„Normálně měl Spitfire dole ještě tank (nádrž), aby mohl doletět dál. A teď místo těch tanků jsme tam dali bomby. Každý ten Spitfire dostal jednu bombu, tu jsme přivěsili, on jel na druhou stranu, pustil tu bombu a hned se vrátil, dostal druhou bombu. A to za noc mohl udělat pět, šest náletů přes kanál. A to jsme tam byli v noci, to bylo ve dne v noci … já se pamatuji, tenkrát jsem si vypůjčil od tý jedný, co jsem (za ní) byl v Chichestreu, tak ti mi půjčili knihu, Jih proti Severu, tenkrát to zrovna vyšlo. Tak tu knihu jsem četl. A vždycky za chvilku jsem musel dát bombu, zase jsem četl chvilku, a tak jsem vůbec nespal, několik celých dnů jsem nemohl…
My jsme mysleli, že půjdeme za nimi, poněvadž se říkalo, že Češi půjdou taky, že tam obsadí nějaké letiště a že půjdeme do Francie… Zřejmě to tenkrát Beneš nějak zařídil, nevím z jakého důvodu, že nás nechtěl vystavovat tomu nebezpečí, takže jsme vlastně zůstali…“
„Když jsme přišli do toho pubu, to jsou ty hostince - samozřejmě jsem nikdy nešel sám, vždycky jsem šel s někým, byli jsme vždycky nějaká parta. Tak byl, dejme tomu, nějákej ten Holman, nebo… zkrátka nějací kamarádi, s kterými jsme šli, a teď jsme tam třeba seděli a přišli taky piloti. Ale piloti, ti chodili do jiných, nechodili do stejných hospod. Ale přece jsme si s nimi sedli, zpívali jsme české písničky, to se Angličanům vždycky hrozně líbilo, kam jsme přišli, tak jsme museli zpívat… Ale nebylo nikdy nějaké přátelství mezi pozemním a pilotem, nebylo… možná, že já jsem ho sám nezažil. A ani se seržantem. Seržant, to už je četař, že jo. A to už tam, v Anglii, je četař další skupina. (Takové kastovnictví…) Ano, kastovnictví, přesně to bylo… Ale dneska se o tom moc nemluví. Když tam vidím v tom filmu, Tmavomodrém světě, jak se tam spolu (přátelí), tak si myslím, že to není možné, že… vždyť ti chodili do své, a seržanti do druhé jídelny… a ubytování, nikdy nebyli ubytovaní ve stejné budově.“
„A najednou pro mě přišli, v srpnu padesát, zítra to bude kolik let? Zítra, 28. srpna… (Padesát čtyři… Co vám řekli, jaké obvinění proti Vám vznesli?) Že jsem anglický špión. Měl jsem známý v Anglii, že jo. Nejdřív jsem měl dokonce strach, že dostanu smrt, ale nakonec jsem dostal osmnáct let. Osmnáct let… ale odseděl jsem jenom pět... Potom jsem se dostal pryč. Bylo to hrozný.“
„Jan Masaryk byl v Anglii hrozně oblíbený. Ten přišel k nám, to už bylo potom ke konci, když se stal ministrem národní obrany. On to nechtěl, on říkal: ͵Já jsem nevoják, já nevím, jak to bude… ʹ A tak přišel k nám: ͵Jó, tak jsem váš ministr.ʹ Nejdřív chtěl mluvit anglicky, protože to jsme ještě byli na letišti v Kentu. Přišel tam a hlavně, co dělal, že se měl s námi bavit, on dělal propagandu pro Československo, tak tam byli všichni ti potentáti, ti angličtí důstojníci a anglický personál a mluvil k nim anglicky o Československu a tak dále. A potom řekl, jestli můžou Angličané odejít a: ͵Češi, vy zůstaňte, s vámi si pohovořím.ʹ Tak nás tam zůstalo asi padesát, Angličané už odešli, teď jsme se s ním bavili o tom všem – a vím, že ten jeden se zeptal, jak to je - my jsme měli už tenkrát strach, jestli nás nebude okupovat Rusko. To se na to pamatuji docela krásně, (Masaryk) povídá: ͵Já vám povím anekdotu - to byl farmář a ten měl králíčka a dogu. A ten králíček a ta doga se měli rádi. A jednoho dne přijde ten farmář a králiček je snědený, doga ho sežrala. Tak říká: Prosím tě, proč jsi ho snědl, vždyť jste si tak rozuměli? Jo, ale on na mě dělal takhle...ʹ To říkal ten Masaryk – a to měl pravdu.“
