Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Geanny García Delgado (* 1984)

• narozen 2. prosince 1984 v městečku Güines na Kubě

• babička byla vedoucí postavou uličního Výboru na obranu Revoluce

• Geanny byl vychovávaný v souladu s ideály Kubánské revoluce

• 1988–1995 – základní škola Héroes de Girón (Hrdinové Girónu)

• 1995–1998 – střední škola (druhý stupeň ZŠ dle českého školství) ESBU (Escuela Secundaria Básica Urbana Juan Borrel)

• 1998–2001 – vyšší střední škola na venkově IPVC Instituto Preuniversitario Vocacional – Melena del Sur, zakončena maturitou

• po maturitě rok povinné vojenské služby

• 2002 – nástup na Univerzitu umění v Havaně, obor scénografie

• po absolutoriu nástup do Galerie Raúla Olivy pod mentorským vedením Jesúse Ruize

• 2011 – kurátorem expozice na Pražském Quadriennale

• 2015 – druhá cesta na Pražské Quadriennale, emigrace

• dnes žije v Chrudimi a pracuje v tamějším Muzeu loutek

„Česká republika je zóna bezpečí,“ hodnotí Geanny García Delgado – kubánský kurátor a scénograf, který na Pražském Quadriennale roku 2015 představil výstavní projekt pod názvem Zóna nebezpečí. Právě ten byl pro Geannyho labutí písní rodného ostrova. Jakmile dozněl poslední aplaus, Geanny si zažádal o azyl a z Prahy se už na Kubu nevrátil.

Geanny García Delgado se narodil 2. prosince 1984 na Kubě v malém koloniálním městečku Güines pouhých 50 kilometrů od Havany. „Jeden můj kamarád říkával, že lidé z Güinesu mají ty nejhorší vlastnosti z velkého města a ty nejhorší vlastnosti lidí z vesnice,“ směje se specifikům Güinesanů. I přesto však v Güinesu Geanny prožil šťastné dětství. Vzpomíná na stánek s koblihami na náměstí, na koupání v řece, na krásné centrum. To však mělo brzy skončit.

Zvláštní období a babička s mačetou

Spolu s tzv. Zvláštním obdobím po pádu Sovětského svazu přišla ekonomická krize na Kubě ruku v ruce s roku 1994 nově nastolenou měnou CUC – kubánského konvertibilního pesa. Lidé se snažili vydělat si na živobytí stůj co stůj, třeba i rozšířením drahé soukromé dopravy do nedaleké Havany. „To ovlivnilo chování lidí. I ta nutnost získat potřebné věci k jídlu nebo k oblečení,“ hodnotí Geanny události 90. let. „Mám Zvláštní období hodně spojené se sestrou. Měl jsem vždycky pocit, že ji musím chránit. A bylo těžké ji chránit. Před vším,“ dojatě vzpomíná Geanny a shrnuje, že ačkoli na ně ekonomická krize dolehla stejně jako na celé obyvatelstvo Kuby, vždy měli doma alespoň něco k jídlu, byť třeba jen misku vařené rýže.

Geannyho rodina bydlela v několikageneračním domě – prababička, prarodiče, rodiče, Geanny a jeho o osm let mladší sestra. Navíc babička byla věrnou příznivkyní ideálů Kubánské revoluce: „Dům, kde bydlela babička, byl ozdobený pouze portréty hlavních hrdinů a osobností Kubánské revoluce. Měli jsme obrovské portréty Fidela Castra, Raúla Castra, Camila Cienfuegose, Che Guevary… Jednou při rodinné oslavě napadlo jednoho bratrance, který je vtipálek, že schová obraz Camila Cienfuegose někam pod postel. Když si babička uvědomila, že ten obraz chybí, vytáhla mačetu a začala křičet, ať se ten obraz okamžitě objeví. Ona prostě až do smrti slepě věřila, že ten systém je dobrý,“ popisuje Geanny.

