„Bylo šest hodin ráno a já jsem byl u sebe doma. Když jsem vstal, před domem byl chlápek, který chodí prodávat chléb. Říká mi: ‚Poslyš, kámo… víš to, že do domu tvého bratra vtrhla policie?‘ – ‚Cože? K bratrovi domů?‘ – ‚Jasně, jsou vevnitř a před domem stojí asi dvě nebo tři auta.‘ Šel jsem hned za matkou a povídám jí, co se to děje. Jenže když jsme přišli před bratrův dům, nechtěli nás pustit blíž než na padesát metrů. Mezitím jsem viděl, jak otevřeli dveře a začali vynášet věci. Vzali skútr, lednici… nebylo toho zrovna málo. Po několika dnech mi švagrová vyprávěla, co se tam tehdy stalo. Bylo pět hodin ráno. Někdo začal klepat na dveře, a bratr vstal a šel se podívat, kdo to je. Bum, bum, bum. Když otevřel dveře, nikdo mu nic neřekl. Odtlačili ho z cesty a vtrhli tam ve skupině jak stádo koní. (…) Neměli s sebou žádné dokumenty, vůbec nic. Nebyl tam ani nikdo z Komise na ochranu revoluce. Přitom by tam měli být alespoň dva lidé. Neměli tam žádné úředníky a prostě vtrhli dovnitř. (…) Vzali dokonce i deodoranty, voňavky. A to je to nejmenší. Švagrová mi potom řekla, že v tom zmatku jí dali podepsat nějaké papíry. Jenže ona si ani nepamatuje, co to bylo. Jen si to představte… Natlačili bratra do kouta, děti začali brečet. (…) Jakmile mi někdo ukáže, že je prokázané, že se něčeho dopustil, můžou si ty věci samozřejmě odnést. Jenže oni ho stále z ničeho neusvědčili. Jak je možné, že si to berou? Aby to měli někde schované, a aby kvůli tomu jeho děti trpěli.“
„Moje rodina teď žije v opravdu špatných podmínkách. Snažím se být silný, moje žena stojí za mnou, a naše děti se jakžtakž usmívají. Jsou to pořád jen malé děti a člověk se neustále snaží, aby si nevšimli toho, jak špatné to je. Musel jsem odejít za prací. Nejprve jsem jel do Varadera, daleko od rodiny, a to jsem vždycky tvrdil, že být daleko od rodiny není nic dobrého. O to více, když vůbec nevíte, jestli nějakou práci seženete. Chvíli jsem tam žil, ale nebylo to o moc lepší. Nakonec jsem odjel, protože to město mě začalo děsit. (…) Každý hotel tam má pro sebe vyhrazený svůj vlastní kus pláže. Jestli se tam dostanete, nebo ne, to záleží na tom, jakou náladu mají strážníci. Když tě viděli, ihned se ptali: ‚Co tady chceš?‘ – ‚Vykoupat se,‘ odpovídal jsem. (…) ‚Jsem přeci na pláži, kde je to dovolené, takže se tady můžu koupat, jak se mi zachce. A vy teď přijdete a říkáte, že tady se koupat nemůžu a chcete mi dělat problémy?‘ -‚Viděli jsme tě, jak se bavíš s nějakou cizinkou…‘ – ‚A to jste si nevšimli, že za mnou přišla sama od sebe? Co si myslíte, že jí začnu házet do obličeje písek? Proč bych to dělal?‘ – ‚Budeš odsud muset ihned vypadnout. Ať už jsi pryč.‘ – ‚Ale pánové, dneska je neděle…‘ Potom jsme se chtěli chodit bavit do hudebního klubu La Marina. Chodil jsem tam, abych si odpočinul od práce. Když jsme tam vstoupili, tak to bylo hned: ‚Vy tady ve městě pracujete. Sem nesmíte.‘
„Táta mi dával každé dva týdny šedesát pesos. Šedesát pesos… Takže když jsem přijel do Santiaga de Cuba a zrovna jsem nemusel na vyučování, jel jsem do města. Totiž, škola byla mimo centrum, na ulici vedoucí na pláž za městem. Jezdil jsem do centra a kupoval jsem tam kubánskou pomazánku. Legendární kubánská pomazánka… dneska už to nikdo nezná. Vždyť to byl akorát cukr s moukou a vejcem. Ale co… koupil jsem to za dvě pesa, rozdělil jsem to na dvě půlky a ve škole jsem pak každou prodal taky za dvě pesa. Nakoupil jsem společně s kamarády plnou aktovku. Čtyřicet, padesát porcí. Takhle jsem si vydělal alespoň něco málo peněz. Vždycky jsem něco vymyslel.“
Přestože už je to pěkná řada let, nemůžu říct, že bych si na to nepamatoval. Pamatuji si to naopak velmi dobře, což je úplně logické, protože to opravdu nebyla žádná legrace. Vzpomínám si, že můj otčím se tenkrát musel, jak se říká, pěkně otáčet. Až se z něj kouřilo. Bylo to… vlastně podobné jako teď. Jak už jsem vám říkal, kolikrát jsme měli stěží mouku. Obrazně by se dalo říct, že jsme jedli škeble i s lasturou. Na to se nedá zapomenout.“
Lázaro Rafael Franco de los Ángeles se narodil 1. prosince 1984 v Guantánamu. V dětství žil s matkou a otčímem. Jeho biologický otec mezitím pracoval jako učitel na ostrově Isla de Juventud a žil odděleně od zbytku rodiny. Domácnost, ve které Lázaro vyrůstal, měla vždy velké problémy kvůli nedostatku peněz. Jejich situace byla špatná především během tzv. Speciálního období na začátku 90. let. Už odmalička byl Lázaro velmi podnikavý. Svou situaci se snažil vylepšit například prodejem jídla, které kupoval ve městě a posléze nabízel ve škole. Když vystudoval metalurgii na Střední škole, nastoupil povinnou vojenskou službu. Ve vojsku nakonec strávil celkem osm let. Už od školních let se věnoval také hudební tvorbě. Přibližně od roku 2000 se mu podařilo zaznamenat úspěchy na regionální hudební scéně. Nicméně bojoval s nedostatkem podpory od kulturních institucí a jejich odmítavým postojem k žánrům, kterým se věnoval. V důsledku toho se nakonec odstěhoval do Varadera, nejznámější kubánské turistické destinace. Měl ale problémy s policií a vrátil se do Guantánama. Tam se rozhodl otevřít myčku na automobily a motorky, ovšem kvůli svému podnikání se opět potýkal s kubánskými úřady. Podnik nakonec musel zavřít a odjel za prací na stavbách do Havany. Před více než rokem byl jeho bratr obviněn ze zpronevěry. Zabavili mu spoustu věcí z domácnosti a od té doby je ve vězení. Jeho vina je přitom dodnes neprokázala. Lázaro žije nadále v Guantánamu, kde bojuje za spravedlnost pro svého bratra a stará se o své tři děti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
