Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hanuš Gaertner (* 1926  †︎ 2022)

• narodil se 4. 1. 1926 v Hamburku jako Hans Gaertner

• rodiče čeští Židé, mladší bratr Štěpán

• od září 1938 v Praze, studium na Anglickém gymnáziu

• po vyloučení Alijah Schule v Praze, člen Makabi ha-cair

• 10. 8. 1942 deportace do ghetta Terezín

• 18. 12 1943 transport do Osvětimi

• 6 měsíců v rodinném táboře v Osvětimi

• červen 1944 vybrán na práci do Schwarzheide

• 18. duben 1945 tábor evakuován, pochod smrti do Varnsdorfu

• květen 1945 osvobozen v Terezíně

• 1950 absolvoval Právnickou fakultu UK

• práce v ČTK, později překladatel z němčiny

• od července 1968 žil ve Švýcarsku a později Německu

• 1992 návrat do Prahy

• předseda sdružení bývalých vězňů Schwarzheide

V Hanuši Gaertnerovi se přirozeně mísí několik identit a kultur – česká, německá a židovská. Narodil se v Hamburku židovským rodičům, kteří pocházeli z Čech. Rok před vypuknutím války ho rodiče poslali do Prahy, odkud za několik let odjížděl do ghetta v Terezíně. Do Prahy se znovu vrátil až za tři roky, to už měl za sebou osvětimský rodinný tábor i lágr v Německu. Do Německa se více než dvacet let po válce stěhoval znovu, tehdy ovšem utíkal jako mnoho jiných Čechoslováků před Rusy. Pár let po jejich odchodu a pádu železné opony se jeho domovem stala opět Praha. 

Žid a Čech

Vyrůstal v Hamburku, kde jeho otec vedl prosperující speditérskou firmu. Do Německa přišli rodiče - oba pocházející z českých židovských rodin - v roce 1924 a otci se v přístavním městě a významném dopravním uzlu dařilo dobře. Rodina, kde kromě Hanuše vyrůstal mladší bratr Štěpán, se hlásila k židovství: „Domácnost jsme sice neměli košer, ale do templu jsme chodili nejen na hlavní svátky. Otec byl navíc předsedou českých Židů v Hamburku,“ doplňuje pamětník.

Hanuš, v německém prostředí Hans, navštěvoval německou elitní školu pro hochy z lepších rodin. Mnozí jeho spolužáci byli členové Pimpfe, předstupně Hitlerjugend, kam vstupovali desetiletí chlapci. Pamětník vzpomíná: „Před nimi jsem raději říkal, že jsem Čech, a ne Žid. To sice bylo také špatné, ale ne tolik.“ Hanuš místo do Hitlerjugend chodil do sionistického oddílu Makabi ha-cair, o tom ovšem spolužákům také raději neříkal.

Makabi na Hagiboru

Léto roku 1938 trávil Hanuš s rodiči u prarodičů v Čechách. Především kvůli obavám o vývoj dalších událostí a kvůli nejistotě, zda je Německo stále bezpečnou zemí, rodiče rozhodli, že se Hanuš do Hamburku nevrátí. Zapsali ho do Anglického gymnázia v Praze, kde bydlel u strýce a později u rodinných přátel. Na gymnáziu studoval asi dva roky, dokud nebyl jako Žid vyloučen. S rodiči se sešel v lednu 1939, kdy přijeli z Hamburku na synovo bar micva v synagoze v Sázavské ulici. „Tehdy jsme se viděli naposledy všichni společně. Matka krátce poté odjela za bratrem do Švýcarska, kde se léčil v sanatoriu, a po okupaci tam zůstala po celou dobu války. Tatínka deportovali z Hamburku do Minsku hned v roce 1940, s prvními transporty, a nevrátil se,“ popisuje osud rodičů pamětník. 

Hned po příchodu do Prahy se Hanuš zapojil do hnutí Makabi ha-cair, tehdy v Praze vedeného charismatickým Fredy Hirschem. „Fredy hrál významnou roli v mém dalším životě,“ přiznává a vzpomíná: „Tehdy v Praze jsme díky němu chodili na Hagibor a později jsme jako Jugendhilfedienst pomáhali deportovaným s přípravami k odjezdu.“ Předvolání do transportu dostal i Hanuš, do Terezína odjížděl 10. srpna 1942. Spolu s dalšími mladými muži měli pracovat na prodloužení železniční vlečky z Bohušovic až do ghetta.

