Ольга Гейко Olha Heiko

Většinou jsem jezdila do Moskvy za [Petrem a Zinaidou] Hryhorenkovými, tam jsem se setkávala s [Teťanou] Velikanovou. U ní jsem párkrát i nocovala, protože můj vlastní strýc mě nechtěl přijmout a s touto rodinou jsem se už dál nestýkala. Pro mě tam byli hlavně Hryhorenkovi, u nich jsem vždycky přespávala. Vyprávěla jsem jim o událostech na Ukrajině, konkrétně o Myroslavu Marynovyči, o Mykolovi Matusevyči. O dalších lidech. Nějak se to v té době prostě stalo, že jsem se seznámila s lidmi zhruba v mém věku, s těmi samými [Vladimírem] Malinkovyčem a Galjou, jeho manželkou, s Janem Borodovským a Natašou Mamsykovou, to byl také manželský pár, se Sěňou Ginzburgem. Byli to totiž ti, kteří chtěli odjet, ale nechtěli je pustit, takzvaní refjúzníci nebo „otkazníci“ v ruštině. A byla tam také část těch, kteří tíhli k demokracii. Řekněme, třeba ta sama [Oksana] Meško, [Levko] Lukjanenko — pro ně byla hlavní právě národní idea, národní sebeurčení. Byla jsem spíš taková — možná proto, že jsem byla mnohem mladší — byla jsem loajálnější k jiným směrům, byla jsem více demokratická. Proto pro mě bylo snadné s oběma. A samozřejmě mě více zajímali ti, kteří mi byli věkově bližší. Tím spíše, že byl přece Lukjanenko… Nesměl opustit Černihiv <...> A já jsem k němu jezdila tam. Také jsem se s ním radila, jestli mám vstoupit do [Ukrajinské Helsinské] skupiny. A on to podpořil. Řekl, že je dobře, že to mladí dělají, ale musíte pochopit, co vás čeká.

Olympijské hry se měly konat v roce [19]80. A do jisté míry začala "čistka" Kyjeva. A KGB řekla, že v Kyjevě zůstali tři nebezpeční lidé: Volodymyr Malynkovyč, Mykola Horbal a Olha Matusevyč. No, od těch víš, co čekat, od téhle nevíš. Je naprosto... je nepředvídatelná, sama neví, co udělá v další chvíli. Do jisté míry měli pravdu. A Malynkovyči dali... Ne že mu dali možnost, ale málem ho přinutili odjet. Začali ho bít a pronásledovat. [Jan] Borodovský, Mamsikova — oni s Natašou, Pomerancevi už v tu dobu odjeli. Takže u mě to vyšlo tak, že jsem na "Boryspolu" tolik plakala za nimi všemi, že jsem si myslela, že už jsem všecko vyplakala. A loučili jsme se... A právě před mým zatčením jsme byli u mě doma, mamka, její sestra teta Nataša. A říkám: "Možná půjdu do KGB a řeknu jim, že budu sedět potichu nebo někam odjedu z Kyjeva, nechte mě být." Po dobu konání olympijských her. Už si vlastně nepamatuji, jestli to byl můj nápad, nebo nápad mé matky či tety Nataši. No, prostě jsme takhle seděli a diskutovali. Myslím, že to bylo 8. března nebo tak nějak. A pak maminku odvezla sanitka do nemocnice, protože měla absces, zánět v krku, byla to nějaká strašná angína. Sanitka ji odvezla v noci. A druhý den brzy ráno přišlo KGB s prohlídkou. A já jsem pochopila, že to je konec.

Když jsem se po soudním procesu s Matusevyčem a Marynovyčem setkala s Mykolou, požádal mě, abych odjela, že tady mi nebude dovoleno žít. A kromě toho jsme měli takový velký sen – prorazit ukrajinskou emigraci. Protože Židé jsou Židé, ale ukrajinská emigrace neexistovala. To, že se podařilo odjet Nadějce Svytlyčné, to byla opět dobrá vůle KGB. A poslali mi výzvu údajně od příbuzných. Začala jsem tedy shromažďovat dokumenty, snažila se získat povolení k emigraci. Nakonec mi to odmítli. A tak jsem sebrala všechny své dokumenty a napsala dopis Brežněvovi. Co jsem tam napsala, už si nepamatuji. Něco jako: vezměte si to všechno, já to nepotřebuji.

Aby zmařili naši demonstraci u pomníku Ševčenkovi, rozhodly se kyjevské úřady uspořádat luxusní koncert s nejrůznějšími zpěváky a sborem Leopolda Jaščenka. My jsme tedy... Ne, my jsme nic takového nedělali, jen přišlo mnoho studentů s žluto-modrými vlajkami. Moje maminka byla v nemocnici. Táta už nežil. Mému Nazarovi zbýval ještě měsíc do prvních narozenin, jsem ho v malém kočárku [vezla]. Přišli jsme tam v houfu a zrovna se tam konal koncert. A plno lidí. Čekali jsme, čekali, a pak jsme se rozhodli, že půjdeme tam, k pomníku. K samotnému pomníku nás nepustili, stáli tam mladí agenti KGB, víte, takoví hrubí kluci. Kluci studenti se s vlajkami se snažili vyšplhat nahoru, chytali je, jednoho studenta chytili agenti KGB a kmotr mého syna Taras Antonjuk, který byl poblíž, jednoho z nich pokousal, aby získal zpět vlajku. A já říkám tomu studentovi, ať nám tu vlajku dá, že ji budu držet já. Mám dítě v náručí! Kdo nám ji vezme? A nakonec jsme se dostali na schody pod pomník. A tito pěvci Leopolda Jašenka, ti ty kluky shazovali. Kluci chtěli stát vedle nich, a oni je odstrkovali. Báli se. A my jsme stáli na schodech. A já bych si přála vidět tuto fotografii! To, že existuje, o tom nepochybuji, protože tam bylo tolik lidí z KGB a určitě fotografovali. Stál tam Taras Antonjuk, a měl takovou, víte, výraznou ukrajinskou... Vzhled, něčím podobný Ševčenkovi, černé vousy, vlasy takové. A všichni měli vyšívané košile! On měl vlajku, já s malým dítětem, a vedle nás Oleš Ševčenko s vojenským držením těla, měl vousy, takový sympatický. A ikonu v rukou. Byla to taková trojice, když teď to říkám, mám z toho husí kůži.

Byla jsem ještě těhotná. Duben [1988]. K výročí černobylské havárie jsme pořádali demonstraci. Před 1. květnem taky, 26. dubna na Chreščatyku. Tam už byly tribuny připravené pro demonstraci, a my jsme na ně stoupli. To byla také skvělá podívaná. A lidé, obyčejní kolemjdoucí... A měli jsme plakáty napsané na papíře, co jsem držela já ani nevím. Možná s někým. Kluky všechny po cestě chytali. [Serhij] Naboka právě vyšel z domu a hned ho chytili. Ženy tam pouštěli, jen jednu ženu zadrželi, protože měla nezletilého syna, a když ho chytili, ona šla s ním. Jinak se ženám nevěnovali. Ale lidé na to reagovali opravdu velmi pozitivně. A když někoho z toho davu - no, udělal to [Ukrajinský kulturní] klub — chytili a odvlekli někam na policejní stanici, tak ho zastoupili kolemjdoucí. To bylo také skvělé. A tak jsme vydrželi více než hodinu, asi hodinu a půl. Když jsem zavolala do Moskvy a o tom jim řekla, záviděli nám. „Jak to? Vy jste vydrželi víc než hodinu? My vydržíme deset minut a hned nás rozeženou!“ A tady — já jsem byla hrdá!