsem mu, že bydlím tam a tam a že jsem byl s kajakem venku. Dovedl mě až domů, byl nedůvěřivý,“ líčí návrat do Československa Pavel Gross. 

Podobných historek přitom zmiňuje několik: „Dostal jsem vztek, říkal jsem si: Prokristapána, tak já tady ve vlastní zemi jsem jako otrok nějakého idiota...! V hlavě se mi to celé semlelo včetně utrpení z toho, že jsme léta nesměli do zahraničí, přitom jsme snili s Líbou o Havaji. Navrhl jsem proto, že zkusíme zažádat o povolení na studijní cestu do Ameriky.“ 

Stavěli jsme ponorky ve Švýcarsku

Pobyt na Západě Grossovým úřady dvakrát zamítly. Líba právě dostudovala biologii, a oba se tedy rozhodli vydat na svatební cestu do Švýcarska, kam nárazově jezdila pracovat matka Pavla Grosse. Díky tomu, že byl dědeček z jedné větve švýcarské národnosti, získala automaticky tamní občanství. Jeden ze vzdálených příbuzných jim sehnal práci ve své fabrice, kde měl zaměstnaných asi třicet lidí na výrobu aluminiových štítků. Grossovi u něj vydrželi pracovat rok, než našel Pavel Gross inzerát na práci v nukleárním výzkumu. Institut ho zaměstnal jako inženýra, stavěli obrovský cyklotron v lesích, kam několik let dojížděl z Curychu, kde bydleli. Líba mezitím dělala laborantku na univerzitě. Emigrovat navždy neplánovali, ovšem Pavel Gross dostal sedmnáct měsíců vězení za opuštění republiky, a protože do vězení nechtěl, za hranicemi nakonec zůstali natrvalo. 

Pavel Gross se ve švýcarském institutu seznámil s dalším Čechem, Jaroslavem Kohoutem, který byl předtím v Austrálii a také měl blízko k potápění. „Hrozně ho zajímalo postavit ponorku, jejíž návrhy jsem dělal už na vysoké škole. Pořád jsme si o tom povídali, a než jsem se nadál, byli jsme v plné práci,“ popisuje Pavel Gross cestu k prvnímu prototypu, který v Curychu testovali v nově postavené tlakové komoře. „Kdyby tušili, co se stane, tak nám ji nikdy nedali k dispozici. Ponořili jsme model ponorky a já si říkal, co se stane, když to tam bouchne. Radši jsem ponorku naplnil vodou a bůh ví, co by se stalo, kdybych to neudělal. Ozvala se obrovská rána. Myslel jsem si, že to celé bouchlo,“ uzavírá nešťastnou příhodu Pavel Gross s dovětkem, že Švýcaři je už nikdy do tlakové komory nepustili. 

Další pokusy proběhly v curyšském jezeře a vzbudily velkou publicitu, což přineslo i negativní kritiku spojenou s anonymními dopisy. Současně podle Pavla Grosse přišly ale také dvě zakázky na ponorky: „Vyrobili jsme ji i s designem za šest měsíců. Samozřejmě ne sami, rozdali jsme práci soustružníkům, frézařům... rozhodili jsme práci, rozdali jsme výkresy. Líba potom jen přijímala zakázky a bedny materiálu. Občas nám po nocích pomáhala přemisťovat ponorky.“ 

Pavel Gross strávil několik měsíců také v poušti nebo testoval ponorku uprostřed zálivu mezi Jordánskem a Izraelem – státy, které na sebe tou dobou měly namířená děla. „Říkal jsem si, že jestli teď napadne někoho z těchto bratrů používat mě jako terč, tak jednak způsobím válku a jednak asi zařvu. Nic se naštěstí nestalo,“ směje se Pavel Gross a komentuje, že podobných dobrodružství se ještě odehrály hory. 

Sedíme teď na dvou židlích, ve Švýcarsku i v Čechách

„Když nastal převrat, byli jsme už s Líbou v létech, ve Švýcarsku se nám narodily obě děti,“ zdůvodňuje pochyby panující okolo návratu do rodné vlasti Pavel Gross. Potomky Věru i Petra naučili česky: „Neumějí jen gramatiku, takže když něco napíšou, tak se občas musíme smát. Ale když promluví, tak to nerozezná nikdo.“ 

Dalším důvodem k tomu zůstat žít v Švýcarsku byla rozdělaná práce a projekty. Grossovi situaci vyřešili tím, že si koupili stavení v jižních Čechách, v Suchdole nad Lužnicí, kde tráví několik měsíců v roce. „Sedíme teď na dvou židlích, ale pořád jsme víc času ve Švýcarsku. V zimě bych v Čechách seděl u kamen jako na Čukotce, kde fičí vítr a pomalu tam vyjí vlci,“ vysvětluje Pavel Gross, který má stále spoustu sil i elánu do práce. Nyní spolupracuje s firmou SEKO Aerospace, která vyrábí pro celý svět turbíny do motorů. „Vlastimil Sedláček, šéf firmy, se s námi dost skamarádil. Občas mě vezme helikoptérou, když není čas jet autem. Teď projektujeme i nový dýchací přístroj a dosud ve světě neznámý typ ponorky,“ pokračuje Pavel Gross o své náplni a dodává, že se rád do Čech vrací za spoustou kamarádů a bratrem své ženy Líby. 

„Nápadů stále přibývá a mých let k jejich realizaci ubývá. Dostávám se do stavu, že mám projektů na příštích dvě stě let, a jistě si dovedete představit, že to všechno nestihnu. Taky jsem ve spojení se Srdcaři,“ dostává se Pavel Gross k tomu, že o něm cestovatel a dokumentarista Miroslav Náplava natočil film. „Nepovažuju to za film o mně, ale spíš o jakémsi lidském osudu, který by se mohl zfilmovat u spousty lidí, když ho dostane do ruky dobrý režisér,“ prohlašuje na závěr skromně Pavel Gross.