Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Forejtová (* 1938)

• narozena 30. října 1938 v Březnici jako Kolofová

• otec Stanislav Kolofa působil jako velitel odbojové skupiny Obrana národa

• v roce 1944 otce zatklo gestapo, zemřel v květnu 1945 v Terezíně

• vzpomínky na bombardování Březnice a konec války v Březnici

• v letech 1953–1956 absolvovala SVVŠ v Příbrami

• pracovala jako vedoucí kulturního střediska v Rožmitále pod Třemšínem

• v letech 1977–1990 ředitelka Městského kulturního střediska v Plzni

• v letech 1991–1993 pracovala ve Škodovce v Plzni

• zastávala místo předsedkyně Svazu tělesně postižených

• členkou oblastního výboru Československých bojovníků za svobodu

• v době natáčení v roce 2022 bydlela v Březnici, má dva syny

Jsou vzpomínky, které se nedají vymazat z hlavy, i když je člověk prožije jako malé dítě. I Vlasta Forejtová jednu takovou má. Jsou v ní dva muži v kožených kabátech a kloboucích, jak odvádějí jejího tatínka. Cizí pány má stále živě před očima, tatínkovu tvář si ale vybavit nedokáže.

Vlasta Forejtová rozená Kolofová přišla na svět 30. října 1938 v Březnici u Příbrami jako druhé dítě manželů Kolofových, její starší setra ale zemřela ještě jako kojenec. Rodina bydlela v patře starého lihovaru v Březnici, který dnes už nestojí. Maminka Anna pocházela z vesničky Stražiště a byla v domácnosti. Tatínek Stanislav Kolofa se narodil v nedalekých Bubovicích a pracoval na velkostatku hraběte Jana Eduarda Pálffyho v Březnici jako mistr ve strojní zámečnické dílně, kde měl na starost několik učňů i zaměstnanců. Zde dostával kromě platu také pravidelný deputát, takže rodina mohla chovat prase, slepice a obhospodařovala malé políčko. Už v Bubovicích byl otec členem dobrovolných hasičů, v Březnici se potom stal v průběhu 30. let jejich velitelem a zástupcem velitele hasičské župní jednoty Podbrdska.

Po vypuknutí války se ještě s dalšími hasiči a sokoly zapojil do odboje v rámci organizace Obrana národa. Manželce o svém počínání řekl, ale s detaily ji neseznamoval. V září 1944 nastoupila Vlasta do první třídy. V Březnici měli novou školu, tu ale zabrala organizace Hitlerjugend a české děti se musely učit po hospodách a jiných volných prostorech. „To si pamatuji, že když jsme šli do školy nebo ze školy a Hitlerjugend pochodoval po městě, tak jsme museli my Češi stát v pozoru, nesměli jsme se ani hnout a museli jsme jim vzdávat hold. Byly to zfanatizované děti, co se tu chovali jako vojáci.“

Pro úřady jsem byla mrtvá

Osudným se pro Stanislava Kolofu stal poslední zátah gestapa na členy hasičstva v Březnici 13. září 1944. Dva muži v kloboucích a kožených kabátech ho z domova odvedli nejprve do provizorní cely v jezuitské koleji pod březnickým kostelem, o dva dny později ho převezli do věznice v Klatovech. Tady ho opakovaně a brutálně vyslýchali, ale Stanislav Kolofa, ačkoliv sám prozrazen svým spolupracovníkem, nikoho dalšího nevyzradil.

Manželka za ním do Klatov směla jednou za dva týdny přijet a přivézt čisté prádlo a hygienické potřeby. Jeden den předala kufr s čistým prádlem a v hotelu musela počkat do dalšího dne, kdy si směla vyzvednout ten se špinavým. Se svým mužem se nikdy neviděla, směli si pouze psát. Malá Vlasta v tu dobu pobývala u různých příbuzných a známých. V listopadu dostala matka od gestapa lístek, že smí do Klatov přijet i s dcerou, že má povolenou návštěvu. Otcovi spolupracovníci je ale varovali, že jediným cílem gestapa je Stanislava Kolofu skrze dceru přimět promluvit. „Maminka mi dlouho tvrdila, že jsem nemocná a že nemohu chodit do školy. Ukrývala mě u dědečka a různých známých, až mě nakonec s pomocí ředitele březnické záložny pana Michálka dostala do Příbrami na infekční oddělení k doktoru Kadeřábkovi. Tam se gestapo bálo jít, takže jsem byla v relativním bezpeční.“ V nemocnici zůstala až do února 1945, kdy na oddělení zemřel na spálu nějaký chlapec. Doktor Kadeřábek vystavil úmrtní list na Vlastino jméno. Ta pak byla ještě nějaký čas v nemocnici, než se tajně vrátila domů. Pro úřady už ale byla mrtvá.

