Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Bohumil Galásek (* 1938)

• narozen ve Zlíně 30. ledna 1938

• otec Bohumil, elektrikář, pracoval ve firmě Baťa, maminka Františka pomáhala v rodině továrníka Antonína Červinky

• vystudoval jedenáctiletou školu ve Zlíně

• navštěvoval Pedagogickou školu v Holešově a Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština - dějepis

• v letech 1957, 1959 -1963 učil na národní škole v Popovicích, dva roky na základní škole v Bílovicích (1963 - 1964) a v letech 1964 - 1972 na základní škole v Gottwaldově

• v roce 1972 nastoupil na gottwaldovské Gymnázium na Lesní čtvrti, kde až do roku 2002 učil český jazyk a dějepis

• jako důchodce učil dalších deset let na Střední pedagogické a sociální škole ve Zlíně

• od roku 2010 je kronikářem města Zlína

• je nositelem Ceny města Zlína za rok 2021 za vynikající pedagogickou činnost a významný přínos pro výchovu a vzdělávání mladé generace

Bohumil Galásek, pro generace žáků a studentů nezapomenutelný učitel češtiny a dějepisu. Přísný, ale  laskavý pedagog, který mnohé studenty přivedl k lásce k literatuře a historii a mnohým nasměroval i další životní cestu. Svými zásadovými postoji byl vzorem učitele jak v době totality, normalizace, tak i v časech svobody. Sportovec, milovník hudby, výtvarného umění, literatury. Ročně přečte 100 až 120 titulů knih všech žánrů.

Rodiče pro mne byli naprosto vším

Matka Františka, rozená Petrášová /1912/, pocházela z malé vesnice o devadesáti číslech Marefy u Bučovic. Zprvu pracovala na poli. Když se její bratr oženil a přestěhoval do Lechotic, obce v blízkosti Zlína, odešla pracovat k němu. Později dostala místo služebné v rodině továrníka Antonína Červinky. Továrník byl bratrancem Tomáše Bati, vyráběl plátěnou šněrovací obuv, cvičky, později i lepidla, barvy a laky. Vydržel ve Zlíně podnikat jako Baťův menší konkurent až do roku 1948. Jako služebná měla na starost práci v kuchyni, byla k dispozici u paní továrníkové a pomáhala se starat o dva syny manželů Červinkových. Na ty časy vzpomínala maminka nesmírně krásně.

Otec Bohumil se narodil v roce 1901 v Němčicích. Začal pracovat jako elektrikář na Šumavě u pana továrníka Rychlého, zaváděl u něj elektřinu. V době krize, kdy byl již půl roku bez práce, se vrátil do Němčic na Moravu. Po čase se doslechl o Zlínu a vypravil se pěšky za prací do rychle se rozvíjejícího města. Přihlásil se na osobním oddělení Baťovy továrny a hned na druhý den mohl nastoupit jako elektrikář do pracovního provozu. „Když jsem se narodil, bydleli jsme ve čtvrti Prštné, okrajové části Zlína,“ vzpomíná pamětník.

Tatínek jezdíval odstraňovat poruchy po městě všude, kde bylo potřeba, i do Baťových domků, kde bydlela většina zaměstnanců továrny. Po čase požádal vedení firmy o byt blíže centru města. Doprava ve městě ještě nebyla zavedena, musel všechny poruchy objíždět na kole. Na osobním oddělení dostal tři klíče od půldomků (typické zlínské domky, kostky, postavené z červených cihel, vybavené moderním sociálním zařízením, s předzahrádkou, určené vždy pro dvě rodiny) ve čtvrti Podvesná, kterou lemovala řeka Dřevnice. Mohl si vybrat jeden z bytů.

„Odstěhovali jsme se do ulice třinácté, popisné číslo 1440, a tam jsem bydlel do svých dvaceti pěti let. Rodiče se seznámili velmi jednoduše: tatínek přišel k továrníkovi Červinkovi opravovat elektřinu, viděl tam služebnou Františku, ‚cérečku‘, jak mamince říkával, no a narodil jsem se v lednu třicet osm, už na počátku války, já“, vzpomíná Bohumil Galásek.

