„Dosáhli jsme toho, že ulice v Göggingenu byly pojmenovány podle míst z našeho regionu, například Nejdecká, Karlovarská ulice. To všechno byla naše práce. Naše Heimatgruppe byla toho názoru, že musíme založit muzeum, a to se nám podařilo. Muzeum v Göggingenu stojí dodnes. Když byl Göggingen v roce 1972 přičleněn k Augsburgu, vymohli jsme si ve smlouvě, že město Augsburg na sebe převezme podporu našich aktivit. Stará Heimatgruppe se bohužel rozpadla, už nebyl nikdo dál, kdo by to chtěl dělat.
V té době, vlastně už od roku 2004, jsem působil jako předseda pracovní skupiny všech spolků v Göggingenu (Arbeitsgemeinschaft der Gögginger Vereine und Organisationen, ARGE Göggingen), to je celkem 38 spolků s více než 15 000 členy. Tak jsem si řekl, to se přece nesmí stát, aby naše Heimatgruppe zanikla, ona i muzeum musí dál existovat. Hledal jsem lidi, kteří by do toho šli se mnou, a našel jsem Anitu Donderer, která byla ochotna dělat pokladní, a Josefa Grimma, který byl ochoten dělat předsedu, když mu budu dělat zástupce. Tak jsme vytvořili angažovaný tým, který partnerství mezi Nejdkem a Augsburgem naplnil životem. Dřívější Heimatgruppe o kontakt se současnými obyvateli Nejdku moc nestála. Někdo dokonce prohlašoval, že kdo pojede do Nejdku, tomu patří useknout nohy. My jsme ale řekli ne, musíme to oživit.
Už po sametové revoluci jsme se s Anitou snažili vyhladit cesty a navázat opravdové kontakty se současnými Nejdečany. Bylo štěstí, že první porevoluční starosta měl k tématu vztah, jeho tchyně totiž byla neodsunutá Němka. To nám to celé usnadnilo. Získali jsme také podporu augsburského starosty, který tuto aktivitu podporoval, a tak se stalo, že od revoluce jsme organizovali cesty do starého rodiště. Já jsem jel do Nejdku poprvé až po sametové revoluci. Předtím mě to tolik nezajímalo, měl jsem dost jiné práce. Pak jsem se dal dohromady s paní Donderer a vznikla iniciativa Tehdejší děti, Die Kinder von damals. Když jedeme autobusem z Karlových Varů do Nejdku, hned jsou z nás úplně jiní lidé, hned jsme Nejdečani. A je to bezva, prostě to děláme srdcem. Tak věřím, že se tam nedá nic pokazit, tam jsme prostě doma. A tak by to mělo i zůstat. Nejdek se stal po revoluci prvním českým městem, které navázalo oficiální kontakty s bývalými rodáky.
Když jsme se dozvěděli, jak špatně je vybaven tamní domov pro seniory, zorganizovali jsme pomoc. S podporou augsburského starosty jsme kontaktovali podobná zařízení v Augsburgu a zjišťovali, jestli nemají vybavení, které už chtějí vyřadit, které by ale mohlo ještě dobře posloužit. Tak jsme do Nejdku dostali velmi kvalitní nemocniční vybavení. Partnerství jsme opravdu naplnili životem, je v něm velká angažovanost.“