Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Gabčo (* 1948)

• narozen 1948 v Ruské Nové Vsi na Slovensku

• roku 1962 nastoupil na hornické učiliště v Karviné, studium nedokončil

• roku 1963 se i s rodiči a sourozenci přestěhoval do Rotavy

• od roku 1963 do roku 1967 zaměstnán u Lesů ČSR

• roku 1967 byl svědkem tzv. druhého vysídlení Němců z Přebuze

• v letech 1967–1968 vojenská služba

• v letech 1969–1975 zaměstnán opět u Lesů ČSR

• roku 1973 se oženil a následně se mu narodily tři dcery a jeden syn

• v letech 1975–1977 zaměstnán ve Škodě Rotava

• asi v letech 1977–1978 žil s manželkou a dětmi v Kladně

• od roku 1978 až do důchodu opět zaměstnán ve Škodě Rotava

• v listopadu 1989 se odmítl účastnit sametové revoluce

• v letech 2003–2004 ředitelem o. s. Amaro Dživipen

František Gabčo se narodil 11. března 1948 v Ruské Nové Vsi u Prešova do početné a nemajetné rodiny Anny a Štefana Gabčových. Jeho otec byl nemanželským dítětem v chudé východoslovenské vsi na úpatí Slanských vrchů, již od dětství pracoval jako pacholek, staral se o dobytek a pomáhal na poli. Po svatbě s Annou v polovině 30. let získal práci obecního pasáčka.

František Gabčo měl deset sourozenců a všichni museli pomáhat svým rodičům s obstaráváním živobytí. Nejstarší ze sourozenců byl o jedenáct let starší než pamětník. Do školy se chodilo jen v zimě a zbytek učiva se doháněl v létě, zato praktických znalostí přibývalo po celý rok. V pěti letech František Gabčo uměl sekat dřevo a pást husy i krávy. Přesto studium zcela nezanedbával, byl nadaným žákem a roku 1962 ho přijali do hornického učení v Karviné.

I pamětníkův otec začal pracovat ve stejné oblasti jako horník. Ani jeden z nich však na Ostravsku nebyl spokojený a o dalším osudu celé rodiny rozhodl 3. dubna 1963 silný dojem, který na oba udělal výbuch na Dole ČSA. Štefan Gabčo i se synem Františkem Ostravsko opustili a přijali práci u Lesů ČSR na Kraslicku.

Rotava, nový domov, nový svět

František i Štefan Gabčovi během dvou let v Rotavě vybudovali zázemí pro celou rodinu a roku 1965 již byli všichni, vyjma nejstarší pamětníkovy sestry, která se na Slovensku provdala, do Rotavy přestěhovaní. Nejprve získali panelový byt na rozestavěném sídlišti a následně otec koupil rodinný dům v Dolní Rotavě. Pro Lesy ČSR, příznačně, prováděli meliorační práce. Regulovali potoky, odvodňovali pole a vysazovali nové stromy. V divokém kraji a divoké přírodě si našli a ochočili svůj koutek, který mohli považovat za nový domov.

„Zpočátku to tu pro nás bylo velice cizí. Mluvili jsme východňársky a mnoho slov mělo jiný význam. Museli jsme se učit i nové názvy pracovních nástrojů. A takových, jako jsme byli my, tu bylo spousta. Rostlo nové sídliště, všude bylo bahno. Přicházelo mnoho lidí. Přistěhovalci, každý z jiného koutu.“

Gabčovi se učili nové práci, nové řeči a orientaci v novém prostředí. František Gabčo získal řidičské oprávnění na traktor a buldozer, brzy se ve své profesi stal odborníkem a byl vysílán nejprve po Kralovicku a následně do širšího okolí. Celé rodině se podařilo adaptovat, našla si nové zaměstnání i přátele. Jediná oblast, která pro ně zůstávala ožehavá, byla jejich problematická národnost.