Baťovský Zlín

Za války měl otec na starost kryt v čtvrti Podvesná, který byl vykopán na části zahrady, která patřila k domku Galáskových. Odstraňoval všechny poruchy, které se zde vyskytly. V listopadu 1944 byl Zlín bombardován. Mezi lidmi se rozšířila zpráva, že byla zasažena i městská plynárna. „Všichni křičeli, okamžitě všechny děti na kopce. Maminka mě odvedla k Baťově nemocnici, odkud byly děti bez rodičů postupně odváženy sanitkami na kopec nad Zlínem, v místní části Příluky. Rodiče zůstali dole, mně bylo pět let, vůbec si nepamatuji, jak jsem se později sám dostal domů.“ Za války začal Bohumil chodit do první třídy do nově postavené, moderní, 5. měšťanské školy na Zálešné, na druhém břehu řeky Dřevnice. Ve škole visela mezi patry kolejnice, na kterou pan školník Matějka v případě poplachu bouchal, aby všechny upozornil, že musí okamžitě opustit školu. Každý popadl aktovku a utíkal po vyšlapaných chodníčcích kolem řeky domů. „Vůbec si nedovedu představit, že jsme to takto absolvovali několikrát za týden, protože letecké svazy nad Zlínem v posledním půlroce války létaly každý den.“

Zlín byl bombardován dvakrát, druhý nálet byl naprosto zničující. Jedna bomba spadla na část Velkého kina, právě když tam tehdejší promítač nálet nahrával, další bomba zničila část tehdejšího hotelu Společenský dům. Největší zásahy dostala továrna a část elektrárny. Otec byl několik dnů ve dne v noci na opravách v továrně. Chodil se ukázat domů, že je naživu, protože mnoho bomb bylo časovaných a vybuchovaly ještě několik dnů po náletu. Hodně bomb bohužel spadlo i na čtvrť Letná, kde zahynulo několik desítek občanů.

V květnových dnech byla škola obsazena rumunskými vojáky. Budova školy byla postavena za války během půl roku. Baťa dbal na to, aby v každé čtvrti stála samostatná škola. „Kdo přijel do Zlína, ten nám tyto moderní školy záviděl. V každé škole byla tělocvična, kde nám také promítali filmy vyrobené ve zlínských ateliérech. Viděli jsme filmy o Prokoukovi, Ferdu Mravence, ale hlavně filmy naučné, které tady vznikaly, na nichž se podílel režisér Jaroslav Novotný.  Mnohé si velmi dobře dodnes pamatuji. Byly to naprosto dokonalé naučné vzdělávací filmy, které nám napovídaly, jak se máme chovat a jednat v různých situacích.“

Poslední dny války

Když přes Zlín přecházela fronta, trávila rodina týden v ulici, kde bydleli ve sklepě u pana Ádla v jeho obchodě. „Druhého května mě maminka nastrojila a poslala mě obejít sousedy se zprávou, že válka skončila. Měl jsem na konci války sedm let, ve škole jsme se už nemuseli učit německy, nemuseli jsme zvedat ruku k pozdravu. Měli jsme radost, že se opět můžeme učit, využívali jsme eldorádo kolem řeky Dřevnice, chodníky a ulice v naší čtvrti. Ulic bylo na Podvesné sedmnáct, byly očíslovány, jako v New Yorku. Vzbuzovalo to u návštěvníků města úžas,“ vypráví pamětník Bohumil Galásek.

Poslouchali jsme nepřátelské stanice

Po válce začala maminka pracovat jako šička v Baťově továrně, později znárodněné a přejmenované na Svit. Tatínek jako kontrolní elektrikář pracoval ve Zlínském elektrickém podniku. Otec byl velký čtenář, miloval detektivky, kterých měl doma velkou sbírku. Na začátku války, kdy všichni sháněli mouku, tatínek přinesl domů šest dílů Palackého Dějin národa českého, v krásné červené vazbě, splácel je půl roku. Za války doma umístil obrovskou mapu Evropy, na které pečlivě posunoval vlaječky postupujících amerických a sovětských armád a ustupujících Němců. Jako elektrikář si upravil rozhlasový přijímač a poslouchal Londýn. „Já si pamatuji jenom ty údery - znělku na začátku vysílání. Netušil jsem, že po padesátém roce budeme poslouchat zase jiné stanice. Tatínek mě vždy posílal ven podívat se, jestli někdo neposlouchá pod oknem. Netušil jsem, že totéž budu dělat i já, kdy už jsem byl učitelem a poslouchal jsem „nepřátelské stanice“. Uvědomuji si, jak se to zajímavě opakuje. Jaký mají mocní strach z obyčejného slova mluveného i psaného.“

