Вікторія Гончаренко Viktoriya Honcharenko

* 1965

  • Mám kamarádku, která pracuje jako dobrovolnice. A ona říká: „Vito, já půjdu jako dobrovolnice na nádraží.“ A já si říkám, že půjdu také. Nedohodly jsme se na čase. Říkám: „Dobře, tak já půjdu taky.“ A ona říká: „Pojď.“ Byly tam právě ty vlaky [evakuační], lidí byla spousta. Řekla jsem: „Přijdu tam taky.“ Zrovna jsem se sbalila. Žádná práce není. No, obchod je otevřený, dveře jsou otevřené. Ale co je to vlastně za práci? Jsem tady v podstatě ze setrvačnosti. Musím něco dělat. A pak přichází moje kamarádka. Říká: „Vito, pojď, dáme si kafe.“ I ona byla velmi znepokojená. No, všichni jsou takoví. Já říkám: „Dobře.“ Zapínám konvici. Přinesla bonbóny „Korovka“. Zapínám konvici. Konvice hučí. Ona přichází s těmi bonbóny. A pak začaly exploze. Vyletěla mi okna. Padáme na podlahu a plazíme se směrem ke skladu, staré místnosti. Sem. V obchodě byli lidé. Přišla i jedna moje známá. Prostě čumilové, přišli, aby si prohlédli pomníky. Jen tak. Přicházejí, a také přicházejí zákazníci. Takže oni také padají. Já říkám: „Plazíme se tamhle.“ A oni se plazí. Všechno je plné prachu. Jeden pomník spadl. Byl to obrovský hřmot. Bylo to hrozné. Prostě hrozné. Ty „Karovky“ jsou na všech pomnících. A pak vše utichlo. A my pomalu vylézáme ven. Je ticho. A tam – byl jeden výbuch a pak mnoho dalších. To znamená, že tam zřejmě něco přilétlo a explodovalo. Já se v těch granátech nevyznám. A bylo toho velmi mnoho… Nebylo to tak, že by přiletěl jeden a dost. Ne. Velmi dlouho to tam bouchalo, bouchalo a bouchalo. A pak vyjdeme ven, díváme se směrem k nádraží. Je tam kouř. Přicházíme trošku blíž. Přibližujeme se. Jasně slyším křik. Lidé křičí. Lidé. Je to prostě jak… muži, ženy. Je to jako kvílení, křik. A lidé utíkají z nádraží. Prostě běží. Někteří s věcmi. My už jsme tam nešli. A oni přicházejí. Začala jsem s někým mluvit. Oni se nahrnuli do obchodu. Všichni zkrvavení. No, ne všichni. Někteří byli zkrvavení. Říkám: „Potřebuje někdo nějakou pomoc?“ Většinou to není jejich krev. Přišla tam arménská rodina. Přivedli jsme tu babičku k vědomí. Všichni jsou celí. Jedna žena byla plus mínus v mém věku. Měla hysterický záchvat. Nechápala, kde jsem, co tam dělám. Začala jsem na ni křičet nadávky. Ona vidí, jak na ni řve cizí tetka. Řekla jsem: „No tak, no, vzpamatuj se.“ Ona říká: „Nechápu. Já jsem tam byla.“ No, to je přece vidět. Říkám: „S kým tu jsi?“ „Sama.“ „Máš komu zavolat?“ „Mám.“ „Tak volej.“ „A co mám říct?“ Prostě člověk je v tom [šoku]. No, zůstala jsem s ní. Ona tam začala… „No, zavolej někomu.“ Začala volat manželovi. Koukám, že už tak nějak mluví. Pak odešla. Ještě poděkovala. Říkám: „Máš kam jít?“ Ona říká: „Holka, děkuji. Já jsem nevěděla, kde jsem a co se děje.“ A takových je tam hodně. Byl tam muž celý od krve. No, není zraněný. Ptám se: „Potřebuješ něco?“ On říká: „Ne-ne-ne. Všechno, všechno je v pořádku.“ A celý ten dav, celá Triumfální [ulice] byla pokryta kapkami krve. Byla tam Školní [ulice], tam byl přechod, takový oblouk – ten také. To bylo strašné. Potom se rozešli. Někteří šli do Kulturního domu Bykova. Někteří šli do kostela naproti. <…> Pak jsme šli. K nádraží jsme se nepřibližovali. Tak. Podívali jsme se. Viděli jsme tam auta. Ležely tam mrtvoly. Pak už všichni zmizeli. Přichází moje kamarádka. Ona tam byla. Ona to všechno viděla na vlastní oči. Ale zůstala naživu. Přichází dovnitř. Má bílé tenisky. Jsou celé od krve. Říká: „Vito, celé se to odehrálo před mýma očima.“ Říká: „Jak to, že se mi nic nestalo? Byla jsem právě... První přílet byl tam, kde je ten stan. Přímo tam. Druhý byl podle mě někde jinde. Já jsem byla právě mezi nimi.“ Zasáhli hlavně stan. Převážná většina lidí byla tam, ve stanu. Byl tam čaj, káva. Tam zahynuli všichni. Ti, co byli v budově nádraží, ti přežili. I ti, kdo byli nějak mezi tím, ti také přežili.

