„Jejich odpověď byla jednoznačná… prostě to úplně všechno popřeli. A nemohli ani udělat nic jiného. Vlastně se pokusili nějakým způsobem komunikovat. Tak například prezident Miguel Díaz-Canel nejprve vyzval k boji, což bylo na symbolické úrovni velmi silné prohlášení. Dokonce i někteří lidé napojení na vládu to kritizovali, protože šlo v podstatě o výzvu k zahájení občanské války, což ostatně není nic nového. Fidel Castro by zareagoval úplně stejně. Takže Díaz-Canel se zachoval tak, jak by se zachoval Fidel Castro, a pravděpodobně to celé vycházelo z hlavy jeho bratra Raúla Castra. Ve skutečnosti to tedy nebyla reakce prezidenta Díaze-Canela v pravém smyslu slova. Jak už jsem ale říkal, na symbolické úrovni to bylo opravdu silné prohlášení, a tak ho vnímali jak lidé na Kubě, tak i lidé zvenčí. Asi tak tři dny poté, když už byly lidové demonstrace víceméně potlačené, se najednou způsob komunikace změnil. Najednou začali mluvit o lásce a usmíření. Jenže to byla pouhá slova. V praxi to vypadalo tak, že členové speciálních zásahových jednotek chodili ode dveří ke dveřím, vytahovali lidi přímo z domů a poté je podrobovali hromadným soudním procesům.”
„Jelikož jsem absolutně nesouhlasil s tím, že bych měl vykonávat trest, který byl bezesporu nespravedlivý, a s tím, že bych měl spolupracovat pouze s některými médii… jsem přeci svobodný člověk… požádal jsem o propuštění z univerzity a emigroval jsem z Kuby. Tehdy bylo 28. února, to znamená den matčiných narozenin. Pro ni to byl svým způsobem dárek. Ona totiž po celou tu dobu, kdy jsem byl soustavně označován za kontrarevolucionáře, za zrádce, a byla proti mně vedena kampaň, velmi trpěla. Agenti Státní bezpečnosti mi byli neustále v patách, posílali mi jednu pozvánku k výslechu za druhou. To všechno se na mé matce velmi podepsalo. Ona sama mě poté požádala, abych požádal o propuštění z univerzity a také o to, abych odjel ze země.“
„V prosinci roku 2017 se vedení mojí fakulty pokusilo vyhodit jednoho ze studentů žurnalistiky kvůli tomu, že se na svém osobním blogu dopustil jen velmi nevinné kritiky blíže nespecifikovaných záležitostí. Já jsem se proti tomu jakožto profesor otevřeně ohradil, nesouhlasil jsem s takovým postupem. V důsledku toho se na mě zaměřila pozornost vedení, které si myslelo, že názory toho studenta jsou výsledkem mého působení. Ve skutečnosti to tak v žádném případě nemohlo být, protože jsem tento ročník kromě prvního roku nikdy ani neučil. Nebyl jsem v té době na Kubě. Nicméně když v lednu skončily prázdniny a my jsme se vrátili na fakultu, předali mi vyrozumění o tom, že jsem byl za trest přeřazen na nižší post. V podstatě šlo o to, že jsem měl rok pracovat jako knihovník. A to proto, že jsem předtím spolupracoval na nezávislém projektu Cuba Posible, a taky kvůli tomu, že jsem prý představoval pro studenty a kolegy z fakulty špatný příklad. K tomu, abych se proti takovému rozhodnutí mohl odvolat, jsem nejprve musel začít vykonávat trest. Byl to jeden měsíc plný pronásledování, šikany ze strany úřadů, předvolávání k výslechům na Státní bezpečnosti a podobně…“
José Raúl Gallegos se narodil roku 1986 v Camagüey – třetím nejlidnatějším kubánském městě, které se nachází ve střední části ostrova. Jeho dětství bylo silně ovlivněné režimní propagandou a už jaké malý kluk se stal pionýrem. Zároveň ale říká, že mu nikdy nechybělo kritické myšlení. Některých stinných stránek kubánského režimu a jejich dopadu na život běžných Kubánců si všímal už během dospívání. Nicméně zdůrazňuje, že v té době se určitě necítil jako odpůrce režimu. Věřil v myšlenky Kubánské revoluce a byl přesvědčený, že nedostatky se dají opravit v rámci stávajícího systému. Když se měl rozhodnout, jakým směrem povedou jeho kroky po absolvování střední školy, vybral si žurnalistiku. Zpočátku se chtěl věnovat především sportovní novinařině. Ovšem během praxe v oficiálních kubánských médiích zjistil, jakým způsobem se tam pracuje, a tato zkušenost ho odradila od výkonu profese v tomto prostředí. Upřednostnil akademickou dráhu a stal se profesorem. Mezitím se podílel na tvorbě několika televizních programů, ve kterých se pokoušel o debatu o stavu kubánské společnosti. Magisterský titul získal v Mexiku, kde spolupracoval s nezávislým projektem Laboratorio de Ideas – Cuba Posible (Laboratoř nápadů – Možná Kuba). V rámci tohoto projektu se rozliční intelektuálové bavili o současné situaci Kuby a jejich perspektivách. Když se vrátil, byl obviněn z toho, že představuje špatný příklad pro studenty a své kolegy. Rozhodl se totiž postavit za studenta, kterého chtěli vyhodit, protože na svém osobním blogu kritizoval režim. Kvůli tomu byl donucen odstoupit z pozice profesora a měl strávit půl roku jako knihovník. Zároveň se stal cílem očerňovací kampaně a šikany ze strany úřadů. Často ho také zvali na výslechy. To se velmi podepsalo na jeho matce. Mimo jiné i na její žádost se rozhodl v roce 2018 emigrovat do Mexika, kde pokračuje v akademické dráze. Při své výzkumné činnosti se věnuje fungování nezávislých médií na Kubě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