Učitelé Bohumila nadchli pro pedagogickou profesi

Po měšťance začal chodit Bohumil do chemického a knihařského kroužku do bývalé Baťovy vily, kterou komunisté po převratu znárodnili a přeměnili na Pionýrský dům. Studoval dále tři roky na bývalé Masarykově střední škole, jejíž nápis se snažili komunisté zatřít červenou barvou, po čase ale vždy prostoupil nápis znovu přes nátěr a název Masarykova měšťanská pokusná škola byl znovu čitelný. „Jak říkám: marnost nad marnost.“ Maturoval dokonce i z chemie, kterou měl velmi oblíbenou, hlásil se i na Vysokou školu chemickotechnologickou do Pardubic, ale rodiče mu řekli, že by jeho studium rodina finančně nezvládla. Absolvoval dále jednoroční pedagogický učební kurz v Holešově. Tento kurz byl pro Bohumila naprosto zásadní. Tamní učitelé dokázali studenty pro pedagogickou profesi nadchnout. Získal tak aprobaci pro výuku na národní škole.

Rodiče byli národní socialisté. Na 13. ulici bydleli vedle sebe komunisté, lidovci, i bývalí sociální demokraté. Pamětník měl dobrého přítele Honzu Ganzara, jehož rodiče byli také národní socialisté. Honzův otec učil na škole na Zálešné, ale brzy byl ze školy vyhozen, protože patřil k předním představitelům zlínské pobočky strany. Byl zatčen a odvezen do hradišťské věznice. Když po propuštění z věznice mluvil Jan Ganzar s tatínkem a odpovídal na jeho otázku: „Jaké to tam ve vězení bylo?“, pamatuje si pamětník na jediné jméno: Grebeníček. V tom čase ještě vůbec netušil jak „významná osobnost“ to v tehdejší hradišťské věznici byla. Spisovatel Miloslav Josef Sousedík, který též na škole na Zálešné učil a tatínek se s ním znal, byl ze školy také vyhozen a stavěl potom silnici do Fryštáku. 

Učitelská léta

Po pedagogické nástavbě v 19 letech dostal Bohumil Galásek umístěnku jako učitel do Popovic u Uherského Hradiště. Na školském odboru v Uherském Hradišti pracovali nejaktivnější komunisté, s jakými se za svého života ve školství setkal. Inspektoři výuky byli z nich ti nejhorší. „Soudruhu, jsi vyrovnán s náboženskou otázkou? Musel jsem podepsat papír, že vyrovnán jsem.“ Po dvou měsících výuky byl pamětník odveden na dvouletou vojenskou službu do Vimperka. Motostřelecký pluk, 1600 vojáků. Vojna byla naprostá katastrofa. Zařadili ho jako spojaře a radistu. Zachránila ho četba knih, přečetl za dva roky 216 titulů. Každý večer poslouchal se svými kolegy zahraniční rozhlas.

„Když prvního ledna 1949 přejmenovali město na Gottwaldov, byla to ta největší potupa, jaké jsme se dočkali. Ukázalo se ale, jak komunisté podcenili to, že tím přejmenováním lidé zapomenou na Baťu. To se nikdy nestalo. Ve dvacátých letech se změnilo doslova ve světový unikát, budilo údiv každého, kdo sem přijel. Jméno Baťa bylo samozřejmě pojmem. Přejmenované město, kdy na mrakodrapu byl od třináctého patra až do patra pátého obrovský portrét Gottwalda s fajfkou, muže, který odmítl podepsat milost Horákové a vrahové běhali po světě… takovou věc nemůže člověk nikdy zapomenout.“ Potupné jméno neslo město až do 31. prosince 1989. 

„Zastavil bych se rád u toho, jak dokázala tehdejší vedoucí síla ve státě zneužívat i jazyk národa, kdy slovo soudruh, kdy pozdrav čest práci, kdy slovo pionýr získalo úplně jiný význam, než původní,“ přemýšlí Bohumil Galásek.

