„Přišel bachař a povídá: ,Fešáci, máte hlad?‘ Pochopitelně, že jsme měli hlad. ,Tak si na to nejdříve musíte vydělat.‘ Tak nás oba dva vzal a šli jsme takových sto, dvě stě metrů. Dostali jsmë do ruky každý jedny vidle. Čím dál jsme odcházeli od té budovy, tím jsme cítili větší smrad. Přišli jsme k obrovskému kopci, který se pohyboval. Ten kopec se celý pohyboval. Byly tam kosti, který se tam svážely z tábora. Z kuchyně nebo z něčeho. My jsme museli naložit plnou tatru kostí. Mně to nevadilo, když po nás padali ti červy. To si nedovedete ani představit, jak to je. Ale horší to bylo s tím inženýrem Trojanem. Ten chudák zvracel a všechno možný.“
„(Shodou okolností se tam objevila) tajná vysílačka. Hned tu noc jsme měli prohlídku. Hned všechno prohlíželi. Jenže my jsme všechno do posledního útržku spálili. Počítali jsme s tím. Uplynul jeden týden. Zbraně, co jsem měl doma, ty všechny jsem nanosil do závodu a zabudoval jsem je do jednoho podstropního rozvaděče. Doma jsem neměl nic. Jenže jim se dařilo. Můj mistr, nějakej Pepek Hančíků, zachytil... Já jsem mu to měl za zlý, ale asi jsem nemusel. Protože on, když jsme se potom setkali, mi šel podat ruku. Já jsem mu řekl: ,Nechci tě vidět.‘ Ale on si to nezasloužil. Dneska to vím. On za to nemohl, protože oni s ním dělali psí kusy. Asi za týden přišel, týden to trvalo a povídá: ,Milane, budeš zatčený.´ V noci si pro tebe přijdou. Tak já jsem vydal rozkazy. Už v tu dobu jsem věděl, že nesmím nic říkat v místnosti. Že už jsou odposlouchávací zařízení. Tenkrát už jsem věděl, co to všechno je. Protože my jsme se to učili ve Svazarmu. Učili jsme se sundat klepeta. Já jsem si sundal klepeta. Ale nesměl jsem je mít za zády. Vzadu jsem je dolů nedostal. vpředu jsem je normálně otevřel. Našel jsem si sirku nebo...“
„Já jsem byl označenej jako útěkář. Šlo to se mnou. Ne že bych se tam v Jáchymově o něco pokusil, ale protože jsem jim před soudem utekl, když mě měli zatknout. Za to následovalo toto: vyfasoval jsem mundúr, který měl na zádech zelený terč. To trvalo asi dva nebo tři měsíce. Myslím, že to delší nebylo. Každou sobotu v deset hodin, když začala večerka, jsem musel jít do ostřelovacího pásma. To nás tam stálo asi šest nebo osm, přesně už nevím. Ostřelovací pásmo, to je koridor mezi kulometnýma věžema, kde je dozor. Myslím, že se jim říkalo vnitřní stráž. Vždycky vzali klepeta a k tomu ostnatýmu drátu nás tam zamkli. Byli jsme tam tak po dvaceti metrech rozstrkaní v tom ostřelovacím pásmu. A ráno před pátou hodinou nás dozorce sebral a odvezl nás. Buď jsme teda měli pokračovat ve své pracovní náplni nebo jsme šli do práce. Podle rozdělovníku.“
„Když jsme přišli domů, maminka říká: ,Kde máte kalhoty?‘ Já jsem jí odpověděl: ,Pod postel jsme je hodili.‘ To byl takový klukovský trik, hodit kalhoty pod postel. Proč? Protože v každé kapse jsme měli jeden vajíčkovej granát. Matka se zhrozila, když to našla. Tak jsem to okamžitě musel odnést do dřevníku a tam jsme to schovali. Ale to nebylo nic proti tomu, co jsme potom provedli. Jako kluci jsme vykradli jedno německé auto plné munice. Přijela tam armáda, zaparkovala a měla tam odpočinkový čas na východní frontu. My jsme věděli, že dozorčí si povídali a zapálili si cigaretu. V tom momentě jsme v zadní straně vyrazili latění od plotu a nabírali jsme, co se dalo. Za bundy, za košile. A to jsme nosili celou noc k nám do dřevníku. Odnosili jsme to. Ti Němci museli být zděšení. Nikdo na nic nepřišel, když už to bylo vykradený. Tak jsem se o tom zmínil mému bratránkovi a ten si to všechno odnesl. Údajně to dal partyzánům.“
