Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Jaroslav Franc (* 1919  †︎ 2016)

• narozen 10. 9. 1919 v Pardubicích

• zatčen 17. 11. 1939 v Praze jako vysokoškolský student chemie

• od 18. 11. 1939 do 20. 4. 1942 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen

• po propuštění pracoval v pardubické mlékárně

• po válce dostudoval vysokou školu a až do důchodu pracoval ve Výzkumném ústavu organických syntéz

• zemřel 17. května 2016

„Chodil nějaký reportér po Praze a ptal se lidí: ,Prosím Vás, co Vám říká 17. listopad?‘ Nějací mladí říkali: ,No to nevíme. Co by to mohlo být? No, to ne.‘ Někteří říkali: ,Sedmnáctý listopad je ta sametová revoluce přece.‘ A najednou, až jeden člověk, jestli to byl nějaký starší, povídal: ,No, on byl taky 17. listopad 1939.‘ A že 17. listopad 1939 byl základem k tomu, že byla 17. listopadu sametová revoluce. To většina lidí vůbec neví, že ano? Tak jsem si říkal, že snad by se o tom mělo něco těm lidem říct.“

Chemie mě velmi bavila

Jaroslav Franc se narodil v Pardubicích do rodiny válečného invalidy z první světové války. Tatínek byl sice vyučeným pekařem, ale pracoval na poště u telegrafu a poté jako listonoš. Maminka byla vyučená dělnice a do domácnosti přispívala šitím vršků bot. Jaroslav Franc chodil do obecné školy, do státní reálky a poté odešel na studium do Prahy.

„Rozhodoval jsem se, jestli budu studovat matematiku, protože ta mně ohromně seděla, nebo češtinu, literatura mě prostě hrozně bavila, nebo chemii, což mě velmi bavilo. Nakonec jsem se rozhodl pro chemii.“ V Pardubicích v té době existovala továrna na výrobu výbušnin, příznačně nazvaná Explosia (existuje dodnes – pozn. kor.), a mladý student doufal, že právě zde nalezne práci. Namísto toho přišlo zatčení.

Zatčení 17. listopadu 1939

Zatčení Jaroslava France 17. listopadu 1939 předcházelo výročí vzniku samostatné Československé republiky, 28. října 1939, a události s ním spojené. V Praze se zformovala protinacistická demonstrace, během níž byl postřelen mladý student medicíny Jan Opletal (1915–1939)^[1], který navzdory lékařské péči 11. listopadu zemřel. Průvod s jeho rakví o čtyři dny později se stal záminkou pro další demonstraci, tentokrát studentskou, která byla pro nacisty důvodem, aby mohli provést první významnou represivní akci na území protektorátu a pokusit se zlikvidovat českou inteligenci. „Na jeho pohřeb se sešli všichni pražští vysokoškoláci. To byla vlastně celá ta demonstrace, že se tam sešli. A když ho odevzdávali na té křižovatce, tak se začala zpívat hymna. Ale protože v tu dobu, od 15. března, už jsme byli protektorát a Slovensko bylo samostatné, tak se měla zpívat jenom česká hymna, ale my jsme zpívali ještě Nad Tatrou sa blýská. A vím, že tam běhal policajt a furt říkal: ,To se nesmí, to se nesmí zpívat. To už se nesmí zpívat.‘ Tak to byl jeden přestupek. Pak nějaký přestupky snad byly, říkali potom kolegové. Jak jezdily pražské tramvaje, tak měly vepředu takovou cedulku, kam to jede. Třeba Motol nebo Dejvice. Tak první jméno muselo být německé a pod tím české. Tak třeba Dejvice bylo napsáno Dejwitz a pod tím bylo Dejvice. Tak někteří studenti brali tabulky, protože to bylo jenom zavěšené, to se přendávalo z jedné tramvaje do druhé, a vyhazovali to. A někde něco křičeli.“

Jaroslav Franc po průvodu odešel zpět do svého pokoje na Masarykově koleji. Ještě 16. listopadu nastoupil do laboratoře a celý den proběhl všedně. Ovšem 17. listopadu brzy ráno čekalo na ospalé studenty překvapení. „Najednou buch buch buch na dveře a tam byli vojáci s puškami a vyhnali nás všechny dolů do takové [místnosti], co jsme měli jídelnu. Museli jsme mít ruce nahoru a tam jsme stáli asi hodinu, až se to tam všechno shromáždilo, dokonce tam mezi námi byl i ředitel koleje nebo nějací zaměstnanci koleje, co tam bydleli. Tak ty vyhodili pryč a nás potom nahnali zpátky do svých pokojů, abychom se oblékli. Tak jsme se oblékli. Protože byla zima, já jsem měl zimák. Tenkrát se nosil klobouk. Dneska kdopak by si dal klobouk na hlavu, že? Nacpali nás do nákladních vozů a odvezli nás do Ruzyně.“

