Geanny García Delgado

„Mi invento para Cuba sería una máquina que borrara todo eso. No todo lo malo, pero que borrara todas las heridas que hay históricas en la gente. Y que en caso de que Cuba cambiara hoy, tomaría muchísimos años en recuperarse. [Můj vynález pro Kubu by byl stroj, který by to všechno vymazal. Ne všechno špatné, ale který by vymazal všechna zranění, která lidé dějinami získali. Protože kdyby se Kuba změnila dnes, trvalo by to spoustu let, než by se zvedla.] Ta zranění, která jsou v lidech… Vynalezl bych stroj, který by byl schopen smazat všechna ta psychická zranění, která jsou v lidech. Já to občas vidím pořád v české populaci, jak ten komunismus pořád přežívá v lidech, ve způsobu, jak se lidé chovají, jak to pořád trvá, po třiceti a více letech. A to Češi zažili mnohem kratší komunismus než Kubánci. Takže kdybych to spočítal. I kdyby se na Kubě odehrála změna teď hned, jak spolu mluvíme, trvalo by to více než třicet či čtyřicet let generací bolesti. Takže kdybych vynalezl takový stroj, byl bych úplně šťastný. Protože vím, že nic jiného se nedá zatím vymyslet. Protože to bude trvat, a to je největší bolest. Vymyslel bych ten stroj, protože Kuba bez těch zranění a bolesti by se mohla rychle postavit na vlastní nohy. Kubánci jsou… Jsme šikovní, pracovití, a se správnými podmínkami bychom byli schopni postavit tu zemi na vlastní nohy a udělat z toho krásnou zemi. A do takové země bych se chtěl vrátit.“

„Dům, kde bydlela babička, byl ozdobený pouze portréty hlavních hrdinů a osobností Kubánské revoluce. Měli jsme obrovské portréty Fidela Castra, Raúla Castra, Camila Cienfuegose, Che Guevary… To byly ozdoby. Jednou při rodinné oslavě napadlo jednoho bratrance, který je vtipálek, že schová obraz Camila Cienfuegose někam pod postel. Když si babička uvědomila, že ten obraz chybí, vytáhla mačetu a začala křičet, ať se ten obraz okamžitě objeví. Až tak věřila. To byly poslední roky jejího života. Úplně do smrti věřila. S mačetou v ruce. Vlastně je to typický obraz vesnického bojovníka na kubánských polích.“

„Já mám malý příběh, který vypráví, jak to vypadá, když se potkáte s kapitalismem, s něčím jiným, než co znáte z celého života. A stalo se mi to dvakrát. Jednou, protože jsem do výstavy potřeboval popisky. Výstava v roce 2011 se odehrávala v Praze v Národní galerii. A kousíček od té Národní galerie, na Veletržní ulici, bylo copy centrum, potřeboval jsem vytisknout popisky. A jak to bylo jednoduché, rychlé, levné, dostupné! Věc, která umožňovala tu práci, aby ta práce šla dobře! Byl jsem tam, vytiskl jsem to, a vycházím ven a tam jsem dostal poslední krizi. Kvůli tomu, co říkám - jednoduché, dostupné, levné. Protože z Kuby si myslím, že to máme všichni Kubánci, kteří jsme tam žili alespoň pár let v dospělosti anebo hlavně v pracovním životě, máme trošku geneticky zakódováno, že všechno je těžké. A že do všeho musíte dát hodně síly, abyste toho dosáhli. To znamená sehnat jídlo. Nebo zajet někam veřejnou dopravou. Nebo sehnat materiály pro svou práci. Postavit něco. Opravit něco. Všechno stojí hodně síly, fyzické i psychické. To byla ta první krize, když to [v Praze] bylo tak jednoduché. Jsou to symboly, není to nic konkrétního. Pro někoho to možná neznamená vůbec nic. Ale pro mě to znamenalo, že jsem stál na ulici, díval jsem se, co se děje, co se stalo, nevěděl jsem, co mám dělat. A třeba druhá věc, už více materiálního hlediska. Dostal jsem jiný den pobytu v Praze taky nějakou existenční krizi, asi z toho všeho, co jsem zažil, z toho, co mě obklopilo. Pamatuju si, že jsem si koupil krabici džusu. Vypil jsem ho litr a ta deprese zmizela. A uvědomil jsem si, že mít některé jednoduché věci je důležité hlavně pro psychické zdraví, pro zdraví mysli. To jsou ty dvě věci, které se tenkrát spojily v roce 2011. Byla to ale střelba do prázdna. Ve mně se nestalo nic jiného, ani tenkrát jsem neuvažoval o emigraci, nejspíš jsem se hodně těšil, že se vrátím domů a budu sdílet všechno, co jsem se naučil, všechno, co jsem viděl, všechny kontakty, co jsem získal na Pražském Quadriennale. Že to budu sdílet, bude to fungovat, bude to zajímavé. Že tím alespoň trochu změním tu realitu, to divadlo, scénografii u nás. Ale nic se z toho nestalo, i když jsem se snažil, myslím tím po návratu na Kubu. Po těch zkušenostech. Nikoho to vůbec nezajímalo, co se stalo a proč se to stalo. Takový festival, který v té chvíli pro mě hodně znamenal. Taková špička v kariéře kurátora scénografie, nic z toho nebylo, a uvědomil jsem si, že z profesní strany se nic nezmění. Jestli jsem dosáhl takové pracovní špičky a nic z toho nebylo, tak jsem si říkal, že tam je něco, co není úplně v pořádku. Ale vrátil jsem se, o emigraci jsem tenkrát neuvažoval. Žil jsem potom další čtyři roky ze živých vzpomínek, co jsem zažil na Pražském Quadriennale.“