„S řezníkem se otec v noci domluvil. ,Zabijeme jedno prase.‘ Protože jsme nahoře ve chlívě, kde byly prasata, měli čtyřiceti-, padesátikilový prasata. Bylo jich tam asi devatenáct nebo dvacet. Taky jsme měli starej vejměnek vedle stodoly a v tom vejměnku byl sklípek. A v tom sklípku jsme měli takový dvacetikilový prasata. Chovali jsme je tam načerno. Bylo to všechno hermeticky uzavřený slámou, aby to nebylo slyšet. To už se propadávalo a tak dále, střecha byla špatná. Tak jsme to jedno prase vzali a strčili mezi ty větší. Protože tam denně chodila kontrola. Denně nás kontrolovali. To byli takoví pitomci na těch okresech. Víte, co jsou to otruby? To je odpad z pšenice, když se dělá mouka. Na statku jsme to měli tak, že jsme měli takovou truhlu a v tom byla mouka, otruby, kroupy a tak dále. Oni přišli, všechno byla mouka. Hned byla všechno šmelina. Všechno zabavit. Všechno by byli rádi zabavovali. V noci to řezník, pan Chleboun, zabil. Dali jsme to k těm prasatům nahoře, aby ten počet souhlasil. Protože všechno bylo evidovaný. Zabili jsme prase, zpracovali. Dělalo se to v takové komoře kamenné. V takovým podsklepení. A ta vůně tý zabijačky nesměla vyfouknout ven. Tak se to dělalo tak, že se otevřela senkrovna (žumpa) a vzali jsme takovej speciální kbelík na močůvku a tu jsme polévali po dvoře, aby to smrdělo močůvkou. Abysme přerazili ten pach té zabíječky. To se muselo za noc všechno zpracovat. Muselo se vyškvařit sádlo, škvarky, maso a tak dále. Abysme to mohli dát druhej den těm Němcům, těm brigádníkům.“
„Nasadili mně kožený klapky na oči. A vezli mě do Brna na Orlí. To jsem ještě neříkal, že jsem stoprocentně ovládal Morseovu abecedu. To jsem přišel na Orlí a hned večer jsem vysílal zprávu. Zpráva se vysílala tak, to si dovedete představit, můžete si to zkusit sám ve svém bytě. Čárka bylo škrábnutí a tečka bylo klepnutí. To šlo v noci krásně slyšet. To jsme museli dávat bacha, protože i někteří bachaři to zaregistrovali. Já jsem přišel a okamžitě jsem ten večer začal vysílat. S uvedeným heslem ,Lazy sa pohli‘. Hned jsem dostal zprávu, že jsme všichni. Že je sebrali devatenáctýho. Na Josefa v padesátým třetím. Když odsloužili tryznu Gottwaldovi na náměstí.“
I kdyby nás byli stříleli, šli bysme přes mrtvoly - tak jsme tu pomstu chtěli
Milan Gabčan se narodil v roce 1932 v obci Vydrná na Slovensku. Po válce se spolu s rodiči a bratrem odstěhoval do vesnice Litrbachy (Čistá) u Litomyšle, kde jim bylo dekretem přiděleno hospodářství. Po komunistickém puči v únoru 1948 a následné kolektivizaci se jeho otec rozhodl pro emigraci na Západ. Nejprve chtěl prozkoumat terén, ale byl chycen pohraniční stráží a uvězněn. Několik měsíců strávil ve vězení v Uherském Hradišti. Hospodářství bylo mezitím zestátněno a rodina byla násilně vystěhována. Milan Gabčan s bratrem Stanislavem se rozhodli pro pomstu režimu a aktivní odboj. Ve Svitavách se kolem nich utvořila skupina mladých lidí, kteří se rozhodli pomocí letáků zburcovat nečinně přihlížející obyvatelstvo. Vytiskli kolem 1200 letáků na téma Masarykův humanismus, které rozházeli po celém městě. Připravovali se také na aktivní odpor se zbraní v ruce. StB nakonec všechny zatkla, jen Milan Gabčan stačil utéct na Slovensko, kde se u obce Mostiště skrýval v zemljance. Nakonec ho StB s pomocí zrádce dopadla. U Krajského soudu v Brně byl odsouzen na tři roky odnětí svobody. Necelé dva roky strávil v jáchymovských uranových dolech. Stále se však odmítal přizpůsobit, a tak měl neustále problémy s dozorci. Několikrát skončil v korekci a pořád dokola byl stříhán do hola. I po propuštění v dubnu 1955 byl dále sledován StB a několikrát předvolán k výslechu. V době natáčení rozhovoru (2011) žil v Chocni. Milan Gabčan zemřel 26. září roku 2021.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!