„Já jsem z toho vybruslil. Byl jsem zařazený k psovodům. Ne, k dělostřelcům, protiletadlovým dělostřelcům. Jenomže tenkrát se podporovalo PZH na vojně, aby se zužitkovaly zbytky, když se škrábaly brambory pro vojáky. Bylo nás na rotě kolem sedmdesáti, tak se třikrát do týdne škrábaly brambory, to jsme museli chodívávat. Bylo toho hodně, a aby se to zužitkovalo, tak se chovala na rotě prasata. Jenomže než jsem přišel, tak tam nebyl kluk, který by tomu trošku rozuměl. Bylo to tam v hrozném stavu, oni to hrozně podporovali a my jsme doma měli zvířata, tak jsem věděl, jak se to dělá. Než jsem to začal dělat, tak ta prasata žrala jeden den, druhý třeba zase nežrala, tak to bylo takové všelijaké. Kuchař se mě ptal, co jsem dělal. ,No, do zemědělství.‘ On říkal: ,A nechtěl bys to dělat?‘ Tam to nebylo moc práce, to bylo deset prasat, skoro žádná práce. A říkám: ,Já už mám rozkaz, že pojedu na Slovensko do Zvolena do poddůstojnické školy.‘ A on mně říkal: ,Dělal bys to teda?‘ ,No, dělal.‘ ,Tak já jdu za velitelem a oni tam dají někoho jiného.‘ Tak jsem zůstal na té rotě a celou vojnu jsem měl prakticky leháro. Měl jsem se dobře.“
„Když se sekalo obilí o žních, měl jsem osm let a pro nás neexistovalo jít někam k vodě nebo na hřiště. Sestra byla v nemocnici, a to tu nemocnici tenkrát museli platit a peněz jsme neměli. Tak jsme museli do pole, tatínek mě posadil na sekačku taženou koňmi, já jsem řídil koně, tatínek dělal hromádky, snopy a žádnou úlevu jsme neměli.“
„Odevzdávalo se mlíko, maso – hovězí i vepřové, vajíčka, a když se vymlátilo, tak i obilí. Bylo předepsané, kolik rodiče musí zanést do mlékárny mlíka. Měli jsme povolené jedno prase za rok, a když nebyly splněné podmínky, kolik toho máme dodat, tak vám to prase nepovolili ani zabít. Takže maso nebylo, všechno na lístky, v obchodě se nic nedostalo. A mouku, to rodiče vždycky vlastní obilí – jak žito, tak pšenici – nechali semlít a chleba maminka každý týden, to byla taková nádoba, tomu se říkalo díža, to umíchala a zavezlo se to k pekařovi, který to upekl. Bylo asi devět kilo chleba a to jsme měli celá rodina na týden. Máslo jsme viděli, já nevím, až když jsem měl dvanáct třináct let. Naštěstí rodiče vždycky zabili jedno prase, takže jsme měli trochu sádla a nějakého masa. Tak se žilo, skromně.“
Ladislav Gardavský se narodil 21. srpna 1944 v Kojetíně. Coby několikaměsíční dítě strávil konečnou fázi druhé světové války s rodiči ve sklepním úkrytu. Odmalička doma pomáhal na rodinném hospodářství, o které Gardavští po vynuceném vstupu do družstva přišli - koncem 50. let komunisté rodině zabavili polnosti i hospodářská zvířata. Ladislav Gardavský vychodil základní a poté zemědělskou učňovskou školu v Kojetíně. Po studiích nastoupil do jednotného zemědělského družstva (JZD) a nadále pracoval na původně vlastních polích. V letech 1963 až 1965 absolvoval základní vojenskou službu v Dobčicích na Českobudějovicku. Na vojně měl na starost tamní pomocné zemědělské hospodářství (PZH), díky čemuž se mu do jisté míry dostávalo úlev od každodenní výcvikové rutiny. Po vojně se vrátil do kojetínského JZD, kde setrval až do sametové revoluce, v 90. letech pak získal zpět zabavenou půdu. V roce 2004 odešel do důchodu. V době natáčení rozhovoru (2021) žil stále v rodném hospodářství v Kojetíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