Přes Terezín do Osvětimi

V Terezíně bydlel v domově pro chlapce a připomíná, že i díky Fredy Hirschovi bylo ghetto pro mladé lidi navzdory všem problémům a potížím alespoň trochu snesitelné místo: „Nejbližší mi byli tři hoši, tvořili jsme skupinu, které jsme říkali Havlaga, to je hebrejsky sebekontrola, společně jsme bydleli i chodili na zemědělské práce,“ popisuje Hanuš Gaertner. Připomíná i důležitost kulturního života v ghettu a vzpomíná na svou německy psanou báseň Weg in die Freiheit, kterou recitoval. Místo cesty na svobodu ho ovšem čekala cesta jinam – v prosinci 1943 nastoupil do transportu do Osvětimi.

Dostal se do takzvaného terezínského rodinného tábora v Osvětimi. O jeho přesném účelu se odborníci a badatelé dodnes dohadují, je pravděpodobné, že sloužil nacistům účelově jako pojistka a vzorový tábor pro případnou inspekci Mezinárodního červeného kříže. Jeho vězňové neprošli běžnou a obvyklou procedurou, která čekala většinu příchozích do Osvětimi – noční selekcí na rampě, po níž byla většina vězňů poslána na smrt do plynové komory, ale všichni, včetně dětí a starých lidí, se dostali do rodinného tábora. Hanuš Gaertner popisuje: „Zavedli nás do sprchy, kde tekla opravdu voda, a potom nás otetovali. Dostal jsem číslo 170284. Ovšem to, že nás otetovali, bylo, jak se ukázalo, štěstí, protože ty, co posílali do plynu, vůbec netetovali, poslali je do plynu a byl šmytec.“

Onkel Mawet ist auch hier

Lágrové bezčasí rozdělovaly nástupy na apely dvakrát denně, odchod na práci, to, čemu se jen přibližně může říkat jídlo a spánek. Hanuš Gaertner popisuje naprosto zbytečnou práci, kterou vězni museli vykonávat: „Po apelu volali, že mají všichni muži přijít k bráně, a pak se šlo ven. V pětistupech jsme pochodovali asi tři kilometry daleko. Tam ležely ohromné balvany různé velikosti, ty jsme museli odnést ty tři kilometry zpět, a pak se to zase ještě několikrát opakovalo. Jednou mě jeden esesák zmlátil, protože jsem měl moc malý kámen. Tehdy jsem si řekl, že tohle bych nevydržel, že bych se brzy vyčerpal. Takže jsem se další den schoval na palandě úplně nahoře, aby mě nikdo neviděl, a když byli pryč z tábora, vylezl jsem a někde se potloukal. Naštěstí mě nikdo neviděl, ale vyvázl jsem z toho a kameny už tahat nechodil.“ Místo nošení kamenů dostal úkol vynášet obsah latríny, tato pozice se v lágrové hantýrce nazývala hajzltégr. Později pracoval jako vychovatel na dětském bloku, který vznikl v rodinném táboře zásluhou Fredyho Hirsche.

V rodinném táboře se setkal s lidmi z předchozího transportu, který byl z Terezína vypraven v září 1943. Osud tohoto transportu je dnes dobře známý – všichni zahynuli v noci z 8. na 9. března 1944. Obdobný konec předpokládali i lidé z prosincového transportu, čekali, že i jim bude vyměřeno půlroční období, po němž bude následovat smrt v plynové komoře. „Tehdy jsem napsal mamince korespondenční lístek, kde stálo: ´Onkel Mawet ist auch hier´, hebrejsky smrt je mavet. Chtěl jsem ji nějak upozornit a varovat, ale nikdo by asi můj vzkaz dobře pochopit nemohl,“ přiznává pamětník.   

