„Začalo to tím, že jsme bydleli na mládežnickém bloku. Tam byl takový úzus, že ráno byly apely, to se muselo dvakrát denně, ráno a večer, stát v pětistupech, na mrazu, ale ta zima nebyla tak strašná. Tam počítali lidi, jestli nikdo neschází. Po apelu volali, že mají všichni muži přijít k bráně, a pak se šlo ven. V pětistupech, to byl jejich úzus, aby to lépe spočítali, pod eskortou esesáků se šlo na nějaké místo asi tři kilometry. Tam byly různé balvany, jakoby dlažební kostky, ale různé velikosti, ty jsme museli odnést asi zase další tři kilometry zpět, a pak se to zase ještě jednou opakovalo. Na poledne se šlo do lágru, ale potom se tam šlo zase odpoledne, přestože byla brzy tma. Tohle jsem udělal jednou nebo dvakrát, přitom mě jeden esesák zmlátil, protože jsem měl moc malý kámen, tak mi dal velký. Tak jsem si řekl, že tohle nemohu dělat, že bych to nevydržel, že nám nedávají nic k jídlu a mé síly bych vyčerpal. Tak jsem to udělal tak, že když volali, aby se šlo ven, schoval jsem se na palandě úplně nahoře, aby mě nikdo neviděl. Když už byli venku, tak jsem šel ven a někde jsem se potloukal. Naštěstí mě nikdo neviděl, takže jsem z toho vyvázl a nechodil jsem tahat kameny.“
„Zřídili rodinný tábor, který měl tu zvláštnost, že tam byli všichni, děti, starci a tak dále, aby měli nějaké alibi, kdyby tam náhodou přišel mezinárodní Červený kříž nebo něco, že tam Židé ještě existují, protože také nějací lidé z Osvětimi uprchli a podali zprávy o tom na Západ a podobně. My jsme měli ohromné štěstí, že jsme neprošli selekcí. Selekce probíhala tak, že když přišel nějaký transport, tak tam stál Mengele a nějací jeho wachtlidi, kteří poslali jednu část lidí hned do plynu, většinu, a nějakých pár, měli možná nějaké cifry, že mohou část lidí, mladší a pracovité, nechat naživu. U nás to ale bylo tak, že poslali všechny do rodinného tábora. Předtím nás dali do sprchy, potom nás otetovali, tak jsem dostal číslo 170284. Ovšem to, že nás otetovali, bylo, jak se ukázalo, štěstí, protože ty, co posílali do plynu, vůbec netetovali, poslali je do plynu a byl šmytec. Takže jsme měli čísla, která ovšem neříkají nic o tom, kolik lidí tam bylo.“
„Když jsem přijel do Prahy v roce 1938, zase jsem chtěl být členem Makabi ha-cair. Pátral jsem, kde je v Praze Makabi ha-cair. Dostal jsem se do Makabi a náš roš kvuca, neboli vedoucí oddílu, byl Fredy Hirsch. Hrál v mém životě také velkou roli. My jsme dokonce udělali velký letní tábor v Bezpráví. Když potom začaly transporty, tak Fredy Hirsch měl geniální nápad. On byl také z Německa, z Cách, žil asi od roku 1936 v Československu. Vymohl od Němců, že se udělala Jugendhilfedienst, neboli mládežnická pomocná služba, tím pádem jsme se mohli shromažďovat, a dokonce jsme měli propustky, že jsme mohli jet večer tramvají, protože to jinak Židé nesměli.“
„Co se nestalo: přišel nějaký befel, že mají vybrat ještě mladší lidi a že mají jít na práci. Takže nařídili selekci, museli jsme tam nazí přijít. Selekci prováděl v mém případě nějaký Schwarzhuber, který byl takzvaný Lagerführer, byl to Obersturmführer, něco jako nadporučík, a on zřejmě velel těm strážním esesákům. Tam všude byly věže, kde ti esesáci hlídali tábor. Já ho předtím ani potom v životě neviděl. Když přišel, museli jsme se přihlásit číslem, po jménu se nikdo neptal, a říct, kdo co je. Postavil jsem se do pozoru, řekl: ´170287, achtzehn Jahre, Schlosser.´ Osmnáct let, zámečník. On pokynul na jednu stranu, a tak jsem tam šel.“
„10. srpna 1942 mě také obeslali do transportu. Tenkrát Němci plánovali, že udělají vlakovou vlečku z Bohušovic, kam jezdily normálně transporty a odkud se muselo chodit pěšky do Terezína, aby vlaky mohly zajíždět až do Terezína. Proto nás dali do transportu Ba, měl jsem číslo 119, tam dali mladé lidi, kteří měli pracovat na stavbě té vlečky. Já jsem tam ovšem potom nepracoval, protože jsem dělal něco jiného.“
JUDr. Hanuš Gaertner se narodil 4. ledna 1926 v Hamburku jako Hans Gaertner. Oba jeho rodiče byli čeští Židé, kteří žili v Hamburku od r. 1924. Otec zde provozoval speditérskou firmu, matka byla v domácnosti. Hanuš navštěvoval školu a gymnázium v Hamburku, od září 1938 žil v Praze u příbuzných. Až do vyloučení v roce 1940 pokračoval ve studiu na Anglickém gymnáziu v Praze. Byl členem sionistického hnutí Makabi ha-cair, krátce v Praze navštěvoval školu Alijah Schule. 10. srpna 1942 byl deportován do ghetta v Terezíně. V prosinci 1943 odjel transportem do Osvětimi, kde zůstal půl roku v tzv. rodinném táboře. V červnu 1944 prošel selekcí a byl vybrán na práci ve Schwarzheide, pobočném táboře koncentračního tábora Sachsenhausen. 18. dubna 1945 nastoupil po evakuaci tábora tzv. pochod smrti, který skončil ve Varnsdorfu. Odtamtud byl převezen do Terezína, kde se v květnu 1945 dočkal osvobození. Vrátil se do Prahy, kde se opět setkal s matkou a mladším bratrem Štěpánem, kteří přečkali válku ve Švýcarsku, otec zahynul. Hanuš Gaertner vystudoval právnickou fakultu, absolvoval v roce 1950. Krátce působil jako asistent na fakultě, poté přešel do Československé tiskové kanceláře (ČTK), později se věnoval překládání do němčiny. V červenci 1968 odjel s matkou a dcerou do Švýcarska, kde po srpnové okupaci zůstal. Žil v Německu, pracoval jako právník a soudní překladatel a tlumočník. Od roku 1992 žije opět v Praze. Je předsedou Sdružení bývalých vězňů tábora Schwarzheide, sestavil a vydal knihu Schwarzheide - Nezapomeňte!, o jeho životě vznikl dokumentární film. Zemřel 1. února 2022 v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