V Ruzyni studenti poprvé zažili úlohu politických vězňů nacistického režimu. Dostávali po hlavě pažbami od pušek a byli přinuceni spát v holé místnosti pokryté pouze pilinami. Všichni byli evidováni, Němcům řekli své jméno a věk. „Kdybych byl věděl, že studenty, kterým nebylo ještě dvacet, všechny pustili, a mně bylo dvacet a dva měsíce, tak bych řekl, že jsem mladší nebo bych udal datum o dva měsíce [méně]. Jenomže to nás tenkrát nenapadlo, že by bylo možno vůbec něco takového udělat. Propustili všechny cizince, kteří tam byli, a potom taky, kdo měl legitimaci Národního souručenství^[2]. To je ty, kteří zrovna tak chodili jako dneska a zrovna tak křičeli: ,Nic než národ, nic než národ.‘ “ V Ruzyni bylo navíc zabito devět členů studentského spolku. „Devět pachatelů bylo zastřeleno^[3]. Co to bylo za pachatele? Co udělali? Byli členy studentského spolku. To bylo to pachatelství.“

Studenti byli z Ruzyně vezeni vlakem, vůbec neměli tušení, kam mohou jet, a ani co tam budou dělat. Přesto se proslechlo, že jedou kamsi na sever. Jedinou zastávkou při cestě byly Drážďany, kde dostali šálek čaje. To bylo na dlouhou dobu jediné normální pití. Cestovali do koncentračního tábora Sachsenhausen, dříve nazývaného Oranienburg, a Jaroslav Franc měl na tomto místě strávit tři roky.

Od nadějného života k utrpení v koncentračním táboře

„Co to byl koncentrák? Koncentrák bylo odsouzení k smrti, protože z koncentráku se nepouštělo. To, že já tady jsem, tak to jsou všechno zázraky.“

Studenti byli, včetně doktora Sekaniny (1900–1940)^[4] a knihkupce Prokopa, jedněmi z prvních občanů protektorátu, kteří putovali do Sachsenhausenu. Navíc se nejednalo pouze o studenty z Prahy, ale také o studenty z Brna a z Příbrami. „Když přivezli nás, Pražáky, tak tam přivezli tři sta Brňáků, kteří nebyli na žádném 15. listopadu, na nějakém pohřbu, a padesát studentů z Příbrami, tam byla vysoká báňská. Co tihle lidi? Proč přišli do koncentráku?“

Během několika málo dnů se jejich život změnil k nepoznání. „[Doktor Sekanina, knihkupec Prokop a další jejich pomocník] nás pomohli svléknout, ostříhali nám vlasy dohola, sebrali nám hodinky, sebrali nám, pokud někdo měl, nějaký prstýnek. Celá léta jsme nevěděli, kolik je hodin.“

Dostali speciální vězeňské mundúry a byli nastrkáni do čtyř bloků po 300 lidech^[5], kde museli spát na zemi. Daleko horší to ovšem bylo s hygienou a jídlem. Vlivem stravy chodili vězni konat svou potřebu jen jednou týdně, někdy ani to ne. „Strava byla celý čas úplně stejná. Ráno černé kafe, ale nemyslete si, že je to nějaký Tchibo, říkali, že je to z pražených žaludů. K tomu nic. V poledne jsme dostali sběračku takové šlichty, o které říkali, že je to z tuřína, a do toho nějaká brambora. K večeři jsme dostali takzvaný komisárek, hranatý vojenský chleba. Zdálo se, že to bylo napůl s pilinami, a to bylo na šest lidí, čili [každý z nás] měl tak dvacet deka. Někdy jsme k tomu měli, nevím, za jakých případů to bylo, centimetr vysoký plátek z jelita nebo z jitrnice. Možná to bylo, když oni obsadili nějakou zem.“

Každý den, třikrát denně, se v koncentračních táborech konaly apely. Vězni museli stát ve velkých zimách i ve velkém horku, jejich počet musel souhlasit. „Stačilo, aby jeden chyběl, a pak se stálo tak dlouho, než se zjistilo, co to je. Jelikož spousta lidí umíralo, a když lidé umírají, tak už jsou [pobláznění], takže někam zalezl. Prostě ho nenašli. Tak dlouho se stálo, celý tábor stál bez jídla. Vím, že jsme jednou stáli, pršelo, zima byla, ve dne, v noci, bez jídla, ani vyčůrat jsme se nemohli.“