„V Rotavě žilo hodně Romů a my se s nimi nescházeli, protože jsme si s nimi nerozuměli, byli jiní než my. Nás nebavilo vysedávat před domem. Když jsme si pak šli třeba sednout do hospody, tak z toho byly konflikty. Oni tu žili už dlouho. Proběhlo několik šarvátek, máme na to ošklivé vzpomínky. Nechtěli jsme se s nimi stýkat a oni nám to zazlívali.“

Přátelská Přebuz

Volný čas František Gabčo trávil se svými bratry. Dva z nich bydleli v Přebuzi, která byla v té době koncem světa u hranic, kde bydleli především Němci a další národnostní či jiné ostrakizované menšiny, pro které bylo příjemnější žít v ústraní. Společný osud je stmelil. Pamětník tak našel svou první „smečku“.

„Přebuz jsem vnímal jako jednu velkou rodinu. Chodilo se do hospůdky, kterou pravidelně každou sobotu navštěvovali i vojáci z celnice na Rolavě. V hospodě se hrálo a bylo veselo. Moc se mi mezi nimi líbilo, byli to lidé, se kterými se dalo mluvit. Bylo to semknuté. Za bratry i za ostatními jsem často a rád chodil.“

S politickým uvolněním se roku 1967 naskytla možnost tzv. druhého vysídlení. Takřka všichni přebuzští Němci měli z důvodu poválečného vysídlení část rodiny v Německu, v Čechách zůstali jen odborníci, především v oboru hornictví. Když se jim naskytla možnost spojit rodinu, využili toho. K vysídlení v roce 1967 přispělo i to, že roku 1958 byl zavřen Ritterův cínový důl, ve kterém byli místní zaměstnaní, a v následných letech bylo jejich živobytí nesnadné.

„Bylo to pro ně strašné, protože tady všechno měli nechat a odejít jen s batohem. Všechno šlo rychle, během chvilky byla Přebuz prázdná. Když odcházeli, tak z toho byli opravdu nešťastní a nabízeli nám své domy k odkupu. Bylo mi osmnáct let, byl jsem kluk. Říkal jsem si, co bych dělal s barákem, když rodiče už jeden mají. Kluci potřebují jen partu a tu jsem tam měl. Až později mi došlo, že to byla chyba. I ta parta mi odešla. Nakonec nás tam zůstalo jen pár.“

Obec se vylidnila, škola byla zrušena. Zbylí osídlenci žili přes týden osamoceně a o víkendu se potkávali s desítkami „lufťáků“, protože jeden z velkých domů začal sloužit jako podniková chata SONP Kladno. Kladeňáci v následujících letech odkoupili některé další chalupy. Kraj přešel z rukou horníků do rukou hutníků a hospoda se přejmenovala na Kovářskou boudu.

Vojenská služba

Vojenskou službu František Gabčo absolvoval s tvrdým výcvikem u útvaru protiletadlové obrany na Klatovsku v letech 1967 až 1968. Srpnové události roku 1968 prožil na státní hranici v plné zbroji a bez informací o dění ve vnitrozemí.

„Když ohlásili poplach, tak jsme vyjeli. Zabrali jsme pozici na hranici, tam jsme se ubytovali a nepřesouvali se. Měli jsme na starost jeden úsek, stráže probíhaly i v noci a za každého počasí. Sto metrů od nás byli Rusáci, nic akčního se ale nestalo. Říkal jsem: ‚Na co jsme ozbrojení, když to nesmíme použít?‘ Druhý den jsem byl odzbrojen, dali mi jen prázdné zásobníky, abych náhodou něco nevyvedl. Po čtrnácti dnech jsme z pozic odešli, vrátili jsme se do kasáren a tam se pořádala s ruskými vojáky družba. To bylo ale jen pro zvané, pro jejich příznivce. Ti, kteří byli jako já, tam nemohli.“

František Gabčo byl stejně jako ostatních pět vojáků, vysokoškoláků, kteří se nějakým způsobem během srpnových událostí provinili, degradován z četaře na desátníka, komunikace s ním byla omezena na nejnutnější a vojenská služba mu byla prodloužena o dva měsíce.

Zpátky v Rotavě – rodinné zázemí

Po návratu do Rotavy František Gabčo opět nastoupil do práce u Lesů ČSR. Během návštěvy u bratra se seznámil se svou budoucí ženou Jiřinou, která pocházela z Novojičínska, z Dolejších Kunčic, a byla poloviční Romkou. V Rotavě byla na návštěvě u své sestry, která se provdala za pamětníkova bratra. Po krátké, tříměsíční známosti na dálku, během níž si dopisovali a třikrát se navštívili, se 22. prosince 1973 vzali.