  • — A vzpomínám si, když v noci, to už vůbec… — ty zvuky, výbuchy, bylo to celkově děsivé. A ve dvě hodiny ráno mi volá kamarádka a říká: „Vito,“ říká, „osvobodili nás, ta Girkinova banda odešla ze Slavjansku. Odešli.“ Pomyslela jsem si: „Oho, jak to?“ A oni stáli v Kramatorsku čtyřiadvacet hodin. Celé náměstí bylo zavalené těmi idioty. Všechno bylo černé. Pak ráno kolem osmé odjeli. Náměstí bylo pokryté odpadky. Pak ho rychle uklidili. A oni se vydali směrem k Doněcku. Čekám, kdy už je, kurva, v Doněcku přivítají horníci. Teď. Pořád jsem se ještě nedočkala. A pak jsme se sešli s přáteli. Následující den jsme se procházeli po městě. Město bylo prázdné. Ve starém městě byl otevřený jeden obchod. Tedy, otevřené byly obchody, které byly na straně Ukrajiny. Všechny ostatní byly zavřené. Šli jsme pěšky do Bernatského parku. Oni tam zapomněli, no, ne tank, ale… No, nevím, jak se to vojenské auto jmenuje. — BMP. — Jo! Byly tam dokonce i nějaké nábojnice. Tak jsme si to prohlíželi a fotili. Dokonce mám i fotky. Pak jsme šli přes Nový svět [čtvrť]. Město bylo jak po vymření. <…> Telefon mi zvonil jako o život. Polovina lidí nechápala. Většinou mi volali: „Vito, tak co, chytají lidi? Chytají bendeři lidi na ulicích?“ Já říkám: „Kolikrát ještě, co? Kolikrát? Mluvila jsem s vámi celou věčnost. Kdo má koho chytat?“ Prošli jsme se k výkonnému výboru [městské radě]. Tam už pověsili naši vlajku. Tohle jsme prošli. A nic nejezdilo. A vidíme, že některé obchody otevřely a vyvěsily vlajky. <…> Všichni jsme se objímali. Někdo vyšel ven. Jedna vyšla ven se psem. Dokonce se s ní teď znám. Ten pes měl na vodítku tyhle stužky. Ona prostě měla v očích slzy. A my jsme prošli městem a šli jsme na tu stranu – je to výjezd z města, tam, kde byly ty domy, kam dopadl granát. — Na Stankostroje? — Ano, na Stankostroje [čtvrť]. To jsou ty domy, teď už je opravili. A tam stáli naši chlapci [vojáci]. Byli celí černí a špinaví. Dávali jsme jim bonbony a povídali si s nimi. Všichni byli odtamtud [ze západní Ukrajiny], jeden z Vinnycje, většina ze Zakarpatí. A my jsme se jich ptali: „Kluci, co vás přimělo jet k nám na Donbas?“ A on říká: „K čemu mi to je… Vždyť oni přijdou ke mně. Vždyť přijdou ke mně.“ Je vidět, že mu to myslelo. Strávili jsme tam asi půl hodiny, zdrželi jsme se tam. A za půl hodiny zastavilo deset aut. Oni tam mají tank, vlajku, je jich tam pět. Prostě tam stáli, nikoho neobtěžovali, prostě tam stáli. Zastavilo deset aut, lidé potichu vystoupili, někteří se dvěma taškami, někteří s taškou, mlčky je položili vedle těch chlapců, bylo tam jídlo, cigarety a podobné věci. Někteří ty kluky objímali, jiní jen tiše: „To je pro vás. To je pro vás. To je pro vás.“ A mlčky odjeli. Já osobně říkám, že město je „vyčkávající“, je tu spousta těch, kdo čekají [na Rusko]. Ale jsou i takoví lidé.