Vězni se nerozdělovali na zdravé a nemocné, ale na schopné práce a na zraněné a nemocné, a tím pádem na odsouzené k smrti. „Jednou se mě dívka ptala: ,A co bylo třeba, když si zlomili nohu?‘ – ,Tak si zlomili nohu. Byl konec, nic.‘ Buďto byl živý, anebo byl mrtvý, nic mezi tím neexistovalo.“

V táboře se vykonávaly za menší i za horší přečiny tresty. Prohřeškem mohly být například rozpárané kapsy, které museli vězni mít zašité, nebo byly tresty udělovány třeba za nalezení tužky či papíru^[6]. Výkonem trestu byly rány bejkovcem nebo pobyt v tzv. Strafkolonie, v menším táboře ještě horších poměrů. „To byl koncentrák v koncentráku, kde lidi vydrželi možná hodinu, někdy půl hodiny, někdo i půl dne. Déle ne. Prostě je tam oddělali.“

Nic se nemohlo zaznamenávat, kromě dopisů bylo psaní zakázáno. „To bylo předepsané, kolik řádků smíme napsat. Psát se muselo německy, protože každý [dopis] byl cenzurován. O sobě jsme nesměli nic napsat, jenom ,Ich bin gesund, jsem zdráv‘. Jinak nic. Ještě než mě zavřeli, tak jsme četli od bratří Mrštíků Pohádka máje – a hlavní hrdina se jmenoval Ríša a moje žena mi někdy říkala Ríšo, Ríšánku. Tak jsem v tom dopise psal: ,Jsem rád, že toho Ríšu noha už nebolí…‘ Takovýmhle způsobem jsem se snažil něco o sobě naznačit.“ ^[7]

Češi nebyli jedinou národností a ani jedinými zástupci inteligence v Sachsenhausenu. Postupně do tábora přicházeli francouzští, polští a němečtí občané, ruští zajatci, vysokoškolští učitelé a zaměstnanci Krakovské univerzity, ale i homosexuálové a vyznavači různých náboženských odvětví. „[Ruští] zajatci byli v bloku, který všechny postříleli během, já nevím, týdne nebo několika dnů. Poláků tam bylo hrozně moc, [zato] těch Němců tam moc nebylo. Oni tam potom byli třeba homosexuálové, ti měli růžový trojúhelník, a vyznavači Bible. Ty věšeli hned, protože to byli Němci, kteří odmítli vzít pušku do ruky, tak je tam hned pověsili.“

Ve většině koncentračních táborů, včetně Sachsenhausenu, se vykonávala pracovní činnost. Jaroslav Franc pracoval v tzv. Klinkerwerku, který vybudovali sami vězni a kde se vyráběl přibližně milion cihel denně. „Mně se tenkrát zdálo, že je to asi sedm kilometrů [od našeho bloku] daleko, což je nesmysl. Protože když člověk jde do práce a z práce unavený, málo jídla, zima, tak uvažuje, že je to příliš dlouho a daleko.“ Továrna představovala ohromný stavební potenciál, a protože politika Třetí říše nebyla zaměřena pouze na vojenské výboje, měl se budovat blahobyt i v samotném Německu. Cihly měly být použity na stavbu nového města Germania, pro velkolepé sídlo Adolfa Hitlera namísto části Berlína. Stavební plány však nebyly nikdy realizovány, a myšlenka nového sídla tak zůstala pouhou utopií. „Oni měli původně objednané pro výrobu stroje z Anglie, ale mezitím vypukla válka, tak jsme museli ty základy, které byly pro stroje vybudované, rozbíjet a musely se dělat nové základy pro nové stroje.“

Vedle Klinkerwerku proudila řeka Spréva, a vězni tak museli vybudovat nejen tuto továrnu, ale také přístav pro přivážený materiál a pro odvoz cihel do Berlína. V době budování přístavu byl Jaroslav Franc nemocný. „Já vždycky vzpomínám, že jsem měl jednoho přítele, který ukradl dvacet milionů německých marek ve zlatě a který mně nosil teplé cihly pod nohy, protože jsem měl horečku a měl jsem nějakou angínu. Tak, abych to přežil. Ta práce tam byla celkem těžká. Pytle cementu se nosily od přístaviště dovnitř do fabriky. To víte, když má někdo čtyřicet kilo a máte nést padesát kilo, tak co bych vám vykládal. Teď to bylo v červenci a my jsme neměli možnost celý den se napít, nikde nic, jedině z té Sprévy, že bychom šli pít. A to jsme se k tomu ani nedostali. Takže spoustu lidí nepřežilo to transportování.“

