"Když jsme týden čekali na to, co se stane v Moskvě s Dubčekem a spol., tak jsme měli na patře v domě doktora práv, prožil koncentrační tábor. Jeli jsme s ním výtahem a samozřejmě, že po týdnu čekání, co se děje, tak jsem mu říkal: 'Pane doktore, a kdy odejdou?' A když jsme vystupovali z výtahu, tak se na nás podíval a říkal: 'Nikdy, mladí přátelé.'"
"Když se 1. ledna 1949 přejmenovalo naše město na Gottwaldov, já se úplně chráním, abych to dnes opakoval, ale myslím si, že to byla největší potupa, jaké se naše město dočkalo. Tady se ale ukázalo, jak komunisté podcenili hluboce to, že tím, že přejmenují město, že lidé zapomenou, což předpokládali, na Baťu. To se nikdy nestalo. U nás pořád v předsíni jsme měli portrét Bati a já jsem pořád měl v pokojíku pověšený obraz Masaryka a potom tam přibyly dva takové malé obrázky, které mi dovezli rodiče ze Všesokolského sletu, Masaryk a Beneš, to jsem si nechal zarámovat a měl doma v pokojíku. Jméno Baťa, to byl samozřejmě pojem."
"Pamatuji si na bombardování Zlína v roce 1944, v listopadu, kdy tatínek držel krytové dveře, protože ty tlakové vlny doslova ty dveře rozhýbaly. A když po náletu se rozkřiklo, že je zasažena plynárna, tak všichni křičeli: 'Okamžitě všichni na kopce, děti doveďte k nemocnici, my je vyvezeme na kopce.' Což maminka udělala, protože tatínek už ujížděl do továrny. Maminka se mnou přišla k nemocnici, k Baťově nemocnici, kde nás naložili do sanitek, bez rodičů, a vyvezli na Příluky. Tam si pamatuji jenom to, že jsme byli u nějaké kapličky, ke které jsem potom chodil, jako kluk. Pamatuji si, jako doprovod s námi jely dvě maminky, které jsem potom často potkával.
Jak jsem se z Příluků dostal domů, to si vůbec nepamatuji."
Bohumil Galásek se narodil se 30. ledna 1938 ve Zlíně. Maminka Františka, rozená Petrášová, pracovala jako služebná. Tatínek Bohumil pracoval celý život jako elektrikář. Bohumil Galásek vystudoval jedenáctiletou školu ve Zlíně, Pedagogickou školu v Holešově a později dálkově Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština - dějepis. Jako chlapec zažil obě bombardování Zlína. Rád chodil do školy a učil se všemu možnému i v mimoškolních kroužcích. Otec, velký čtenář a majitel obsáhlé knihovny, přenesl lásku ke knihám a studiu i na Bohumila. Rodina těžce nesla komunistický převrat. Od roku 1957 pracoval Bohumil Galásek jako učitel na základních školách v gottwaldovském okrese. Nikdy se nesmířil s přejmenováním Zlína na Gottwaldov, okupací spřátelenými vojsky v roce 1968 a smrtí Jana Palacha. Od roku 1972 učil až do důchodových let na Gymnáziu na Lesní čtvrti v Gottwaldově a poté do roku 2012 na Střední pedagogické a sociální škole ve Zlíně. Deset let je kronikářem města Zlína a získal mnohá ocenění za svou celoživotní pedagogickou činnost. V roce 2024 bydlel Bohumil Galásek se svou ženou Josefou v městské části Malenovice ve Zlíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
