Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Forejtová (* 1938)

• narozena 30. října 1938 v Březnici jako Kolofová

• otec Stanislav Kolofa působil jako velitel odbojové skupiny Obrana národa

• v roce 1944 otce zatklo gestapo, zemřel v květnu 1945 v Terezíně

• vzpomínky na bombardování Březnice a konec války v Březnici

• v letech 1953–1956 absolvovala SVVŠ v Příbrami

• pracovala jako vedoucí kulturního střediska v Rožmitále pod Třemšínem

• v letech 1977–1990 ředitelka Městského kulturního střediska v Plzni

• v letech 1991–1993 pracovala ve Škodovce v Plzni

• zastávala místo předsedkyně Svazu tělesně postižených

• členkou oblastního výboru Československých bojovníků za svobodu

• v době natáčení v roce 2022 bydlela v Březnici, má dva syny

Vlasta Forejtová rozená Kolofová přišla na svět 30. října 1938 v Březnici u Příbrami jako jediné dítě manželů Kolofových. Rodina bydlela v patře starého lihovaru v Březnici. Tatínek Stanislav Kolofa byl zaměstnán na velkostatku hraběte Jana Eduarda Pálffyho v Březnici jako strojní zámečník, jako mistr měl pod sebou dokonce několik učňů. Za svoji práci nedostával moc peněz, ale pravidelný deputát pomáhal rodině překonat hlavně chudé válečné roky.

Pro úřady jsem byla mrtvá

Po vypuknutí války se Stanislav Kolofa ještě s dalšími lidmi z Březnice zapojil do odboje v rámci organizace Obrana národa. Zároveň působil jako velitel místních hasičů, kteří se na odbojové činnosti významnou měrou podíleli v celém Protektorátu. 13. září 1944 si pro něj ale přišlo domů gestapo. Dva muži v kloboucích a kožených kabátech odvedli Stanislava Kolofu nejprve do provizorní cely v jezuitské koleji pod březnickým kostelem, o dva dny později jej převezli do věznice v Klatovech. Tady ho opakovaně a brutálně vyslýchali, ale Stanislav Kolofa, ačkoliv sám prozrazen svým spolupracovníkem, nikoho dalšího nevyzradil.

Manželka za ním do Klatov směla jednou za dva týdny přijet a přivézt čisté prádlo a hygienické potřeby. Malá Vlasta v tu dobu pobývala u různých příbuzných. S otcem si směli psát dopisy, ale pouze německy, aby úřady věděly, co v nich stojí. V listopadu dostala matka od gestapa příkaz jet do Klatov spolu s Vlastou, protože Němci doufali, že by mohl její otec něco prozradit, když ho budou vydírat dítětem. Mamince se ale podařilo díky řediteli březnické záložny panu Michálkovi umístit Vlastu do příbramské nemocnice na infekční oddělení k doktoru Kadeřábkovi. Tam za ní gestapo jít nechtělo. Zůstala tam až do února 1945, kdy na oddělení zemřel na spálu nějaký chlapec. Doktor Kadeřábek vystavil úmrtní list na Vlastino jméno, gestapo jí tedy dalo definitivně pokoj, protože ji považovalo za mrtvou.

Značka XYZ, návrat nežádoucí

Měsíce zbývající do konce války byly pro maminku s malou dcerou nesmírně obtížné. Protože byl otec politický vězeň, neměla rodina nárok na potravinové lístky. Muselo je uživit malé políčko, kde si pěstovaly brambory, pomáhali jim také příbuzní a hrabě Pálffy, který jim dovolil, aby si dvakrát týdně přišly pro dva litry mléka. Zároveň se snažil o přímluvu u německých orgánů, aby Stanislava Kolofu z vězení pustili.

V březnu 1945 odvezli Stanislava Kolofu do Malé pevnosti Terezín na celu č. 44. Konce války se již nedožil. „V Klatovech ho po výsleších vždy hodili na betonovou podlahu na chodbě a to si dovedete představit, jaké to bylo v zimě. Dostal zápal plic a marodil s ním vlastně až do smrti. Zemřel 5. května 1945 v 9:30 a v deset hodin se otevřely brány čtvrtého dvora, vjel tam dánský Červený kříž a osvobodil celý čtvrtý dvůr, takže všichni vězni, kteří tam byli, byli osvobození. Můj otec už byl mrtvý v půl desáté a kde je pochovaný, jsme nikdy nezjistily, pouze máme úmrtní list, že zemřel v Terezíně. A stejně, i kdyby nezemřel, tak měl značku XYZ, to znamená návrat nežádoucí, takže by byl býval zastřelený.“ Podrobnosti o úmrtí tatínka se s maminkou dozvěděly po válce od jeho spoluvězňů, kteří Terezín přežili.

Konec války v Březnici znamenal časté nálety hloubkařů, kteří cílili na nádraží. Jednou dokonce na místní zbrojovku, která se nacházela vedle Velkého Radeninského rybníka, padaly bomby. Vlasta si pak po válce s ostatními dětmi hrála v hlubokých kráterech, které po nich zůstaly. 10. května 1945 jeli přes Březnici němečtí vojáci na nedalekou demarkační čáru, aby se dostali do amerického zajetí. Proběhlo zde několik bojů, údajně s Vlasovci, ale Vlasta Forejtová znáá toto jen z vyprávění. Ušetřeno nebylo ani civilní obyvatelstvo – o život přišlo asi čtrnáct lidí. Byli pochovaní během společného pohřbu na březnickém hřbitově.

Braly jsme to jako selhání člověka

Vlasta s maminkou vždycky věděla, kdo jejího tatínka gestapu prozradil. „Normálně tady žil po válce ještě několik let, takže jsme ho potkávaly, ale přiznám se, že jsme nikdy jeho jméno nikomu neřekly a nikdy jsme ho neuvedly, protože tenkrát to bylo selhání člověka. A on měl také jednu jedinou dceru a potom nějak kolem těch 50. let se odsud odstěhovali. Takže jsme to věděly, ale říkám, braly jsme to s maminkou jako selhání člověka. Bylo nám to samozřejmě líto, protože jenom proto, že promluvil, se dostal z koncentráku zpátky a můj otec ne.“

V dospělosti potom působila Vlasta Forejtová jako předsedkyně Svazu tělesně postižených a členka oblastního výboru Československých bojovníků za svobodu. Aby se nezapomnělo na místní hrdiny, chodí o osudu svého otce vyprávět do základní školy v Březnici. Pomáhá také shánět na úřadech peníze pro méně majetné děti na exkurze do Terezína. Žije dosud v Březnici.