Na Jaroslava France se usmálo štěstí. Z vězňů měl být vybrán pracovník na pozici Schreibera, což prakticky znamenalo zapisovatele v budce. Jaroslav Franc přišel za dozorcem a přimluvil se za jistého Ralfa von Exnera, německého zajatce. Vypadal fyzicky velice slabý a bývalý student chemie ho chtěl ušetřit těžké práce a zachránit mu život. Dozorce byl zřejmě překvapen, a na pozici tak byli vybráni oba dva. Už nemuseli těžce pracovat, ale pouze zaznamenávali údaje z přístavu. „To pro mě bylo, jako když se někdo stane ministrem, protože to byla vlastně záchrana života.“ Později se oba muži spřátelili.

Ze Sachsenhausenu k přístavu na Sprévě byla dlouhá cesta, a tak vězni postavili další tábor s kapacitou 4000 lidí blíže k řece. Situace v nově vybudovaném táboře byla ještě horší – v celém táboře bylo pouze 10 baráků, přičemž každý měl pouze čtyři holé stěny. „Jedno bylo takové výjimečné a o tom jsem ve školách vůbec nechtěl mluvit. Jenom v jedné škole mě přinutili. Tam, kdo nemohl už dělat, tak mu musel vedoucí toho bloku, čili zase heftlink, vězeň, v sobotu, když jsme měli apel a stáli jsme tam, rýčem useknout hlavu. Kdežto ve velkém lágru se to většinou nechávalo umřít úplně nebo je stříleli. To esesák říkal: ,Jedna střela stojí sedmdesát feniků, a to je moc.‘ “ Další prací Jaroslava France byla zkouška tvrdosti cihel.

„Pro přežití v lágru byla na prvním místě psychika. Já jsem tady z Pardubic měl jednoho kamaráda, spolustudenta, a on byl skoro hotový medik. Měl děvče a rodiče mu napsali, že se vdala. A on, teď nevím, jestli do čtrnácti dnů nebo do tří neděl byl mrtvý. Prostě, kdo to psychicky nevydržel, tak to prostě nevydržel. Já sám si někdy říkám, že to musel být někdo jiný než já. Fakt je ale ten, že kdybych tam přišel dneska, tak tam nevydržím čtvrt hodiny. Když tam přišli starší lidi, třeba kolem padesátky, tak to je konec, to byl konec, to nebylo možné přežít.“

Propuštění

Jaroslav Franc byl propuštěn 20. dubna 1942, v den Hitlerových narozenin. Zásluhu na jeho propuštění má prý španělský Červený kříž a také intervence Emila Háchy u říšského protektora Konstantina von Neuratha^[8]. Po propuštění se pamětník nemohl vrátit ke studiu, ale musel zastávat dělnickou profesi. Nastoupil proto do pardubické mlékárny, a až po třech letech, po kapitulaci Německa, se mohl vrátit ke studiu chemie. Vysoká škola se Jaroslavu Francovi kvůli šestiletému válečnému období značně protáhla.

„Taky mi říkali: ,A jak to že Vás pustili? Oni se mohli bát, že prozradíte, jak to v tom koncentráku vypadá?‘ My jsme museli podepsat mlčenlivost, jinak návrat. A to si každý rozmyslel něco vypravovat. Proto se taky nikdo [nic] nedozvěděl, to až po válce.“

Po válce vědeckým pracovníkem

Po dostudování pracoval pan Franc ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Pardubicích, kde zůstal až do důchodu. Díky úspěšné kariéře vědeckého pracovníka má několik desítek patentů a odborných prací a často jezdil do zahraničí na konference nebo prezentovat své vědecké poznatky. Jaký byl rozdíl mezi západem a východním blokem dokazuje Jaroslav Franc humornou historkou. „Já když jsem jel na pozvání do Ameriky, tak jsem měl pět dolarů. Představte si, že jsem letěl do Ameriky s pěti dolary. Přesedal jsem na letadlo v Londýně, chvíli jsem tam tak seděl a vedle mě si sedl jeden člověk, byl to nějaký Němec náhodou, a povídá mně: ,Prosím Vás, já jsem si vyměnil…‘ já už si nepamatuji tu sumu ,…asi za dva tisíce dolarů, abych měl. Bude mně to stačit na týden nebo na čtrnáct dní?‘ Já jsem mu povídal: ,No, já nevím, pane, ale já mám pět dolarů.‘ Dodneška vidím, jak on se na mě takhle podíval a říkal si asi: ,Asi, ty hochu, já nevím, snad si ze mě děláš srandu, protože se známe deset minut a už si děláš srandu…‘ “

