František Gabčo

„Roku 1968 jsem byl na vojně, na hranicích v plné zbroji. V Klatovech jsme sloužili jako rakeťáci, takže jsme byli nasazení v první linii. Sto metrů od nás byli Rusáci a na druhé straně jsme byli my. Měl jsem s tím i takovou příhodu. Byli jsme v plné zbroji, čtyři, osm zásobníků, kulomet a já nevím co. Říkal jsem: ‚Na co to nosíme, když to nesmíme použít?‘ Druhý den jsem byl odzbrojen, dali mi jen prázdné zásobníky, abych náhodou něco nevyvedl. Zrovna bylo ošklivé počasí, pršelo a byla zima. Na hranicích jsme si tedy užili. Co se dělo ve městech, to jsme vůbec nevěděli. Že jsou tu tanky, jsme nevěděli. Velitel roty nás jen informoval, že se ve městě koná demonstrace, ale jinak jsme informovaní nebyli. Řekli nám jen: ‚Buďte tady a dávejte pozor!‘ Po čtrnácti dnech jsme z pozic odešli, vrátili jsme se zpátky do kasáren a tam se pořádala s ruskými vojáky družba. Přišli k nám do kasáren a tam se povídalo a oslavovalo. To bylo ale jen pro zvané, pro jejich příznivce. Ti, kteří byli jako já, tam nemohli. Asi za dva měsíce poté jsme šli do civilu. Přetahovali jsme a pak nás pustili do civilu.“

„Dva mí starší bratři chvíli bydleli na Přebuzi. Zažili jsme odsun Němců, kteří tam žili. Nechali tam baráky a odešli jen s batohem. Bylo to pro ně strašné, protože tady všechno měli nechat a odejít. Musím o nich říct, že byli strašně hodní a rádi se bavili. Chodili do hospůdky, kterou pravidelně každou sobotu navštěvovali i vojáci z celnice na Rolavě. V hospodě se hrálo a bylo veselo. Moc se mi mezi nimi líbilo, byli to lidé, se kterými se dalo mluvit. Když odcházeli, tak z toho byli opravdu nešťastní a nabízeli nám své domy k odkupu. Přebuz se odstěhovala téměř najednou. Všechno šlo rychle, během chvilky byla Přebuz prázdná. Lidé z Přebuzi žili jako jedna velká rodina. Všichni se scházeli, pořádaly se zábavy a bylo veselo. Mně se tam opravdu líbilo. Bavili se s námi rádi už proto, že tam moc lidí, se kterými by byla zábava, nebylo, a oni viděli, že se rádi bavíme. Vždycky, když jsme šli do hospody, tak jsme zpívali a oni nás rádi poslouchali. Nakonec nás tam zůstalo jen pár. Škola se zrušila a děcka musela dojíždět do Rotavy. Pomalu se to tam vylidnilo. Baráky si odkoupili Kladeňáci a ti jezdili jen o víkendech. Myslím, že se to na Přebuzi dnes už začíná trochu oživovat, že už tam bydlí víc lidí. Noví lidé přicházejí. Nejsou to Němci, ale naši.“