„Měli jsme možnost najmout si s touto rodinou mikrobus; byla tam ještě jedna rodina, která jela do Lvova. Měli jsme ještě finanční rezervu, já jsem měla a ti příbuzní také. Najali jsme si mikrobus, a díky Bohu, že jsme si ho najali… Ještě se mě ptal: ‚Mám přijet k nádraží?‘ ‚Ne,‘ říkám, ‚přijeďte k zubní ordinaci, my tam nedaleko bydlíme.‘ No, a právě v ten den, kdy jsme odjížděli, došlo k tomu teroristickému útoku na nádraží. Taky jsem to po cestě těžce prožívala, protože můj manžel se tam zrovna dostal: vyprovodil mě a šel nakoupit na trh. Říkal: ‚Já jsem si myslel, že spadlo letadlo.‘ Lidi se vrhli dívat, jak spadlo letadlo, protože to pro ně bylo zjevení; protože lidé se ještě neprobudili. Teď už všemu rozumějí. Takže dav se hrnul. Víte, jak to je: dav se hrne – hrnu se taky. Manžel se hrnul. A uviděl tam mrtvoly. Volá mi, vytáčí číslo a říká, kdo tam leží, jak leží a co… Představte si to. Byla jsem v hysterii. Když jsem přijela k synovi, měli jsme velmi náročnou cestu, protože se tam dlouho jede: museli jsme do Lvova, pak přestup, potom ještě přes Polsko. Já jsem byla na konci sil: byla jsem pod Německem,… je to malé město, je to u hranice s Německem, je to dlouhá cesta. Podívala jsem se do zrcadla a měla jsem obličej úplně… zkřivený. Bála jsem se, abych nedostala mrtvici. Nečekala jsem to všechno, rozumíte, že se to takto stane, pak ten teroristický útok po cestě, a těžká cesta… byla jsem plná emocí.“
„Když byly všechny ty změny s kupony a vším možným na světě [v r. 1996 přestaly platit sovětské rubly a v přechodném období před zavedením hřivny se na Ukrajině několik měsíců platilo peněžními kupony], právě tehdy jsem se ocitla na vesnici. Tam se dalo přežít jedině tak, že jsi měl hospodářství. Tak jsem jezdila. První, s čím jsem začala obchodovat, bylo, že jsem vozila mléčné výrobky na trh a prodávala je. Tím jsem vydělávala peníze. Pak jsme prodávali prasata; hospodářství… Ti, kdo měli hospodářství, to nějak příliš nepociťovali. Proč? Protože obilí bylo k mání; to nebylo [to, co je] teď, nakupuješ za všechny peníze světa; [tehdy] to bylo…, dávalo se skoro zadarmo, rozumíš? Takže sis mohl držet hospodářství. Pokud jsi měl dostatek rozumu a síly. Mně to moc nešlo, abych byla upřímná… Přestěhovala jsem se do města; lidé tady v Kramatorsku vyprávějí, jak dostávali nějaké příděly, jak tady hladověli… Já jsem hladovku nezažila. Protože já… drželi jsme hospodářství, a proto jsme přežili, a já jsem to období na sobě nepocítila.“
„Ještě jsem chodila do školy. Chodila jsem ještě do školy, protože otec přijížděl a vozil šeky. V té době byl nedostatek, a já jsem nakupovala v takových obchodech, jako dříve byla ‚Berjozka‘ [sovětská obdoba našeho Tuzexu]. Také jsem se od ostatních dětí lišila, protože jsem jako první měla elektronické hodinky, dostala jsem propisky s elektronickými hodinkami, které byly nedostatkové; žvýkačky, různé kožichy. V Gruzii bylo zvykem nosit ovčí kožichy, můj kožich byl jiný, já jsem nakupovala v šekových obchodech. Tak, co jsem se to chystala říct? Že jsem chodila do školy, nepamatuji si, který rok. Bylo mi asi dvanáct třináct let, ten věk.“
„Byl tam dlouho?“
„Byl tam dva roky. Každé zaklepání, každé… Vždycky jsme se báli, že zaklepou [na dveře] a řeknou, že táta zahynul. Bylo velmi těžké to snášet a ta válka také byla k ničemu. Nepochopím, k čemu to vůbec bylo.“
„A co o tom říkal otec?“
„Víte, on byl takový…, zaveleli – tak musíš.“
„Nic nevyprávěl?“