Návštěva Sachsenhausenu po válce

„Endéráci^[9] všechno zbourali a nechali tam jediný barák. Když jsme tam se ženou byli, tak byl jediný, vzorový, byly tam postele nad sebou a krásné vybavení. A já jsem říkal té paní, co to vedla: ,A paní, tady se spalo na zemi…‘ – ,Ne ne ne, tady na těch postelích nahoře se spalo.‘ Jsem povídal: ,Paní, já jsem tady spal skoro tři roky na zemi.‘ A ona zmlkla a neřekla už nic.“

Jaroslav Franc je dodnes aktivní, před pěti lety spolu s jedním kolegou dopsal svou prozatím poslední publikaci, dodnes vyučuje konverzaci německého jazyka a chodí vyprávět studentům základních a středních škol o životě v koncentračním táboře. Se svou manželkou letos slavil 67. výročí svatby.

Jak sám Jaroslav Franc zmiňuje, zatýkání studentů 17. listopadu 1939 a následné věznění v Sachsenhausenu ovlivnilo celý svět i dějiny, snaha o likvidaci české inteligence vedla k vyhlášení Mezinárodního dne studentů a 17. listopad 1939 byl také příčinou pádu komunistické diktatury v roce 1989. Současná svoboda tak byla vykoupena utrpením studentů a jeho přání je následující: „Aby lidé nepřipustili, aby se k moci dostali tací, jako se dostali němečtí nacionální socialisté. Nic jiného. Sice ono je jich málo, [jak] se říká, ale on Hitler, když začal v Mnichově, tak jich taky bylo málo, a nakonec to dovedlo až ke světové válce. Právě proto je nebezpečí, když teď vznikají.“

V roce 2010 natočil a zpracoval Luděk Jirka

^[1] Jan Opletal se narodil roku 1915 ve Lhotě nad Moravou, obecnou školu vychodil v obci Nákle u Olomouce a gymnázium absolvoval v Litovli. V Praze studoval Francouzský institut a od roku 1936 Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Bydlel v Hlávkově koleji a stal se členem studentské samosprávy. Účastnil se protinacistických demonstrací 28. října 1939, při nichž byl postřelen do břicha a na následky zranění 11. listopadu zemřel. V Praze se 15. listopadu konal průvod s jeho rakví, poté bylo jeho tělo převezeno do obce Nákle, kde byl 16. listopadu 1939 pohřben.

^[2] Národní souručenství bylo jedinou povolenou protektorátní politickou stranou, zaniklo v roce 1945.

^[3] Citace z knihy.

^[4] JUDr. Ivan Sekanina se narodil roku 1900 v Novém Městě na Moravě. V letech 1919–1923 studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Zpočátku měl blízko k Československé straně národně socialistické, pak se přiklonil ke Komunistické straně Československa a stal se obhájcem dělníků a komunistů. V roce 1933 obhajoval Jiřího (Georgije) Dimitrova v Lipském procesu kvůli zapálení Reichstagu. Ostře vystupoval proti nacistům a hned 16. 3. 1939 byl zatčen a odvezen do Sachsenhausenu. Zde 21. 5. 1940 na následky věznění zemřel.

^[5] Později byli rozmístěni do třech bloků o 400 lidech.

^[6] Navzdory ilegálnímu držení tužky nebo písemností si Jaroslav Franc udělal malou knížečku. „Nějaký esesáci vyházeli cigaretový papírky, tak jsem si z toho udělal knížečku. Tam jsou třeba logaritmy do deseti, to je dneska už nepotřebné.“

^[7] Až do dneška má Jaroslav Franc tzv. Brustbeutel, kapsičku na krku, kam si schovával peníze na dopisní papír a na známku. Byla to jediná věc, kterou si Jaroslav Franc mohl po propuštění z koncentračního tábora nechat.

^[8] Někteří studenti však byli propuštěni dříve a někteří později, někteří byli propuštěni už v roce 1940 a někteří až v roce 1943. Rok propuštění jednotlivých studentů je různý.

^[9] NDR, východní Německo.