Maykel González Vivero

„Byl jsem jeden z novinářů, kteří byli zatčení ve městě Baracoa při pokusu informovat o následcích hurikánu Matthew. Pro mladé kubánské novináře mojí generace to byl kritický moment. Totiž, jen málokdo z nás měl nějaký pojem o tom, jakým způsobem byli pronásledováni novináři v předchozích obdobích. O tom, jak moc trpěli a čím si oni a různí aktivisté dříve procházeli. Vlastně jsme se na ty předchozí generace dívali jaksi shora s despektem. Mysleli jsme si, že nám se nic takového už nemůže stát, že oni nebyli novináři v pravém smyslu slova a žili v prostředí, ve kterém byli mnohem zranitelnější. Mysleli jsme si, že nám se nic takového nemůže přihodit. No, a pak nás tam zatknuli. Bylo nás přibližně tucet. Bylo to v roce 2016 a já jsem byl jedním z těch novinářů. Tři dny mě drželi v cele pod zámkem. Přišel jsem o veškeré materiály, které jsem měl s sebou. Zabavili mi to, že prý to bude předmětem vyšetřování, a obvinili mě z nelegálních obchodních praktik. Až poté jsem zjistil, že vůbec žádný proces neproběhl, a že to bylo celé jen zinscenované divadlo. O tom, co se tam stalo, nebyl nikde žádný záznam. Takže mi prostě policisté jednoduše ukradli počítač a fotoaparát.“

„Začal jsem publikovat články o LGBT komunitě a v roce 2012 se stalo něco, co mě poměrně zásadně ovlivnilo další život. Šlo o to, že jsem zveřejnil reportáž o Sčítání obyvatel z roku 2012. Podařilo se mi odhalit, že sčítání tak, jak bylo pojaté podle původní metodologie, mělo zohledňovat stejnopohlavní páry a registrovat je v rámci sčítání. Jenže jak jsem zjistil, poté se v Národním statistickém a informačním ústavu prosadilo homofobní pojetí. Jenže manuály ke sčítání už byly napsané a vytištěné, a protože Kuba je země, kde není nic – ani papír – muselo se to na těch původních formulářích všechno přeškrtat ručně. Pěkně jeden list po druhém. Tohle všechno jsem si na vlastní oči ověřil. Poté jsem zveřejnil velmi obsáhlou reportáž, ve které jsem čerpal přímo ze zdrojů Národního statistického ústavu, měl jsem k dispozici ty přeškrtané manuály, a ta reportáž měla velký ohlas. Tehdy začaly problémy. Mí nadřízení si sice mysleli, že to byla dobře odvedená práce, které nebylo co vytknout, jenže i přesto mě prostě museli nějak postihnout. Muselo se to cenzurovat, protože ze shora přišly takové instrukce. Řekli mi, že v žádném případě není možné, aby se novinář, který pracuje pro oficiální média, pouštěl do zpochybňování sčítání lidu, za kterým byla veliká kampaň. Takže mě přeřadili na nižší post. Sice jsem vydělával to samé, ale cítil jsem tu pachuť z toho, že mě někdo cenzuruje.“

„Školy na venkově mezi námi, kteří jsme je zažili, opravdu neprobudily nějaký pozitivní vztah k práci ani k životu na venkově. Právě naopak – vyvolaly v nás nechuť k tomu všemu. Byla to místa, pro která byla charakteristická všudypřítomná kontrola. Tyhle venkovské školy pro dobré studenty – tak jak vznikly v 70. letech – já si myslím, že to byl takový pokus státního aparátu, jak vytrhnout ty nejmenší děti z jejich rodinného prostředí. Snaha odstřihnout je od okolního světa– například města – ve kterém si ty děti vytváří přirozené vztahy mezi sebou. Takový pokus uměle vytvořit nějaký intimní vztah mezi někým, kdo je ve vzdělávacím procesu a státní mocí. Státní moc je totiž v takové zemi, jako je Kuba, naprosto všudypřítomná a všechno se kolem ní točí. Myslím si, že šlo hlavně o to. A já jsem se toho musel účastnit také.“

„Na Speciální období v 90. letech si pamatuji velmi dobře. Přerozdělování jídla nabralo totálně absurdní rozměry. Když jste si chtěli koupit něco tak základního, jako je kus mletého masa, bylo nutné předložit občanský průkaz. Fronty byly nekonečné. Bylo to vlastně v jistém smyslu srovnatelné s tím, co žijeme dnes v časech koronavirové pandemie. Není to úplně stejné, ale jsou tam určité podobnosti. Samozřejmě to všechno souvisí také se strukturální krizí kubánského hospodářství. Ta je tady hluboce zakořeněná – neboli, nefunkčnost v oblasti rozhodování a hospodářské politiky, to jsou věci, které nás dovedly do současné krize.“