Miroslav Fleischman

„Jsme si udělali takovou nástěnku ve třídě, kam jsme dávali různé výstřižky, ale vysloveně co jsme chtěli my. Takže jsme tam dali básničky Kainara. Dali jsme si tam tenkrát fotky z nového filmu Jak svět přichází o básníky nebo Jak básníci přicházejí o iluze. I tu nástěnku jsme museli zlikvidovat, nebyla nám schválená. A druhá věc je tablo, které jsme měli k maturitě. To jsme měli U Smetanů, což je bývalá prodejna oděvů v ulici Karla IV., dneska je tam myslím banka. A to tablo vypadalo tak, že byly dva kolíky a mezi nima šňůra. A na té šňůře visely naše maturitní fotky na kolíkách, pod tím byl písek, mušle, jako že je to pláž, to bylo. A byl tam deštník a byla tam zmačkaná krabička od cigaret. Ta krabička cigaret byla od marlbor a ten deštník byl Coca-Cola. A to tablo vydrželo týden a pak jsme ho museli zlikvidovat. Ani jsme nemohli ty věci odstranit a tablo se muselo sundat a nesměli jsme ho dál mít.“

„Tady se najednou vynořili z bočních ulic, zdánlivě neorganizovaně, a naběhli mezi nás a snažili se nás rozhánět. Takže nás jako by rozehnali, na té první demonstraci, a my jsme se zase nějak sešli dohromady a zase jsme šli dál. Ale víceméně se ten průvod tenčil, tenčil a myslím, že se jim to celkem i podařilo rozehnat.“ - „Viděl jste třeba, že by někoho bili tam víc?“ - „Viděl jsem určitě, že některým lidem zkroutili ruce, odvádějí je pryč. Viděl jsem, že bijí i kolemjdoucí, kteří absolutně nevěděli, o co jde a co se děje, a v podstatě se k té demonstraci jenom připletli. Viděl jsem, že bili i staré lidi. Krásný příklad třeba byl, a to je trochu i úsměvné, že jednoho staršího pána, který šel o holi, tak přetáhli. Ten pán nelenil a asi dvakrát nebo třikrát tou holí přetáhl naopak toho policistu. Ten byl tak překvapený, že ten pán starší normálně odešel, a ten policista zůstal překvapeně jenom koukat.“ - „A jak jste se cítil v tu dobu, když jste to viděl? Vy jste to sice slyšel z Hlasu Ameriky, to povědomí jste měl, ale jaké to je, když to pak člověk vidí naživo poprvé v životě?“ - „Je to hrozný. Je to vlastně ponížení toho člověka a zoufalství. Co se tady děje, že není možné se svobodně sejít a svobodně vyjádřit jakýkoliv názor? Člověk se cítí tak nějak divně.“