Právě kvůli babičce se doma nesmělo jít proti režimním pravidlům. Babička měla doma základnu uličního Výboru obrany Revoluce (Comité de Defensa de la Revolución) a i když byla Geannyho maminka šikovná a do rodinného rozpočtu by dokázala prodejem své domácí tvorby přispět, takové obohacování bylo proti pravidlům Revoluce: „My jsme doma ještě v 90. letech nemohli nic prodávat. Táta a děda byli jediní, kteří něco vydělávali. Všechno se hodně zdražilo, nebylo co kupovat a co jíst. Pamatuju si, když se sestra narodila, byly výpadky elektřiny. Osm až šestnáct hodin denně jsme občas neměli elektřinu. Sestra se narodila v červnu, v největším horku. Pamatuju si, že jsme se museli večer a v noci střídat, abychom ji ovívali vějířem, protože ona chudák nemohla spát,“ vzpomíná Geanny na průběh Zvláštního období 90. let. Aniž by to tehdy tušil, právě toto období obrovského nedostatku Geannyho mělo poznamenat natolik, že se jednou stane poslední kapkou při rozhodování o emigraci. Ale nepředbíhejme.

Nepřítel má vždycky jen jedno jméno

Geanny se profiloval jako dobrý student a díky vysokému průměru se dostal na výběrovou střední (či v kubánském pojetí tzv. vysokou či vyšší střední školu) IPVC (Instituto Preuniversitario Vocacional Melena del Sur), kterou roku 2001 zakončil maturitou. Jako „dárek za maturitu“ ale dodnes muži na Kubě dostávají rok povinné vojenské služby, kdy se Kubánští mladíci učí bránit svou zem proti nepříteli: „U nás má nepřítel vždycky jen jedno jméno. Jsou to Spojené státy,“ směje se Geanny s odstupem režimní doktríně vetknuté do kubánských myslí.

Scénografie jako splněný sen

Během studia vynikal v uměleckých disciplínách, i když rodinné zázemí nemělo žádné umělecké kořeny. Psal také „strašné divadelní hry,“ směje se svým prvním divadelním pokusům, které ho spolu s vášní pro malování dovedly k jasnému výběru oboru vysokoškolského studia: „Uvědomil jsem si, že scénografie by mohla spojit všechny věci, co mám rád. Divadlo z jedné strany, pak kreslení, protože scénograf musí vymyslet, jak vypadá kostým a scéna. Ale hlavně jsem si myslel, že tam spojím, co jsem měl rád odmala. Chtěl jsem být inventor, vynálezce. Jako pro malé dítě to znamenalo vytvořit něco, co mi udělá radost,“ popisuje Geanny, co ho vedlo k výběru scénografie. Našel obor, který se stal jeho životní vášní.

Odešel z Güinesu studovat do Havany, kam se po pár letech přesídlila po rozvodu i maminka a začali znovu společně žít. Geanny mezitím studoval, studia na Univerzitě umění (Universidad de las Artes) mu splnila všechna přání a sny. „Věděl jsem, že tam mám své místo na světě. Pro člověka jako já to byl ráj,“ vzpomíná. Umělecké obory byly navíc prakticky bez politických konotací – kromě čtvrtého ročníku, ve kterém před vypracováním diplomové práce probírali povinné okruhy kubánských dějin, ekonomiky, literatury, politiky a kultury. „Pořád jsem se vyhýbal tomu, abych skončil v Komunistické straně, protože už jsem se spoustou věcí, co jsem viděl nebo slyšel, nesouhlasil,“ hodnotí Geanny. Povedlo se mu to, odpromoval a nastoupil do svého vysněného zaměstnání v galerii v Galería Raúl Oliva.

Štěstí mě potkalo jen párkrát

Galerie byla pojmenovaná po Raúlu Olivovi, jednoho z nejlepších kubánských scénografů, a Geannyho mentorem byl Jesús Ruiz. „Štěstí je něco, co mě potkalo jen párkrát,“ popisuje Geanny a nástup do Galerie Raúla Olivy k tomu rozhodně patří. Jesús Ruiz mu totiž předal zásadní vědění v oborech scénografie a loutkářství. V letech 1983 a 1987 navíc Ruiz kurátorsky připravil kubánské expozice na Pražském Quadriennale, ještě za dob totality a tím i kulturních výměn zemí komunistického bloku. S pádem Sovětského svazu však byly kulturní vazby mezi Kubou a Československem přetrhány a na další Quadriennale si musela kubánská delegace počkat téměř čtvrtstoletí.

A tady už příběh znovu navazuje nitkou, ve které je Geanny protagonistou. Roku 2011 byl právě on kurátorem na Pražském Quadriennale scénografie a divadelního prostoru, když se po 24 letech poprvé Kuba znovu zúčastnila. Cesta do Prahy byla tehdy jeho úplně první v životě: „Nebál jsem se ani letět letadlem. Moje hlavní starost byla, aby to dopadlo dobře,“ vzpomíná. Jako téma tehdy zvolil tři generace kubánských scénografů a i přes řadu praktických otazníků v rovině ubytování, financí a logistiky, které cestu provázely, slavil se svou tvorbou úspěch.