„No, a co měl… jak tam stříleli dušmany [expresívně protivník, nepřítel; výraz z perštiny]? Jak může o něčem takovém vyprávět? Ne, můj táta byl takový…, o válce moc nemluvil.“
„V sovětských dobách, stejně jako nyní, sis dávala přihlášku na různé univerzity, to jsi mohla. Ale když ses přihlásila a zkoušky byly všude ve stejnou dobu (přihlásila ses, neuspěla jsi), tak to je konec, o letošní rok už přijdeš. A já jsem se dostala do Osetie, protože dokumenty v souvislosti s válkou…, šla jsem tam studovat. Musela jsem tam být půl roku. Když začalo jít hodně do tuhého, odvezli mě odtamtud vrtulníkem.“
„Tam jste bydlela na koleji?“
„Ne, tam byl bývalý voják, sloužil s mým otcem. Táta ho našel, a on mě vzal k sobě. Začal tam tehdy být problém sehnat jídlo. Otec řekl: ‚Já ti budu pro dceru dodávat jídlo, nebudeš mít hlad.‘ Tak jsem žila v té rodině bývalého vojáka. Na území Osetie. A pak mě museli vzít vrtulníkem. Protože tam už začalo hlasování, obsazení, potom, jak se říká, začal kolaps, útok, víte, aby ruská vojska odešla. Otec mě po půl roce poslal na Doněckou vyšší zdravotní školu. Tak jsem se pak dostala na doněckou zdravotní školu.“
„Maminka před začátkem školy velmi ráda jezdila na Donbas a nakupovala v obchodním domě ‚Bílá labuť‘; jak si teď uvědomuji, bylo to v Doněcku, v obchodním domě ‚Bílá labuť‘. Brala s sebou příbuznou – svou gruzínskou švagrovou Rozu, budiž ti země lehká, teto – a společně jezdily a nakupovaly úplně všechno do školy. Vešly dovnitř a všechno nakoupily. Vzpomínám si, že jsme se lišili od gruzínských dětí, protože v té sovětské době měli všichni stejné oblečení. Já jsem měla oblečení jiné, protože moje máma nakupovala v Doněcké oblasti, jezdila speciálně na Ukrajinu, aby před začátkem školy oblékla dceru i sebe jako učitelku; konkrétně do Doněcké oblasti.
A měli jsme moc rádi… Abyste rozuměli, u nás v té době uzenářské výrobky nebyly příliš rozvinuté. Všechno to bylo v Doněcku. A nám moc chutnala klobása ‚Doktorská‘. Také si pamatuju, že jsem vždycky přijela a říkala: ‚Mami, proč jsou tady lidé jiní? Jaké krásné jsou prodavačky v obchodě!‘ Nikdy nezapomenu, jaké byly, všechny měly veliké příčesy, všechny byly krev a mlíko, takové baculaté, krásné. Říkala jsem: ‚Mami, tady jsou ale krásné prodavačky.‘ Jsou jiné než ty naše. To jsem si dobře zapamatovala.“
Olha Mykolajivna Hajduk (Kovtun) je zdravotnice a podnikatelka s gruzínskými kořeny. Narodila se 3. června 1974 v gruzínském městě Gori v rodině vojenského důstojníka a učitelky ruského jazyka. V roce 1991 nastoupila na vyšší zdravotní školu v oblasti Cchinvali, kvůli válečnému konfliktu ale přešla studovat na Ukrajinu. Po absolvování Doněcké vyšší zdravotní školy se kvůli abchazské válce nevrátila domů a usadila se v Doněcké oblasti. Dlouhou dobu pracovala jako záchranářka ve čtyřech vesnicích. Od roku 2010 si budovala život v Kramatorsku, kde pracovala jako zdravotní sestra. Po rozvodu s druhým manželem, aniž by dala v práci výpověď, si otevřela vlastní obchod second hand. V létě 2014, během okupace Kramatorsku ozbrojenci „DLR“, zůstala po celou dobu doma. V dubnu 2022 odjela do Polska a doufala v rychlé ukončení válečných akcí. Získala tam grant a otevřela si vlastní kavárnu s gruzínskou kuchyní. Na konci roku 2023 kavárnu zavřela a vrátila se do rodného města. Nyní tam pracuje jako zdravotní sestra v ambulanci rodinného lékařství.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