„V roce padesát jsem byl zavřený. Nejdříve jsem byl v Jáchymově a pak mě poslali na Slavkov. Když jsem se dostal na Prokopa (pracovního tábor v Horním Slavkově - pozn. editora), tak hned jak jsem přišel, najednou tam byl Vondráček, co byl u nás přístrojář, myslím, že byl desátník. Ten mě viděl a hned řekl: ͵My tu máme skupinu, co jsme tady, co jsme byli RAFáci, a jednou za týden se setkáváme.ʹ Tak jsme se tam vždycky setkali…
A ještě jednu věc - on mi řekl, že mi zařídí, abych nemusel dělat těžkou práci. Tak mi to zařídil, protože on už tam byl delší dobu. Tak jsem se potom dostal do… že jsem inženýr. Měl tam nějakého mistra a ten mistr měl nějaký vylepšovák nebo co, nebo dokonce chtěl dostat nějaký patent nebo já už nevím, zkrátka… potřeboval něco nakreslit, tak já jsem mu to kreslil. Za to jsem se potom dostal do kompresorovny, tam byly kompresory, tak v té kompresorovně jsem byl díky tomu Vondráčkovi, že mi to zařídil… Tak jsme si pomáhali i potom.“
„6. června 1944, když začala ta invaze, to jsme spali ve stanech, byli jsme blízko Chichesteru, to se jmenovalo Czech Airfield. To nebylo moc pěkně. Vždyť ono se vlastně mělo původně startovat 5. června a pak se to ještě o den prodloužilo, protože hrozně pršelo. My jsme byli ve stanech, úplně promočení a přesto se startovalo. Když jsme měli každý ten třetí den volno - i tenkrát jsme měli volno - já už se nepamatuji, jestli jsme měli volno, když byla ta emergency. Ale na každý pád jsme měli každý ještě nějaké známé v Chichesteru, kde jsme se mohli vyspat normálně v suchu v posteli, protože v tom stanu to bylo nepříjemné.“
Jiří Grant se narodil 30. června 1920 v Praze ve zcela asimilované židovské rodině. Studoval gymnázium, maturoval už v dubnu 1939, ten samý den odjel s matkou z Československa. Po dvou měsících se mu podařilo dostat se do Londýna, kam už dříve odjel jeho otec s bratrem. Poté, co zvládl dostatečně jazyk, nastoupil na strojní průmyslovku. V Anglii během války absolvoval první státnice. V roce 1942 narukoval k armádě (výcvik v Leamington Spa), k letectvu, kvůli problémům se zrakem byl převeden k pozemnímu personálu. Až do konce války pracoval jako mechanik (údržba motorů letounu Spitfire), nejdříve u 312., od roku 1944 pak u 310. československé stíhací perutě RAF. Ke konci války složil důstojnickou zkoušku, stal se podporučíkem. Po válce se vrátil do Československa, oženil se, během dvou let dokončil studium vysoké školy jako strojní inženýr, nastoupil v Praze na Smíchově do Škodovky. V roce 1950 byl zatčen, obviněn ze špionáže a sabotáže, odsouzen k 18 letům. Byl vězněn v Leopoldově, Jáchymově a Horním Slavkově. V roce 1953 byla část jeho obvinění uznána jako neplatná, o dva roky později byl propuštěn. Dva dny po srpnové invazi v roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde se trvale usadil. Vstoupil do Svazu letců svobodného Československa. Od pádu komunistického režimu se do Česka pravidelně vracel, zemřel 3. března 2011.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