Existenční krize v pražském copy centru

Kromě zásadního zlomu v kariéře byla cesta do Prahy pro Geannyho zásadní i z jiného důvodu – poprvé vycestoval z Kuby, poprvé viděl, jak může život vypadat mimo totalitní ostrov a poprvé okusil demokracii České republiky. „Mám malý příběh, který vypráví, jak to vypadá, když se potkáte s kapitalismem, s něčím jiným, než co znáte z celého života. A stalo se mi to dvakrát. Poprvé když jsem potřeboval popisky k výstavě. Kousíček od Národní galerie v Praze na Veletržní ulici bylo copy centrum,“ začíná vlastně poměrně banálně vyprávět Geanny. Zůstal totiž tehdy v šoku. „Jak to bylo jednoduché, rychlé, levné, dostupné! Vytiskl jsem, co jsem potřeboval, vyšel ven a tam jsem dostal krizi,“ pokračuje. „Všichni Kubánci máme totiž trošku geneticky zakódováno, že všechno je těžké. Že do všeho se musí dát hodně úsilí. Ať je to sehnat jídlo, zajet někam veřejnou dopravou, sehnat materiál pro práci, něco postavit, něco opravit… Všechno stojí hodně síly, fyzické i psychické. Moje první krize přišla, když to v Praze bylo tak jednoduché,“ popisuje něco, co je pro nás v české kultuře už dávno samozřejmostí. Druhá podobná situace na sebe v Praze nedala dlouho čekat: „Moje druhá existenční krize byla už více materiální, asi z toho všeho, co jsem tady zažil. Pamatuju si, že jsem si koupil krabici džusu. Vypil jsem ho litr a ta deprese zmizela. A uvědomil jsem si, že mít některé jednoduché věci je důležité hlavně pro psychické zdraví, pro zdraví mysli,“ navazuje vlastně na dávnou myšlenku z ekonomické krize Zvláštního období na Kubě v 90. letech.

Uvědomil jsem si, že se nic nezmění

Tehdy roku 2011 ale v Praze nezůstal. O emigraci vlastně ještě vůbec neuvažoval. Těšil se domů na Kubu a plánoval si, jak bude své zkušenosti z Pražského Quadriennale předávat kolegům a přátelům: „Těšil jsem se, že tím alespoň trochu změním tu realitu, to divadlo, scénografii u nás. Ale nic se z toho nestalo, i když jsem se snažil, myslím tím po návratu na Kubu. Nikoho moje zkušenosti vůbec nezajímaly. Takový festival, který v té chvíli pro mě hodně znamenal!“ Geannyho nadšení po návratu na Kubu z nedostatku odezvy okolí postupně vyprchávalo, až z něj po pár letech zbyla jen pouhá vzpomínka. „Jestli jsem dosáhl takové pracovní špičky v kariéře kurátora a nic z toho nebylo, tak jsem si říkal, že tam je něco, co není úplně v pořádku. Uvědomil jsem si, že z profesní strany se nic nezmění,“ hodnotí.

Tehdy kolem roku 2011 měl Geanny v jedné chvíli dokonce sedm různých zaměstnání – od práce v galerii přes výuku scénografie na Univerzitě umění, až třeba po výpomoc v kavárně či organizaci koncertů. Za sebou měl úžasný zářez v životopise ze své cesty do Prahy a přesto pro něj Kuba neměla připravený žádný lepší osud než neustálou honbu za mrzkým výdělkem. „Nebyl jsem schopen uživit se obyčejnou prací. Kdybych uměl obchodovat na černém trhu, asi by to vypadalo jinak. Ale normální prací se na Kubě nejde uživit. Anebo alespoň já jsem tu cestu nenašel. Byl to signál, že je to konec života na Kubě. Že ji musím opustit,“ vypráví Geanny.