Jiřinini rodiče se tomu velmi divili, protože vždy tvrdila, že by si Roma nikdy nevzala. Jiřina jim opáčila: „Nezáleží na tom, zda je Cigán, nebo ne. Důležité je, jaký je.“ Rodiče jí tedy ve sňatku nebránili, ale vyjma sestry zůstala celá její rodina na Novojičínsku. I Jiřině se, stejně jako Gabčovým, povedlo v novém prostředí adaptovat a velmi brzy si našla spřízněnou duši ve své kolegyni v kancelářích Škody Rotaz, kde pracovala jako uklízečka.

Úřednice Škody Rotaz, Anna Marešová (ID 5081), přišla těsně před seznámením s Jiřinou o svého manžela, který zemřel za nevyjasněných okolností a pravděpodobně se stal obětí ekonomicko-politicky motivované vraždy. Anna Marešová našla v patronátu nad mladým romským párem nový smysl života. Zařídila jim veselku na ONV, garsonku na sídlišti a stala se kmotrou jejich dětí. Přispěla tak k začlenění rodiny do majoritní společnosti a zároveň k postupnému vyvazování se z romských kulturních tradic.

V polovině 70. let zažívali novomanželé Gabčovi šťastné období. Roku 1974 se jim narodila první dcera Jiřinka a následujícího roku druhá dcera Lenka. Z garsonky se díky přímluvě své patronky přestěhovali do většího bytu, který byl na sídlišti v Horní Rotavě, kde v té době nepřicházeli do styku s nespřízněnými Romy. Stýkali se jen se svou rodinou a rodinou Anny Marešové.

František Gabčo opustil kočovnou práci u Lesů ČSR, protože v této době vedly jeho pracovní výjezdy až na Plzeňsko a on chtěl být u své rodiny. Stal se zaměstnancem Škody Rotaz na pozici paliče.

Divoká krev

Stěhování do Kladna, které rodina podnikla roku 1976 nebo 1977, se zdá nesmyslné. Pravděpodobně necelé dva roky po novém začátku od píky, které strávili u pamětníkova bratra, se vrátili do Rotavy, protože jejich třetí dceři nesvědčilo kladenské ovzduší.

Zpátky v Rotavě – tentokrát natrvalo

Po návratu do Rotavy rodina pokračovala ve starých kolejích, jako by se nikdy neodstěhovala. Přátelské vazby vydržely. Narodil se jim syn David. František Gabčo se vrátil do Škody Rotaz a zůstal tu osmnáct let, až do odchodu do důchodu. Prošel všemi možnými pracovními pozicemi a specializacemi, a když už byl zkušený, zaučoval nové party brigádníků.

„To byla zodpovědná práce. Každý přišel, jaký je odborník, a pak neuměl nic. Po třech měsících se zapracovali a už to bylo jiné. Někdy jsem si říkal, že bych radši dělal, než hlídal. To bylo okolo roku 1986. Byli tu na brigádě Ukrajinci, Slováci, Kubánci a další. Vietnamec nemohl těžkou lopatu ani zvednout, tahal ji za sebou. Byli tu rok, vydělali si peníze, koupili si moped a odvezli si ho do Vietnamu. Někteří zůstali, někteří odešli. Kubáncům se vyhrožovalo, že se nesmějí vrátit domů kvůli režimu, tak tu někteří radši zůstali.“

Rotava čelila proměnlivosti svých obyvatel a pracovních brigád, ale pamětníkova rodina tu již zakořenila a začala se považovat za starousedlíky.

Členem KSČ se František Gabčo stal jen na krátkou dobu, aby měla dcera možnost studovat.

Sametová revoluce a změna režimu

Listopadových událostí roku 1989 se pamětník neúčastnil. „Do průvodu a demonstrací před Škodovkou jsem nešel, protože mě to nepřesvědčilo. Někteří jeli i do Prahy. Přišlo mi to příliš zfanatizované. Nic mi to neříkalo. Přál jsem si změnu, ale ne změnu systému.“ Se změnami, které v následujících letech proběhly, František Gabčo velmi nesouhlasí. Pociťuje nedostatek jistot, možností odvolání se a kontroly nad děním ve státě.