Po vojenské službě učil opět v Popovicích na trojtřídní škole. Bydlel nějaký čas ve školním kabinetě. V roce 1963 se pan učitel oženil a požádal o přeložení blíže Gottwaldovu. Dostal místo v devítileté škole v Bílovicích. Manželka Josefa Tinorková, rodačka z Chvalčova, vystudovala zdravotnickou školu a nastoupila v nemocnici jako dětská sestra, později pracovala na infekčním pavilonu a na plicním oddělení. Jako učitel v Bílovicích začal studovat dálkově pedagogickou fakultu v Olomouci. Studoval šest let obory čeština, dějepis. Po roce dostal umístěnku do Gottwaldova na První základní sportovní školu, kde byla jedna třída vyčleněna jako třída plavecká. Spousta žáků, které učil, se nakonec stala československými reprezentanty v plavání. (Dan Málek)

Katastrofa pro naše město

„Pokud jsem říkal, že 1. leden 1949 byl katastrofou pro naše město, tak 21. srpen 1968, to jsem ještě netušil, že to bude tak zničující, ale bylo,“ vzpomíná s dojetím pamětník. „Myslel jsem, že už nic horšího přijít nemůže. Smrt Jana Palacha mnou otřásla, nedovedl jsem si představit, jak budu dále učit…Palachova oběť je dodnes drásající. Smutné je, že film o Palachovi musela natočit polská režisérka a že dnes už mnozí ani netuší, kdo to Jan Palach byl.“

Po 21. srpnu byl zvolen předsedou ROH ve škole. Po roce, v roce 69 ale na funkci abdikoval. Na škole byla silná stranická skupina. Nikdy se netajil svými názory. Absolutně vše, co se týkalo strany, odmítal a ta ho raději nechala být.

V roce 1972 nastoupil jako učitel češtiny a dějepisu na Gymnázium na Lesní čtvrti v Gottwaldově. Na gymnáziu byla malá skupina komunistů. Spousta vyloučených či vyškrtnutých komunistů ze strany na škole zůstala, protože byli odborníci ve svých oborech. Po sovětské okupaci nastoupil na ředitelské místo kovaný komunista. Jednou za měsíc museli povinně všichni nestraníci absolvovat školení IPV (ideově politické vzdělávání). V 85. roce byl Bohumilovi Galáskovi navržen vstup do strany. Odmítl. Gymnázium v Gottwaldově bylo v tom čase první školou v republice, která měla družbu se sovětskou posádkou v Olomouci. Když byl pamětník po okupaci jednou v Olomouci a viděl tam obrovské množství sovětských vojáků, pocítil takovou hrůzu, že i když byly ve městě zajímavé výstavy či jiné kulturní akce, už do města nikdy nejel. Studenti se ho často ptali, proč neodešel z této republiky. Na to měl jednoduchou odpověď: „Já jsem tady doma, ať odejdou ti, kteří sem nepatří. Nevím, jak to, že mi to prošlo.“ V době Anticharty měl Bohumil Galásek ve školním rozhlase přečíst rezoluci připravenou učiteli straníky, ve které vyjadřují učitelé souhlas s Antichartou a protestem proti Chartě 77. Odmítl. „Bylo to takové malé vzbouření,“ vzpomíná.

Před rokem 1989 Bohumil Galásek opisoval a rozmnožoval různé literární texty. Od svého bývalého studenta Jana Lampera, účastníka zlínského disentu, dostával ke čtení mnohé samizdaty, časopisy Revolver Revue, Sport, které dále rozšiřoval. Při generální stávce v listopadu 1989 si na zlínském Náměstí Míru uvědomil, že totalitní režim je u konce.

Od roku 1990 se stal zástupcem ředitele na zlínském gymnáziu. Někteří učitelé, straníci ve funkcích, byli odvoláni, ale na škole zůstali učit, nikdo jim jejich minulost nepřipomínal a nikdo se jim nemstil. Mnoho učitelů se například v hodinách historie dodnes současným dějinám vyhýbá, což pamětník považuje za velký problém. Po odchodu do důchodu byl kolegy vyzván, aby učil na nově vzniklé Soukromé škole pedagogické a sociální. Učil na ní dalších deset let a vzpomíná na ten čas s velkým vděkem. Po letech učení přijal v roce 2010 roli kronikáře města Zlína. Denně se kronice věnuje tři až čtyři hodiny. Snaží se zaznamenat současnost města ze všech stran.

„Rodiče pro mne byli naprosto vším. Nikdy jsem si nedovedl představit, že bych odešel od své ženy, nedovedl jsem si představit, že má dcera a můj syn dokážou dosáhnout takových výsledků, nikdy jsem si nedovedl představit, že bych se mohl tak vychloubat svými vnuky. Sám pro sebe si říkám, ještě bych měl znát to či ono, cítím pořád vnitřní potřebu se učit, vidět zajímavé výstavy, cestovat. 89. rok je pro mne dodnes tak něco nepředstavitelného, ta neuvěřitelná svoboda, jsem každodenně vděčný, že jsem se jí dožil.“