Vladimír Fulín

„Byl to nekonečný průvod. Počasí nebylo nijak extra. My jsme šli od Karolina, pak se šlo… – ani nevím, jestli jsme to celé prošli, protože to byly velké masy lidí! Mnoho podniků, škol, lidí… Pamatuju si, že to byla taková událost, kterou v ten moment celý národ, nebo aspoň ti, co se účastnili, ale i obyvatelé Prahy, kteří stáli na chodníku a tak, tak sympatizovali. A pak to bylo přičteno k tomu, že jsme se neměli takové věci [účastnit] a ještě k tomu vybírat na věnec. Takže pak na té škole už byla jen otázka času – buď nás vyhodí, anebo se někam musíme uklidit.“

„Z jeho vyprávění pak člověk nechtěl věřit. Jako kluk jsem nemohl pochopit, že se k něčemu přiznal, ale když mně vykládal, že po dni a noci vyslýchání vestoje, když ho fackovali a polívali vodou, že člověk podepíše všechno. Jen aby měl klid a mohl se vyspat. A jako kluk mám zážitek, když se vrátil po asi devíti letech, po amnestii, tak první cestu vykonal k nám, za svým bratrem. Na to nezapomenu, jak seděli s tátou na dvoře a já jsem bokem, na takových schodech – možná ani nevěděli, že je poslouchám. Vykládal zážitky, které z Jáchymova měl. To jsem jako děcko nemohl vůbec pochopit. A kolik našich lidí mu ublížilo při tom, když se ptali zpětně, jak se chová jeho manželka. Psali anonymní dopisy, že se nestará o rodinu. Ona přišla o vše. Měli tři děti, které nemohly tátu navštívit. Přijeli třeba jednou ročně do Jáchymova po strastiplné cestě z Moravy a pak z důvodu, že nesplnil den předtím normu, museli zpátky. Ta rodina přišla o vše, děti nesměly studovat. A když vykládal, co všechno zažil, tak jsem si tehdy řekl, že se na to nesmí zapomenout.“