Rok pomalého loučení s Kubou

Postavil se k téhle životní výzvě způsobem sobě vlastním – dřel. Dřel, aby ho roku 2015 znovu vybrali jako kurátora pro kubánskou delegaci na Pražské Quadriennale. „Poslední rok pobytu v Havaně jsem se začal pomalu a bolestivě loučit s Kubou. Byl to ale vnitřní proces, protože je známo, že pokud to chcete dokázat, nikomu to nesmíte říct, nikdo se to nesmí dozvědět, protože režim vám to může zakázat,“ začíná vyprávět o nejbolestnějších okamžicích svého života. „Byla to doba, kdy jsem hodně trpěl, protože emigrace je nejistá věc. Nevíte, jestli se vůbec dostanete zpátky. A já jsem tam měl rodinu – rodiče, sestru, prarodiče, dokonce i jednu prababičku. Ale mně šlo o to, co se bude dít, když budou mít rodiče nějaký zdravotní problém a já tam nebudu moct být. Sestra studovala na univerzitě a já jsem věděl, že nebudu moct být na její promoci. Tyhle otázky a odpovědi jsem si musel opakovat celý ten rok,“ vyjmenovává klíčové problémy, které si podle svých slov musel vnitřně vyřešit, aby ho pak na druhém konci světa nepřepadly nepřipraveného.

Zóna nebezpečí

Svůj projekt pro Pražské Quadriennale 2015 nazval symbolicky: Zóna nebezpečí.[1] Když člověk čte anotaci zpětně, tedy s vědomím, že díky této cestě Geanny emigroval do České republiky, jsou narážky v ní obsažené naprosto zjevné. „Schopnost být vystaven nebezpečným situacím definuje mladé lidi.“ (…) „Překonání fyzických limitů, divadelního prostoru, školních osnov a hranic našeho ostrova…“ Tak zní jen pár výtažků z anotace. „Výstava se pokusila vytvořit vztah, jak divadelní představení najde venku mimo divadelní prostor jiné prostory, kde se může odehrávat,“ popisuje Geanny a dodává: „Kuba je ostrov a moře je nebezpečná hranice. My Kubánci vnímáme ten vnější svět celý život jako nebezpečný a ten náš ostrovní jako bezpečný. Velmi dlouho jsme byli slepí a neviděli, co se děje ve světě.“ Téma hranice, mentální i fyzické, hrálo na výstavě zásadní roli. „Výstava proto měla i fyzickou hranici, kterou návštěvníci museli překonat. Já jsem byl před tím krokem, kdy musím ty hranice překonat, a pokusil jsem se, aby všechny tyhle myšlenky a emoce na té výstavě byly obsažené. Protože si myslím, že to je nejcennější věc, co může kurátor udělat,“ vypráví. Geanny za sebou nechal poslední významnou práci pro Kubu, aby pak mohl udělat krok do neznáma a začít nový život.

Vynaleznout stroj na mazání bolesti z paměti

„Chtěl jsem žít obyčejný, klidný, krásný život,“ hodnotí Geanny skromně. Ze svého platu se stará o maminku, která je dosud v Havaně a snad se brzy podaří, aby se přesídlila do Česka. Pomáhá i své sestře, která se dostala na doktorská studia do Kanady a dělá výzkum na poli experimentální léčby rakoviny. I přes štěstí, které, jak sám říká, ho potkalo, a úsměvy, kterými rozhodně nešetří, lze v Geannym cítit nikdy nekončící špetku smutku. Takovou, kterou člověk vnímá u řady, ne-li u všech kubánských emigrantů. Stesk po vlasti, po Kubě.

Jak již bylo řečeno, v dětství si přál být vynálezcem. Co by pro Kubu a pro Kubánce vynalezl, kdyby to bylo plně v jeho rukách? Chvílí přemýšlí. „Můj vynález pro Kubu by byl stroj, který by dokázal z lidské paměti vymazat bolest. Ne všechno to špatné, ale všechna zranění, které si s sebou Kubánci dějinami nesou. Občas to pořád vidím i v české společnosti, jak komunismus po více než třiceti letech přežívá v lidech a způsobu jejich chování. A to Češi zažili mnohem kratší totalitu než Kubánci. Protože kdyby se na Kubě změnila situace dnes, bude to trvat ještě třicet či čtyřicet let bolestných generací. Takže kdybych vynalezl takový stroj, byl bych úplně šťastný. Protože bez těch zranění a bolesti by se Kuba mohla postavit na vlastní nohy. My Kubánci jsme šikovní a pracovití a s těmi správnými podmínkami bychom byli schopni udělat z Kuby krásnou zemi. A do takové země bych se chtěl vrátit.“

 

 

 

[1] Projekt Zóna nebezpečí (Zona de Riesgo) z Pražského Quadriennale roku 2015: https://services.pq.cz/cs/pq-15?itemID=385&type=student