Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jako kluk jsem nemohl pochopit, že se k něčemu přiznal
narozen 27. června 1947 v Prešově
strýc Bohumil Fulín protinacistickým odbojářem v brigádě Jana Žižky
v roce 1952 strýc odsouzen za velezradu k 11 letům vězení
během vysokoškolských studií v Gottwaldově se zapojil do protiokupačních protestů
poté byl nucen školu opustit a musel ji dokončit dálkově
pracoval ve Vrbně pod Pradědem a následně, až do sametové revoluce, v Nitře
„Jeho vyprávění člověk nechtěl věřit,“ vzpomíná na svého strýce, který se po mnohaletém věznění v éře československého stalinismu vrátil z lágru při uranových dolech. „Jako kluk jsem nemohl pochopit, že se k něčemu přiznal. Ale vykládal mně, že po dni a noci vyslýchání vestoje – když ho fackovali a polévali vodou – člověk podepíše všechno. Jen aby měl klid a mohl se vyspat,“ vypráví Vladimír Fulín.
Vladimír Fulín se narodil 27. června 1947 v Prešově do učitelské rodiny. Matka Marie pocházela ze Slovenska, otec Vladimír z jižních Čech. Rodiče se seznámili v prvorepublikových dobách na Slovensku, kam otec odjel za prací. Se svými dvěma sourozenci Vladimír vyrůstal v Sabinově nedaleko Prešova. Bratr otce Bohumil Fulín (nar. 1912), povoláním hajný, za války působil v partyzánské brigádě Jana Žižky. Za svou účast v protinacistickém odboji po válce získal válečný kříž a medaili Za chrabrost. Vladimír Fulín má dodnes uchován jeho partyzánský průkaz.[1]
Z metály oceněného protinacistického odbojáře Bohumila Fulína se stal po únoru 1948 nepřítel lidu. V červnu 1950 strýc Bohumil poskytl nocleh třem členům protikomunistické odbojové organizace Hory Hostýnské. Šlo o Miloslava Pospíšila, Sigmunda Bakalu[2] a Metoděje Čecha. Dočasný úkryt odbojářům u strýce zprostředkoval Rostislav Kučera – švagr Bohumila Fulína a zároveň strýc jednoho z ukrývaných, zmíněného Sigmunda Bakaly. Odbojáři zůstali v hájence u strýce v Čermné na Opavsku asi pět nebo šest dní a pokračovali dále. O více než rok později, 16. srpna 1951, si pro Bohumila Fulína přišly komunistické bezpečnostní složky. V té době již nebyl nikdo z trojice nocležníků na svobodě – Miloslava Pospíšila a Sigmunda Bakalu pak komunisté popravili na Pankráci 4. září 1951, Metoděje Čecha odsoudili na doživotí.[3]
Soud se strýcem Bohumilem Fulínem proběhl v lednu 1952. V dochované žalobě je odbojová skupina Hory Hostýnské vykreslena (doslova) jako „teroristicko-loupežnická protistátní organizace“.[3] Napomáhání takovéto organizaci tehdejší moc vyhodnotila jednoznačně jako velezradu a verdikt pro strýce zněl: osm let odnětí svobody; ztráta čestných práv občanských na pět let; propadnutí veškerého majetku; peněžitý trest 5 000 Kčs. To se však tehdejší prokuratuře zdálo málo, a tak podala odvolání, po kterém se z původních osmi stalo rázem 11 roků natvrdo.[3] Trest si Bohumil Fulín odpykal v lágrech při uranových dolech na Jáchymovsku. Dle vyprávění jeho synovce jej propustili po přibližně devíti letech na amnestii.[4]
V době strýcova odsouzení bylo Vladimíru Fulínovi pět roků. „Rodiče o tom moc nechtěli mluvit,“ říká. I přes útlý věk se o tom, co se děje s jeho blízkým příbuzným, dozvěděl velice brzy: „Objevil jsem tatínka v kůlně, jak seděl na špalku a tekly mu slzy. Tehdy jsem nevěděl, co se děje. On mi vysvětlil celou tu záležitost, že strejda je v kriminálu. V té době zemřel Stalin a Gottwald, tak neplakal nad smrtí těchto dvou grázlů, ale v podstatě doufal, že přijde amnestie a že toho strejdu omilostní a dostane se z vězení ven,“ vypráví. To se však stalo až za několik dalších let.
Otec měl se strýcem blízký bratrský vztah a situaci nesl těžce. Ve zdaleka nejobtížnější situaci se ale ocitla strýcova žena Ludmila s dětmi. Poté, co jí komunisté zavřeli manžela a vzali střechu nad hlavou, provizorně přebývala na faře. „To byla hrdinka,“ vzpomíná Vladimír Fulín na svou tetu, v té době matku tří malých dětí. „Nebýt místního faráře, ten jí dal k dispozici jednu místnost na faře, kde ona mohla celou tu rodinu ubytovat. Musela chodit do práce a nejhorší bylo, že někteří zlí lidé z Čermné psali anonymní dopisy, že se nechová správně, že nevychovává děti a něco.“ Mimoto Státní bezpečnost na Ludmilu Fulínovou tlačila, aby se se svým zavřeným manželem rozvedla. Na to však v žádném případě nepřistoupila.