Šestiměsíční lhůta pro prosincový transport nadešla v červnu 1944. K velkému překvapení vězňů se ovšem situace, kterou znali od března, neopakovala: „Přišel befel, že mají vybrat ještě mladší lidi na práci. Takže nařídili selekci, museli jsme tam přijít nazí. Selekci prováděl v mém případě nějaký Schwarzhuber, já ho předtím ani potom v životě neviděl. Museli jsme se přihlásit číslem, jméno nikoho nezajímalo, a říct, kdo co je. Postavil jsem se do pozoru, a hlásil: ´170287, achtzehn Jahre, Schlosser.´ Osmnáct let, zámečník. On pokynul na jednu stranu, a tak jsem tam šel,“ popisuje pamětník. V červenci 1944 po půl roce v Osvětimi odjel do Schwarzheide, pracovního tábora v Brandenbursku.

Pochodem smrti do Terezína

Schwarzheide byl pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen, kde nacisté využívali asi tisícovku převážně československých židovských vězňů pro práci v továrně na umělý benzín. Přestože šlo o další lágr, pamětník popisuje podmínky v táboře jako lepší než v Osvětimi: „K jídlu byla tuřínová polévka, něco na přilepšenou jsme dostali jen na Vánoce. Dozorci byli z řad Volksdeutsche a chovali se většinou poměrně slušně.“

S blížícím se koncem války zažili vězni ve Schwarzheide také časté spojenecké nálety. 18. dubna 1945 byl tábor evakuován před blížící se Rudou armádou a vězni nastoupili takzvaný pochod smrti: „Šli jsme několik dnů, spali jsme po cestě, kde se dalo. Během pochodu Němci postříleli dost lidí, některé kvůli krádeži a jiné proto, že už nemohli dál,“ líčí Hanuš Gaertner. Po týdnu dorazil zbytek vězňů do Varnsdorfu, odkud pokračovali vlakem do Litoměřic. „Velitelé nás odvedli k protektorátní hranici a pak zmizeli. My jsme došli až do Terezína,“ uvádí pamětník. V Terezíně se začátkem května 1945 dočkal osvobození a brzy poté se vydal do Prahy.

Setkal se s rodinnými přáteli a příbuznými, u nichž strávil několik měsíců. Snažil se dodělat si maturitu a hned po jejím složení se v lednu 1946 vypravil za matkou a bratrem, kteří žili celou válku ve Švýcarsku. Na podzim téhož roku se všichni společně vrátili do Prahy. Hanuš zahájil studia na právnické fakultě a absolvoval v roce 1950. Mohl zůstat na fakultě jako asistent, ale nechtěl kvůli tomu vstupovat do komunistické strany. Místo toho si našel zaměstnání překladatele v České tiskové kanceláři, ale 50. léta nepřála nestraníkům, natož těm, kteří měli židovský původ. Začal se tedy živit jako překladatel na volné noze. Spolupracoval s českými i německými nakladatelstvími. Přeložil asi čtyřicet knih a nejvíc si podle svých slov cení překladu Starých pověstí českých a antologie z díla Jana Nerudy, kterou kromě překladu sám sestavil.

Nezapomenout

Začátkem srpna 1968 odjel Hanuš Gaertner s matkou a jedenáctiletou dcerou k přátelům do Švýcarska, kde plánovali zůstat asi měsíc. „Po srpnové okupaci jsme se rozhodli nevrátit se. Pro mě nebyl problém najít si zaměstnání a o mou dceru se postarala matka,“ popisuje pamětník. Přestěhoval se do Německa a pracoval pro stanici Deutsche Welle. Po dvou letech se vrátil k oboru, který vystudoval, a provozoval právnickou a advokátní praxi. V Německu žil do roku 1992, kdy se opět vrátil do Prahy, kde žije doposud.

Hanuš Gaertner aktivně připomíná odkaz tábora Schwarzheide, je předsedou sdružení bývalých vězňů tohoto tábora. Před několika lety inicioval vznik knihy věnované historii tábora nazvané případně Schwarzheide – Nezapomeňte!, která vyšla původně v němčině a poté i v českém překladu. „Začali jsme se pravidelně setkávat od poloviny šedesátých let, ale dnes z nás žije už jen hrstka,“ uzavírá pamětník vyprávění o svém dramatickém životě nabitém událostmi.