Milan Gabčan

„(Shodou okolností se tam objevila) tajná vysílačka. Hned tu noc jsme měli prohlídku. Hned všechno prohlíželi. Jenže my jsme všechno do posledního útržku spálili. Počítali jsme s tím. Uplynul jeden týden. Zbraně, co jsem měl doma, ty všechny jsem nanosil do závodu a zabudoval jsem je do jednoho podstropního rozvaděče. Doma jsem neměl nic. Jenže jim se dařilo. Můj mistr, nějakej Pepek Hančíků, zachytil... Já jsem mu to měl za zlý, ale asi jsem nemusel. Protože on, když jsme se potom setkali, mi šel podat ruku. Já jsem mu řekl: ,Nechci tě vidět.‘ Ale on si to nezasloužil. Dneska to vím. On za to nemohl, protože oni s ním dělali psí kusy. Asi za týden přišel, týden to trvalo a povídá: ,Milane, budeš zatčený.´ V noci si pro tebe přijdou. Tak já jsem vydal rozkazy. Už v tu dobu jsem věděl, že nesmím nic říkat v místnosti. Že už jsou odposlouchávací zařízení. Tenkrát už jsem věděl, co to všechno je. Protože my jsme se to učili ve Svazarmu. Učili jsme se sundat klepeta. Já jsem si sundal klepeta. Ale nesměl jsem je mít za zády. Vzadu jsem je dolů nedostal. vpředu jsem je normálně otevřel. Našel jsem si sirku nebo...“

„Já jsem byl označenej jako útěkář. Šlo to se mnou. Ne že bych se tam v Jáchymově o něco pokusil, ale protože jsem jim před soudem utekl, když mě měli zatknout. Za to následovalo toto: vyfasoval jsem mundúr, který měl na zádech zelený terč. To trvalo asi dva nebo tři měsíce. Myslím, že to delší nebylo. Každou sobotu v deset hodin, když začala večerka, jsem musel jít do ostřelovacího pásma. To nás tam stálo asi šest nebo osm, přesně už nevím. Ostřelovací pásmo, to je koridor mezi kulometnýma věžema, kde je dozor. Myslím, že se jim říkalo vnitřní stráž. Vždycky vzali klepeta a k tomu ostnatýmu drátu nás tam zamkli. Byli jsme tam tak po dvaceti metrech rozstrkaní v tom ostřelovacím pásmu. A ráno před pátou hodinou nás dozorce sebral a odvezl nás. Buď jsme teda měli pokračovat ve své pracovní náplni nebo jsme šli do práce. Podle rozdělovníku.“

„Když jsme přišli domů, maminka říká: ,Kde máte kalhoty?‘ Já jsem jí odpověděl: ,Pod postel jsme je hodili.‘ To byl takový klukovský trik, hodit kalhoty pod postel. Proč? Protože v každé kapse jsme měli jeden vajíčkovej granát. Matka se zhrozila, když to našla. Tak jsem to okamžitě musel odnést do dřevníku a tam jsme to schovali. Ale to nebylo nic proti tomu, co jsme potom provedli. Jako kluci jsme vykradli jedno německé auto plné munice. Přijela tam armáda, zaparkovala a měla tam odpočinkový čas na východní frontu. My jsme věděli, že dozorčí si povídali a zapálili si cigaretu. V tom momentě jsme v zadní straně vyrazili latění od plotu a nabírali jsme, co se dalo. Za bundy, za košile. A to jsme nosili celou noc k nám do dřevníku. Odnosili jsme to. Ti Němci museli být zděšení. Nikdo na nic nepřišel, když už to bylo vykradený. Tak jsem se o tom zmínil mému bratránkovi a ten si to všechno odnesl. Údajně to dal partyzánům.“

„S řezníkem se otec v noci domluvil. ,Zabijeme jedno prase.‘ Protože jsme nahoře ve chlívě, kde byly prasata, měli čtyřiceti-, padesátikilový prasata. Bylo jich tam asi devatenáct nebo dvacet. Taky jsme měli starej vejměnek vedle stodoly a v tom vejměnku byl sklípek. A v tom sklípku jsme měli takový dvacetikilový prasata. Chovali jsme je tam načerno. Bylo to všechno hermeticky uzavřený slámou, aby to nebylo slyšet. To už se propadávalo a tak dále, střecha byla špatná. Tak jsme to jedno prase vzali a strčili mezi ty větší. Protože tam denně chodila kontrola. Denně nás kontrolovali. To byli takoví pitomci na těch okresech. Víte, co jsou to otruby? To je odpad z pšenice, když se dělá mouka. Na statku jsme to měli tak, že jsme měli takovou truhlu a v tom byla mouka, otruby, kroupy a tak dále. Oni přišli, všechno byla mouka. Hned byla všechno šmelina. Všechno zabavit. Všechno by byli rádi zabavovali. V noci to řezník, pan Chleboun, zabil. Dali jsme to k těm prasatům nahoře, aby ten počet souhlasil. Protože všechno bylo evidovaný. Zabili jsme prase, zpracovali. Dělalo se to v takové komoře kamenné. V takovým podsklepení. A ta vůně tý zabijačky nesměla vyfouknout ven. Tak se to dělalo tak, že se otevřela senkrovna (žumpa) a vzali jsme takovej speciální kbelík na močůvku a tu jsme polévali po dvoře, aby to smrdělo močůvkou. Abysme přerazili ten pach té zabíječky. To se muselo za noc všechno zpracovat. Muselo se vyškvařit sádlo, škvarky, maso a tak dále. Abysme to mohli dát druhej den těm Němcům, těm brigádníkům.“

„Nasadili mně kožený klapky na oči. A vezli mě do Brna na Orlí. To jsem ještě neříkal, že jsem stoprocentně ovládal Morseovu abecedu. To jsem přišel na Orlí a hned večer jsem vysílal zprávu. Zpráva se vysílala tak, to si dovedete představit, můžete si to zkusit sám ve svém bytě. Čárka bylo škrábnutí a tečka bylo klepnutí. To šlo v noci krásně slyšet. To jsme museli dávat bacha, protože i někteří bachaři to zaregistrovali. Já jsem přišel a okamžitě jsem ten večer začal vysílat. S uvedeným heslem ,Lazy sa pohli‘. Hned jsem dostal zprávu, že jsme všichni. Že je sebrali devatenáctýho. Na Josefa v padesátým třetím. Když odsloužili tryznu Gottwaldovi na náměstí.“