Značka XYZ, návrat nežádoucí

Měsíce zbývající do konce války byly pro maminku s malou dcerou nesmírně obtížné. Protože byl otec politický vězeň, neměla rodina nárok na potravinové lístky. Muselo je uživit malé políčko, kde si pěstovaly brambory a řepu, pomáhali jim také příbuzní a hrabě Pálffy, který jim dovolil, aby si dvakrát týdně přišly pro dva litry mléka. Zároveň se snažil o přímluvu u německých orgánů, aby Stanislava Kolofu z vězení pustili. Březnice, a především místní nádraží, bylo koncem války častým cílem hloubkařů. „Občas shodili i nějakou bombu, hlavně na zbrojovku, která byla nedaleko Radeninského rybníka. To jsme se vždy utíkaly schovat naproti k sousedům, kteří si udělali kryt z bývalé jímky, kterou vyčistili. Nikdy nezapomenu, jak to tam zapáchalo. A v těch hlubokých kráterech po bombách jsme si pak po válce hrály.“

Když gestapo obdrželo zprávu, že je dcera Stanislava Kolofy mrtvá, bylo jim jasné, že z něj žádné informace o dalších členech odboje nedostanou. V březnu 1945 ho převezli do Malé pevnosti Terezín na celu č. 44. V papírech měl značku XYZ, tedy návrat nežádoucí. Konce války se nedožil. Od výslechů v Klatovech marodil se zápalem plic. V Terezíně zemřel 5. května 1945 v 9:30, pouhou půl hodinu před tím, než se otevřely brány čtvrtého dvora a vjel do nich dánský Červený kříž. „Do Terezína jsme se s maminkou vypravily pár dní po válce, ale nic jsme se nedozvěděly. Jenom to, že tam zemřel, ale nevíme ani, kde je pochován a co se s ním po smrti stalo.“

Do komunistické strany vstoupila z přesvědčení

V září 1945 nastoupila malá Vlasta podruhé do první třídy březnické školy. Od roku 1953 chodila na střední všeobecně vzdělávací školu do Příbrami. Jakmile dosáhla plnoletosti, vstoupila do komunistické strany, čímž podle svých slov pokračovala v politických názorech svého otce. O politiku samotnou se ale moc nezajímala. Po skončení střední školy si podala přihlášku na Matematicko-fyzikální fakultu do Prahy, ale nakonec ji stáhla a vrhla se po hlavě do rodinného života. Vdala se za vojáka z povolání Josefa Forejta, se kterým má dva syny. Do roku 1964 spolu žili v Březnici, kde Vlasta Forejtová pracovala ve stavebním podniku. Poté manžela převeleli do Rožmitálu pod Třemšínem, kde bydleli až do roku 1975. Vlasta tu pracovala nejprve v komunálních službách a později na městském národním výboru, odkud přešla na pozici vedoucí městského kulturního střediska. Nezabývali se pouze kulturou, ale organizovali oslavy k různým výročím, pořádali kurzy a vzdělávací programy a spadalo pod ně i místní muzeum.

Když v roce 1968 obsadili Československo vojska Varšavské smlouvy, byla zrovna na mateřské dovolené a její manžel, který jako voják často nebýval doma, měl dovolenou. Musel tedy chtě nechtě zpět do kasáren, ale Vlasta na řešení politiky neměla čas ani náladu. Věděla, že na nedalekých Míšovech je sovětská vojenská posádka, ale naši vojáci s nimi fungovali bez problémů. Když pak musela počátkem 70. let k prověrkám, prošla jimi bez potíží. Podle jejích slov byl velký rozdíl v důrazu na prověrky v malých městech a v těch velkých.

V roce 1975 převeleli manžela do Plzně, takže se rodina opět stěhovala. Vlasta Forejtová přešla na plzeňské obvodní kulturní středisko a asi po půl roce se stala ředitelkou městského kulturního střediska, kde působila až do revoluce. Měla na starost 160 zaměstnanců, kteří se zaměřovali především na amatérskou kulturu, divadlo, hudbu a pracovali i na osvětových besedách.

Braly jsme to jako selhání člověka

Když přišel rok 1989 a sametová revoluce, Vlasta Forejtová se o politiku dál nezajímala. Sledovala ale, jak její mladší kolegové okamžitě zakládají Občanské fórum a počátkem roku 1990 ji z práce vyhodili pro nadbytečnost. „Řekli mi, že jsem stará komunistická struktura a že potřebují mladou krev. Bylo mi dvaapadesát, nepřipadala jsem si stará a nemohla jsem sehnat žádnou práci. Ve většině zaměstnání, o která jsem žádala, se mnou ani nemluvili.“ Nakonec nastoupila do plzeňské Škodovky, kde pracovala v kanceláři. Pomáhala jim vyrovnávat dluhy mezi podniky a vydělala si nakonec víc, než když by zůstala na pozici ředitelky kulturního střediska. Do důchodu odešla v roce 1993, manžel ještě před listopadem 1989, a přestěhovali se zpět do Březnice, kde žijí dosud.

Až do roku 2020 dělala Vlasta Forejtová předsedkyni Svazu tělesně postižených a byla členkou oblastního výboru Československých bojovníků za svobodu. Aby se nezapomnělo na místní hrdiny, chodí o osudu svého otce vyprávět do základní školy v Březnici. Pomáhá také shánět na úřadech peníze pro méně majetné děti na exkurze do Terezína.

Vlasta s maminkou vždycky věděla, kdo jejího tatínka gestapu prozradil. „Normálně tady žil po válce ještě několik let, takže jsme ho potkávaly, ale přiznám se, že jsme nikdy jeho jméno nikomu neřekly a nikdy jsme ho neuvedly, protože tenkrát to bylo selhání člověka. A on měl také jednu jedinou dceru a potom nějak kolem těch 50. let se odsud odstěhovali. Takže jsme to věděly, ale říkám, braly jsme to s maminkou jako selhání člověka. Bylo nám to samozřejmě líto, protože jenom proto, že promluvil, se dostal z koncentráku zpátky a můj otec ne.“