Milan Gabčan

„Přišel bachař a povídá: ,Fešáci, máte hlad?‘ Pochopitelně, že jsme měli hlad. ,Tak si na to nejdříve musíte vydělat.‘ Tak nás oba dva vzal a šli jsme takových sto, dvě stě metrů. Dostali jsmë do ruky každý jedny vidle. Čím dál jsme odcházeli od té budovy, tím jsme cítili větší smrad. Přišli jsme k obrovskému kopci, který se pohyboval. Ten kopec se celý pohyboval. Byly tam kosti, který se tam svážely z tábora. Z kuchyně nebo z něčeho. My jsme museli naložit plnou tatru kostí. Mně to nevadilo, když po nás padali ti červy. To si nedovedete ani představit, jak to je. Ale horší to bylo s tím inženýrem Trojanem. Ten chudák zvracel a všechno možný.“

„Když jsme přišli domů, maminka říká: ,Kde máte kalhoty?‘ Já jsem jí odpověděl: ,Pod postel jsme je hodili.‘ To byl takový klukovský trik, hodit kalhoty pod postel. Proč? Protože v každé kapse jsme měli jeden vajíčkovej granát. Matka se zhrozila, když to našla. Tak jsem to okamžitě musel odnést do dřevníku a tam jsme to schovali. Ale to nebylo nic proti tomu, co jsme potom provedli. Jako kluci jsme vykradli jedno německé auto plné munice. Přijela tam armáda, zaparkovala a měla tam odpočinkový čas na východní frontu. My jsme věděli, že dozorčí si povídali a zapálili si cigaretu. V tom momentě jsme v zadní straně vyrazili latění od plotu a nabírali jsme, co se dalo. Za bundy, za košile. A to jsme nosili celou noc k nám do dřevníku. Odnosili jsme to. Ti Němci museli být zděšení. Nikdo na nic nepřišel, když už to bylo vykradený. Tak jsem se o tom zmínil mému bratránkovi a ten si to všechno odnesl. Údajně to dal partyzánům.“

„S řezníkem se otec v noci domluvil. ,Zabijeme jedno prase.‘ Protože jsme nahoře ve chlívě, kde byly prasata, měli čtyřiceti-, padesátikilový prasata. Bylo jich tam asi devatenáct nebo dvacet. Taky jsme měli starej vejměnek vedle stodoly a v tom vejměnku byl sklípek. A v tom sklípku jsme měli takový dvacetikilový prasata. Chovali jsme je tam načerno. Bylo to všechno hermeticky uzavřený slámou, aby to nebylo slyšet. To už se propadávalo a tak dále, střecha byla špatná. Tak jsme to jedno prase vzali a strčili mezi ty větší. Protože tam denně chodila kontrola. Denně nás kontrolovali. To byli takoví pitomci na těch okresech. Víte, co jsou to otruby? To je odpad z pšenice, když se dělá mouka. Na statku jsme to měli tak, že jsme měli takovou truhlu a v tom byla mouka, otruby, kroupy a tak dále. Oni přišli, všechno byla mouka. Hned byla všechno šmelina. Všechno zabavit. Všechno by byli rádi zabavovali. V noci to řezník, pan Chleboun, zabil. Dali jsme to k těm prasatům nahoře, aby ten počet souhlasil. Protože všechno bylo evidovaný. Zabili jsme prase, zpracovali. Dělalo se to v takové komoře kamenné. V takovým podsklepení. A ta vůně tý zabijačky nesměla vyfouknout ven. Tak se to dělalo tak, že se otevřela senkrovna (žumpa) a vzali jsme takovej speciální kbelík na močůvku a tu jsme polévali po dvoře, aby to smrdělo močůvkou. Abysme přerazili ten pach té zabíječky. To se muselo za noc všechno zpracovat. Muselo se vyškvařit sádlo, škvarky, maso a tak dále. Abysme to mohli dát druhej den těm Němcům, těm brigádníkům.“

„Nasadili mně kožený klapky na oči. A vezli mě do Brna na Orlí. To jsem ještě neříkal, že jsem stoprocentně ovládal Morseovu abecedu. To jsem přišel na Orlí a hned večer jsem vysílal zprávu. Zpráva se vysílala tak, to si dovedete představit, můžete si to zkusit sám ve svém bytě. Čárka bylo škrábnutí a tečka bylo klepnutí. To šlo v noci krásně slyšet. To jsme museli dávat bacha, protože i někteří bachaři to zaregistrovali. Já jsem přišel a okamžitě jsem ten večer začal vysílat. S uvedeným heslem ,Lazy sa pohli‘. Hned jsem dostal zprávu, že jsme všichni. Že je sebrali devatenáctýho. Na Josefa v padesátým třetím. Když odsloužili tryznu Gottwaldovi na náměstí.“

„Já jsem byl označenej jako útěkář. Šlo to se mnou. Ne že bych se tam v Jáchymově o něco pokusil, ale protože jsem jim před soudem utekl, když mě měli zatknout. Za to následovalo toto: vyfasoval jsem mundúr, který měl na zádech zelený terč. To trvalo asi dva nebo tři měsíce. Myslím, že to delší nebylo. Každou sobotu v deset hodin, když začala večerka, jsem musel jít do ostřelovacího pásma. To nás tam stálo asi šest nebo osm, přesně už nevím. Ostřelovací pásmo, to je koridor mezi kulometnýma věžema, kde je dozor. Myslím, že se jim říkalo vnitřní stráž. Vždycky vzali klepeta a k tomu ostnatýmu drátu nás tam zamkli. Byli jsme tam tak po dvaceti metrech rozstrkaní v tom ostřelovacím pásmu. A ráno před pátou hodinou nás dozorce sebral a odvezl nás. Buď jsme teda měli pokračovat ve své pracovní náplni nebo jsme šli do práce. Podle rozdělovníku.“