„[Šli jsme] dolů do takové [místnosti], co jsme měli jídelnu. Museli jsme mít ruce nahoru a tam jsme stáli asi hodinu, až se to tam všechno shromáždilo. Dokonce tam, myslím, mezi námi byl i ředitel koleje nebo tam byli nějací zaměstnanci koleje, co tam bydleli. Tak ty vyhodili pryč a nás potom nahnali zpátky do svých pokojů, abychom se oblékli. Tak jsme se oblékli. Protože byla zima, já jsem měl zimák. Tenkrát se nosil klobouk. Dneska kdopak by si dal klobouk na hlavu, že? Nacpali nás do nákladních vozů a odvezli nás do Ruzyně.“
„Takhle to bylo celá léta. Nedostali jsme za celou dobu nějakou zeleninu nebo nějaké spadlé nahnilé jablko. Dneska, když se to válí pod stromy, tak se na to vždycky dívám a říkám si: ,Co my bychom bývali za to dali, kdybychom si mohli takové nějaké jablko sníst.‘ Taky se dokonce stalo, když jsme – k tomu se ještě dostanu (Jaroslav Franc mluví o budování přístavu v další části nahrávky – pozn. autora) – dělali přístav, tak se tam rejpalo v bahně a tam nějací naši kluci našli něco, co vypadalo jako křen. Tak si to vyndali a snědli to. Bylo jich šest a do večera byli mrtví.“
„Nikdo nic nevěděl. Akorát jsme potom dojeli do Drážďan a tam nám od Červeného kříže nějaké ženy daly šálek čaje. To bylo jediné za ten jeden a druhý den. Bylo to někdy dopoledne, kdy jsme byli v těch Drážďanech. Do Sachsenhausenu jsme dospěli až večer osmnáctého, nevím, kolik už bylo hodin, jenomže pršelo, a nás hnali po takové hrozné blátivé cestě do lágru.“
„Já jsem se narodil 10. 9., to znamená září, 1919. Datum narození jsou samé jedničky a devítky. Narodil jsem se v této ulici, ale na druhé straně. Můj tatínek byl částečný invalida z první světové války. Jinak byl vyučený pekařem, ale tím, že byl potom napůl invalida, dostal místo na poště. Nejdříve dělal u telegrafu a potom byl listonoš. Celý život vlastně dělal na poště. Moje maminka byla vyučená dělnice, to teď už vůbec neexistuje, šila boty, ale jenom vršky. Tím si přivydělávala, dělala to doma.“
„Oni tam jeden čas přivezli, teď nevím, říká se deset, někde dvacet tisíc ruských zajatců. Ty [obyčejně] popravovali Rückenschießen, to je prostě střela do týla. A tyto nacpali do jednoho baráku, takže stáli, ani si sednout nemohli, a nedali jim jíst. A Sergeje Machonina, protože jeho otec byl Rus a matka byla Češka, takže uměl rusky, tam přitáhli, aby jim dělal tlumočníka. On přišel úplně zděšený, že někteří Rusové, co nepřežili a umřeli mezi stojícími, tak ti druzí, žijící, jim vykusovali játra.“
Ing. Jaroslav Franc, Csc., se narodil 10. 9. 1919 v Pardubicích. Po absolvování reálky odešel na vysokou školu do Prahy, kde si vybral studium chemie. Po účasti v průvodu s rakví Jana Opletala byl Jaroslav Franc 17. 11. 1939 časně ráno na Masarykově koleji zatčen a spolu s dalšími studenty převezen do Ruzyně, kde proběhla evidence studentů. Kdyby nebylo Jaroslavu Francovi více než 20 let, byl by propuštěn, ovšem v té době mu bylo 20 let a dva měsíce. Vlakem byl převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen. V lágru na severu Německa pracoval na stavbě přístavu, na stavbě pobočního koncentračního tábora nebo na výrobě materiálu pro zamýšlené hlavní město Germanie. Na Hitlerovy narozeniny, 20. 4. 1942, byl propuštěn a nastoupil do pardubické mlékárny. Po válce si dodělal vysokou školu a až do důchodu pracoval jako vědecký pracovník ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Pardubicích. Jaroslav Franc zemřel 17. května 2016
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