Romství

Dnes se pamětník i jeho žena někdy cítí perzekvovaní z důvodu své romské příslušnosti, přestože se s romskou komunitou, vyjma své rodiny, nestýkají a z romské komunity jsou vyčleněni. Dopadá na ně kolektivní vina za romské výtržnictví.

„Jestli se cítíme být Romové, Češi, nebo Slováci, to se nedá říct. Cítím se úplně normálně jako každý jiný člověk. Starám se o rodinu, chodím do práce, jsem jako každý jiný. Zapadli jsme tady. Berou nás normálně. Kdybychom tu nebyli spokojení, tak bychom dávno odešli. Když mi někdo nadává, tak mu řeknu, aby se staral sám o sebe, protože spousta neromských rodin žije hůř než my. Ke srovnávání podle národnosti není důvod. Rotaváci berou starousedlíky normálně, ale někdy jsou problémy s novými Romy a pak se to hází do jednoho pytle.“

Gabčovi romsky rozumí, ale nemluví, protože rodiče je k tomu nevedli. Své děti romsky neučili. Lítost nad odchodem z romské komunity a od romských tradic nepociťují, protože se odloučila najednou celá rodina a nebyly přetrhány rodinné vazby. Snad i díky přispění Anny Marešové prožili hladký interkulturní přechod. Romský kulturní podtext se u Gabčových zjevně projevuje při poslechu a hraní romské hudby, v silných rodinných vazbách, v romské estetice zařízení bytu a v tradiční nezměrné pohostinnosti a otevřenosti.

František Gabčo se roku 2003 stal spoluzakladatelem a ředitelem občanského sdružení Amaro Dživipen, které podporovalo místní Romy v rozvoji romských tradic a sociální integraci. Sdružení nemělo dlouhého trvání, docházelo k častým konfliktům mezi Romy a majoritou i mezi Romy samotnými a pamětník jej opustil zklamaný.

Rotava – Romava

Rotava v posledních letech zažila mnoho horkých chvilek, které se udály na poli soužití majority (přestože v národnostně mnohovrstevnatém Krušnohoří je tento termín zavádějící) s Romy. Od roku 2004 v Rotavě působí nezisková organizace Meta.

Příčinou problémů je především to, že okolní města (například Loket) skoupila panelové byty v Rotavě a „přemístila“ do nich své Romy. V Rotavě na sídlišti vzniklo početné ghetto se všemi neduhy, jako je vysoká nezaměstnanost, kriminalita a konflikty s majoritou.

Dne 28. října 2011 proběhl v rotavských ulicích mítink Dělnické strany sociální spravedlnosti, kterého se účastnilo tři sta radikálů (sedmdesát z Německa) a připojilo se takřka sto Rotavanů, mezi nimi byli i učitelé. Na transparenty s hesly „Nic než národ“ rotavští Romové odpovídali transparenty „My jsme národ“.

V říjnu 2012 proběhla demonstrace Strany rovných příležitostí proti vyhlášce zakazující penerství.

Gabčovi dnes

František Gabčo má s manželkou Jiřinou čtyři děti a sedm vnoučat. Všichni jsou integrovaní do majoritní společnosti a mají vystudovanou (nebo studují) střední školu, případně učiliště. V Rotavě žijí dva pamětníkovi bratři, ostatní v Lomnici, Chodově, Lokti a Kladně, kam odešli za prací.

Před pár lety se František Gabčo s rodinou zajel podívat do svého rodiště, do Ruské Nové Vsi.

„Vůbec jsem to tam nepoznal. Když nás viděli, nikdo nevylezl ven, koukali po nás schovaní za závěsem. Žijí tam tradičně, stejně jako jejich rodiče. Nemají se kde co naučit, aby změnili svůj způsob života. Děti vyrůstají starým způsobem, jsou odříznutí od města. Necítím se už součástí, příbuzné už tam žádné nemáme. Chvíli jsme si povídali se starým sousedem a jeli jsme pryč. Myslím, že otec udělal dobře, že jsme odešli.“

Po čtyřiceti letech manželského svazku potvrzeného ONV se Gabčovi loňského roku nechali sezdat i před Bohem a uspořádali velkou veselku, jakou si tehdy přáli jejich rodiče, ale nebylo možné ji uskutečnit. Oddával je páter Petr Fořt (ID 4321).