  • Pak referendum. Jaké davy běhaly po ulici! Pamatuji si to, byla jsem v práci. Tvářili se triumfálně. Všichni zabíhají, všichni se radují: „Budeme mít Rusko. My tu Ukrajinu nenávidíme.“ A všichni běží do kulturního domu Bykova na referendum. Já jdu pěšky, bydlela jsem v Ivanivce [městská část Kramatorsku]. Jdu pěšky. Celá Ivanivka tam taky hučí. „Budeme mít Rusko.“ I tam se koná referendum. Ať se snažím mluvit s kýmkoli, nikdo mě neslyší. Všichni řvou: „Do pr… s tou Ukrajinou. Budeme mít Rusko. Ukrajina, to jsou fašisti.“ Pak přicházejí nějací známí kněží z moskevských chrámů. Tak trochu je znám. Ti také začínají vykládat: „Ukrajinský jazyk je od satana. To je všechno Ukrajina, ta musí zmizet.“ Bylo to děsivé. Pak můj známý, historik, učitel dějepisu. Dlouhá léta jsme se stýkali. Přišel za mnou do práce. Kdysi jsem měla obchod, něco jako klub. Každý kdo šel kolem, jen tak zašel. A on říká: „Vito, k čemu je ta Ukrajina dobrá? Stejně se rozpadne. My jsme Rusko. Tam [tíhnou] k Maďarsku. A vůbec, ty to nevíš. Ve Slavjansku už zapíchli katolický kříž. Přísahali, řekli, že nám vezmou naši víru.“ Já říkám: „Ty ses zbláznil, nebo co?“ Dívala jsem se na to jako na nějaký celovečerní film. Říkala jsem si, že to nemůže být pravda. A přece. A po [20]14 jsem pořád čekala na pokračování. Všichni říkali: „Vito, to se nestane. Vito, to nebude.“ A teď…, prosím.

  • Asi týden, ne-li víc, už si to nepamatuju, byly ulice zablokované. Bydlela jsem u nádraží a jezdila jsem do práce k Jižnímu nádraží, což je prakticky přes celý Doněck. Jezdili jsme ale nějakou oklikou a půlku cesty jsme museli jít pěšky, protože horníci stáli, myslím, tam, kde byl cirkus. Tam jsem je viděla. Byli celí černí a bušili helmami do chodníku. Bylo to děsivé. Nepouštěli nikoho. Trolejbusy nejezdily. Možná byly chvíle, kdy někoho pustili. Vzpomínám si, že můj známý říkal: „Vito, manželka rodila, a já…, prosil jsem na kolenou, aby mě pustili.“ Pustili ho. Tohle si pamatuji. A i na jiných místech blokovali silnici. Bylo jich tam opravdu hodně. Všichni byli černí, tadyhle byli všichni černí. A to bušení, ten hluk byl neskutečný.

  • – Byl to takový vítr svobody. Bylo to takové oživení. Na druhou stranu to pro jinou skupinu lidí znamenalo takový zmatek. Takže polovina lidí měla pocit: To je ono, je tu tolik příležitostí. No, a zase. Otevřeli jsme obor fotografie: prosím, studujte. A někomu se stýskalo po tom Sovětském svazu. Nechápal, co se děje. Nejprve se objevila estráda, hudba všeho druhu. Za druhé, začaly vycházet všechny druhy knih. Ber, co chceš. To bylo velmi povznášející. Nejrůznější programy. Například takový Nevzorov, „Okna“, myslím, že byl takový program. Bože, jak jsme to všechno sledovali. <…> Někdo plakal, byl to čas změn.“ – A mezi vašimi známými byli lidé, kteří plakali, nebo to byli jen starší lidé? – Byli to starší lidé, ale my jsme jim vůbec nevěnovali pozornost. Oni tam brečí – kvůli čemu brečíte? No, je to stejné jako teď, pláčou po nějaké stabilitě. Po jaké stabilitě? Celé dětství jsem strávila ve frontách; stabilita, půl dne tam stojíš s tou bandaskou, obecně kvůli jedné rtěnce z Francie. Takže, jaká stabilita?

