Ladislav Gardavský

„Když se sekalo obilí o žních, měl jsem osm let a pro nás neexistovalo jít někam k vodě nebo na hřiště. Sestra byla v nemocnici, a to tu nemocnici tenkrát museli platit a peněz jsme neměli. Tak jsme museli do pole, tatínek mě posadil na sekačku taženou koňmi, já jsem řídil koně, tatínek dělal hromádky, snopy a žádnou úlevu jsme neměli.“

„Odevzdávalo se mlíko, maso – hovězí i vepřové, vajíčka, a když se vymlátilo, tak i obilí. Bylo předepsané, kolik rodiče musí zanést do mlékárny mlíka. Měli jsme povolené jedno prase za rok, a když nebyly splněné podmínky, kolik toho máme dodat, tak vám to prase nepovolili ani zabít. Takže maso nebylo, všechno na lístky, v obchodě se nic nedostalo. A mouku, to rodiče vždycky vlastní obilí – jak žito, tak pšenici – nechali semlít a chleba maminka každý týden, to byla taková nádoba, tomu se říkalo díža, to umíchala a zavezlo se to k pekařovi, který to upekl. Bylo asi devět kilo chleba a to jsme měli celá rodina na týden. Máslo jsme viděli, já nevím, až když jsem měl dvanáct třináct let. Naštěstí rodiče vždycky zabili jedno prase, takže jsme měli trochu sádla a nějakého masa. Tak se žilo, skromně.“