Maria Frank

„K tomu vyhnání můžu dnes říct jen to, že jsme se houfovali jako vystrašené slepice. Matka i babička byly velmi rozčílené, všechno jsme měli opustit během půl hodiny. Jako děti jsme vůbec nevěděli, co se děje, proč teď najednou tak rychle. Matka mě poslala do prvního patra, že si mám přinést to nejdůležitější, já ale nevěděla proč. Proč musí teď všechno tak rychle pryč. A tak jsem si přinesla dětskou žehličku. Matku to naprosto rozčílilo. Jenže pro mě byla moje žehlička to nejdůležitější. Potom jsme nastoupili na vůz a měli jsme jet do Chebu do lágru. Vůbec jsem nerozuměla, proč moji rodiče tak pláčou. Já jsem se těšila, že budeme cestovat, jako předtím ti ze Slezska. Pro mě to všechno bylo dobrodružství, nebylo to tak hrozné jako pro mé rodiče. Ti hořce plakali.“

„Jsem členka Ackermann Gemeinde. To jsou sudetoněmečtí katolíci, kteří hned od počátku usilovali o smíření, místo aby trvali na tom něco získat zpátky. S nimi pravidelně jezdím do Česka. První cesty jsem podnikla ještě za časů komunismu. To bylo ještě docela napínavé, jak se k nám chovali, museli jsme žádat o víza. Byli jsme i v Potočišti, neohlášeně jsme si to tam tak projeli. Podívali jsme se, co bylo ještě nějak zachované, mnohé bylo již rozpadlé. Intenzivněji jsem začala jezdit na východ po roce 1989. To už to bylo mnohem jednodušší. S Ackermann Gemeinde jsme jezdili dvakrát až třikrát do roka, taky do Polska nebo na Slovensko. Byla jsem nadšená, jaké hezké věci se tam dají vidět, které jinde vůbec nejsou. Je vidět velký rozdíl před rokem 1989 a nyní. Už tolik se toho opravilo. A pro mě je důležité, aby se to nenechalo spadnout. Tolik staveb má nesmírnou hodnotu a musí se opravit!”