  • – Nebylo možné nejít do průvodu. Museli jste napsat omluvenku kvůli nějakému velmi vážnému důvodu, aby vás z průvodu omluvili. Mohl to být buď porod, nebo smrt nebo nemocnice nebo když někdo někam odjížděl. Bylo ale třeba aspoň dát šéfovi flašku, aby tě pustil. Protože později ve škole řešili, proč člověk do toho průvodu nepřišel. – Jak to sledovali? Nedalo se říct, že ses prostě ztratil v davu? – Ne. No, jak by to sledovali? Byl tam speciálně určený člověk, který kontroloval, kdo přišel. Většinou se to ale dělo už ve škole. Pokud někdo někam odjížděl, rodiče to zřejmě ve škole nějak zahlazovali. Když jsem pak byla na technické průmyslovce, tam už bylo všechno jasné. Průvod skončil: „Á, Ivanov tam nebyl!“ Schůze komsomolu: „Kdepak jsi byl?“ Člověk vstal a říká: „Jo, ano; přijel mi příbuzný. A také jsem onemocněl.“ Tak pořád dokola. <…> Že by nás vyloučili, to ne. Bylo to ale velmi důrazné pokárání. – O jakých svátcích se tyto průvody konaly? – Na 1. máje a 7. listopadu. To byly dva svaté svátky. <…> A hlavně je tu ještě jedna důležitá nuance. Všichni jsme se scházeli u průmyslovky. Každý dostal transparent, který měl nést, [portrét] nějakého člena předsednictva na tyči. Tak to bylo. Hlavní bylo stihnout se někam vzdálit, než ti tu tyč dali. Oni je ale dávali všem. Pro všechny jich bylo dost. Říkám si, kolik těch členů předsednictva muselo být, že jich bylo dost pro všechny. Nebo vlajky, vlajky. Ty byly nezbytné. A taky jsme pochodovali v průvodu někde po [Škadinově], teď Akademické, abychom se tam zařadili na konec. Jakmile prošli Jenkamzovci [dělníci Novokramatorského strojírenského závodu], připojili jsme se k nim na konci a tam jsme šli. Tribuna byla vedle DK NKMZ [Kulturní dům Novokramatorského strojírenského závodu]. My jsme procházeli a oni tam: „Sovětským studentům té či té průmyslovky – hurá!“ My jsme měli zakřičet „Hurá!“ Takže jsme zakřičeli „Hurá!“ a prošli jsme. A tady je nejdůležitější moment. Bylo potřeba najít někoho, kdo okouněl, a udělat tohle: „Jé, Koljo, prosím tě, podrž mi vlajku; prosím, podrž mi ji. Hned jsem zpátky, podrž ji.“ Jenže všichni Koljové byli také ve střehu. My jsme ale přesto někoho přesvědčili, že by měl tu tyč vzít do ruky – a bylo to, už jsme byli pryč. A všichni ostatní viděli, že „Koljo, ty přece stejně musíš jít na průmyslovku.“ A všichni na toho Kolju nakládají všechny ty vlajky. A bylo to. Takže Kolja už drží svůj [transparent] a ještě někoho jiného, a oni na něj nakládají další. A my jsme všichni pryč.

  • Celé nahrávky
  • 1

    Kramatorsk, Donetsk region , 11.04.2024

    (audio)
    délka: 02:10:04
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikoho neposlouchej, dělej to, co tě baví

Viktoria Honcharenko v Kramatorsku, 2024
Viktoria Honcharenko v Kramatorsku, 2024
zdroj: Photo by Nastya Telikova

Viktoria Hončarenko – podnikatelka, výtvarnice a fotografka, která zůstává ve svém rodném městě na frontové linii i po totální ruské invazi na Ukrajinu. Narodila se v roce 1965 v Kramatorsku v Doněcké oblasti, kde prožila dětství v typické sovětské atmosféře. Po ukončení školní docházky v roce 1983 vystudovala účetnictví na Kramatorské technologické průmyslovce. Pracovala ve svém oboru v podniku „Pobutradiotechnika“, kvůli monotónnosti práce ale změnila profesi. Na začátku 90. let se rozhodla začít nový život v Doněcku. Tam vystudovala fotografování, pracovala jako fotografka a později si otevřela vlastní fotosalon. V Doněcku naplno zažila atmosféru bouřlivých 90. let a byla svědkem hornických protestů. V roce 2012 se z rodinných důvodů vrátila do Kramatorsku. Otevřela si vlastní firmu, která se zabývala výrobou a prodejem pomníků. V dubnu až červenci 2014 byla ve městě obsazeném ozbrojenci „DLR“ a účastnila se mítinků na podporu jednoty Ukrajiny. V Kramatorsku zůstala i po totální ruské invazi v roce 2022. Pomáhala zraněným po ostřelování kramatorského nádraží 8. dubna 2022. Poté zavřela svůj obchod a stala se komunální pracovnicí. Vede facebookovou stránku kramatorského fotoklubu „Čas proměn“ a maluje obrazy. Sní o novém kreativním podnikání po vítězství.