„Rusové si v našem domě zařídili kancelář. Jednou přijel na koni nějaký důstojník s frčkami a maminka mu říkala, že v noci přicházejí ruští vojáci, klepou na dveře a hledají holky. Vzal papír a něco na něj rusky napsal. Dal ho mámě, aby jim to ukázala, až zase v noci přijdou. Matka se ptala, co je tam napsané. ‚Že je nechám postřílet,‘ vysvětlil ten důstojník.“
„Němci už věděli, že tu vojnu prohráli. A v naší vesnici byl hluchoněmý švec. Utíkal, nevěděl kam a ten Němec na něj volal, že má stát. On ho ale neslyšel, utíkal dál a voják ho zastřelil. Bylo to tam, kde jsme byli schovaní ve sklepě. Měl nějakou frčku, nevím jakou, já ty hodnosti neznám, ale toho ševce zastřelil. Přišel za ním jeden pán a ptal se, jestli ví, co právě udělal, že zabil člověka, který ho vůbec neslyšel. Ale tomu Němci to bylo jedno. ‚My už stejně máme válku prohranou,‘ mávl rukou.“
„Rusové odcházeli a my jsme všichni běželi na hlavní cestu, abychom se na ně mohli podívat. Vypadalo to, jako by se dali dohromady všichni Rusové, kteří tady v kraji ještě zůstali. Jeli na koních na Opavu a bylo to jako ve filmu. Stáli jsme kolem cesty, jeden voják vytáhl z boty peníz, asi rubl, a hodil ho mezi nás. Jeli na těch koních oblečení jako kozáci. To byl konec války, na který nezapomenu.“
Kde jsou ti lidé, kteří tu byli? Nic nenechali po sobě?
Charlotte Galambošová se narodila 19. prosince 1938 v Dolním Benešově na Hlučínsku, které bylo na podzim téhož roku přiřazeno ke třetí říši – obyvatelé se tak automaticky stali občany Německa. Otec a dva bratři narukovali během války do wehrmachtu, podobně jako tisíce dalších mužů z Hlučínska a Těšínského Slezska. V září 1944 začala Charlotte Galambošová navštěvovat německou školu a v dubnu 1945 zažila postup fronty ostravsko-opavské operace Hlučínskem. S koncem války se Hlučínsko stalo opět územím Československé republiky, Charlotte Galambošová dostala československé občanství a začala chodit do české školy. Celý život prožila v rodném Dolním Benešově a hlásí se k tradicím Hlučínska i k jeho nářečí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!