Svého muže směla Ludmila v Jáchymově navštívit jen vzácně. Nejednou se navíc stalo, že po mnohasetkilometrové cestě z Čermné do Jáchymova bachaři Ludmilu ke strýci nepustili – prý nesplnil pracovní normu. Dodejme, že v lágrech při uranových dolech na Jáchymovsku si odpykával trest i Ludmilin bratr Rostislav Kučera, který osudné přespání odbojářů z Hor Hostýnských u Bohumila Fulína zprostředkoval.
Bezprostředně po návratu z kriminálu přijel strýc navštívit otce. Přibližně třináctiletý Vladimír Fulín do pozdních hodin v tichosti seděl a poslouchal. „Mílo, ty si neumíš představit, co jsou ty rudé kurvy za svinstvo,“ řekl tehdy strýc otci. „To byla jeho slova, přitom to byl věřící člověk. Na mě to tehdy zapůsobilo jako na kluka – znal jsem ho jako velmi jemného kultivovaného člověka.“ Věznění v éře československého stalinismu jej však změnilo: „Byli jsme na návštěvě u jeho rodiny, a když jsme se chystali k obědu, tak jeho manželka nás upozornila, abychom to nebrali ve zlém, ale že když se dá jídlo na stůl, tak strýc na nic nečeká a jako zvěř se vrhá na jídlo. Protože je to vypěstovaný pud sebezáchovy, který v tom kriminále byl – každý drobek chleba byl vzácností.“
Navzdory výše zmíněným vzpomínkám a dlouholetému utrpení a ponižování však Vladimír na svého strýce nevzpomíná jako na zlomeného: „Bylo obdivuhodné, že vůbec neměl snahu msty. Jenom řekl, že boží mlýny melou. Tím, že zažil Jáchymov, když tam bylo obrovské množství zavřených kněží – to byly likvidované kláštery – a mnoho lidí, kteří byli velmi vzdělaní, tak ti je dokázali tak psychicky připravit, že ten kriminál přežil.“ Po propuštění strýc nadále pracoval jako hajný, jen první dva roky nesměl nosit zbraň. Bohumil Fulín zemřel v roce 1993.
Po maturitě na sabinovském gymnáziu nastoupil v roce 1966 Vladimír Fulín na vysokoškolská studia do Zlína, tehdejšího Gottwaldova. Šlo o pobočnou technologickou fakultu brněnského Vysokého učení technického (VUT). V dnešním Zlíně zažil i období dočasného uvolnění poměrů, během kterého se angažoval ve studentském klubu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se klub otevřeně postavil proti invazi – tiskly se letáky, pořádaly diskuze a členové klubu demonstrativně přespávali ve stanu před katedrou. Tyto aktivity jim později způsobily nemalé problémy.
Ještě předtím, v období mezi invazí a utužováním nového režimu, vycestoval Vladimír Fulín na studijní stáž do fabriky Dunlop u Frankfurtu. Tehdy zvažoval, jestli se vracet zpět na okupované území. Nechtěl však ublížit své rodině, se kterou měl blízké vztahy. Po návratu ze zahraničí se v lednu 1969 účastnil pohřbu Jana Palacha. „Byl to nekonečný průvod!“ vzpomíná. „Pamatuju si, že to byla taková událost, kterou v ten moment prožíval celý národ. Nebo aspoň ti, co se účastnili, ale i obyvatelé Prahy, kteří stáli na chodníku, tak sympatizovali,“ dodává.
Od jednoho ze spřízněných vyučujících, doc. Josefa Borkovce, se pak k Vladimírovi dostalo varování, že se na škole chystají čistky a že účast na Palachově pohřbu v kombinaci s angažmá ve studentském klubu může znamenat konec studií. „Takže pak na škole to už byla jen otázka času – buď nás vyhodí, anebo se někam musíme uklidit,“ říká. Celá věc dle vyprávění dopadla takto: „Jako paradox mám doma dva dopisy od děkana. Nejprve poslal mým rodičům děkovný dopis, jak se jejich syn zapojil do studentského hnutí a stávkování a mítinků proti vstupu spřátelených armád. A asi tři měsíce nato jsem dostal od stejného člověka důtku a podmínečné vyloučení ze školy. Takže taková to byla doba.“
Díky včasnému upozornění docenta Borkovce nakonec Vladimíra skutečně vyloučili „jen“ podmínečně – našel si práci ve fabrice na zpracování plastů ve Vrbně pod Pradědem a ve studiích pokračoval dálkově. Tím se hrozící vyhazov tak nějak vyřešil a Vladimír školu úspěšně dokončil. Později se přesunul zpět na území rodného Slovenska, v Nitře nadále působil v oblasti zpracování plastů, a to až do sametové revoluce. „Byla to obrovská euforie!“ vzpomíná na pád komunismu v roce 1989. V té době již měl manželku a čtyři děti a rodina byla v procesu stěhování do Prahy. S revolucí se otevřely nové pracovní možnosti, dvaapadesátiletý Vladimír Fulín nastoupil jako zástupce do jedné německé firmy, kde působil následujících 20 let. V době vyprávění svého příběhu v roce 2024 žil Vladimír Fulín v pražských Hlubočepech, kam se přestěhoval v dobách sametové revoluce.
[1] Sken průkazu dostupný mezi dodatečnými materiály.
[2] Sigmund Bakala byl zároveň bratrancem Vladislava Trampoty, který vyprávěl svůj příběh Paměti národa v roce 2021.
[3] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný mezi dodatečnými materiály.
[4] Pravděpodobně šlo o amnestii z roku 1960.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Václav Kovář)