vojín Jaroslav Flajšingr

„Já bych se vrátil ještě k jedné věci. Že ony byly ty dva svátky v červenci, Cyril a Metod a to... A on říká: ‚Měli bysme se – on mně říkal Jaroušku – podívat dom. Vždyť ti vaši o vás nevijou, a už je tak dlouho po válce!‘ Dva tři měsíce to bylo, tak že pojedem domů. Povídá: ‚Máš benzín?‘ Povídám: ‚Mám.‘ Já jsem si benzín naloudil od chlapů, kteří chtěli někdy jet na zábavu a nechtěli jet s nákladním, tak potřebovali osobním, no tak... prostě jsem měl benzín, no, tak jeli. Ale povídám: ‚No, ale s tímto osobním to není ono, potřeboval bych něco rychlejšího.‘ ‚No, tak se půjdem podívat,‘ povídá, ‚někde něco bude.‘ Tak jsme sehnali džípa. Normálně se to zapínalo šroubovákem, ale to bylo teplo. A valili jsme domů. Přijeli jsme, v prvé řadě jsme přijeli do Brna k jeho bratrovi. Bydlel v Masarykově čtvrti, tam v takové uličce, co jde dolů. On byl profesorem na přírodovědecké fakultě v Brně. Liškutín, ale druhý jméno nevím. Tam jsme byli – no to víte, pláču a všeckýho, nechci kolem toho mluvit. A pak jsme odtud jeli do Tvarožné k jeho mamince. To byla taková ne vilka, ale domek s podkrovím. Byla vdova, asi byla, to já jsem se neptal, ale byla tam jenom sama maminka. A tak jsme tam přijeli a to zase, to víte, plakali jsme všeci. No, a tak jsem tam byl tak dvě tři hodiny a on říkal: ‚Podívej se, jeď dom a za dva dni přijeď a pojedeme nazpátek do Prahy.‘ Tak jsem přijel dom a doma, co vám mam povídat, to samý… pláču a všeckého. No, ale to se rozneslo v té dědině, to bylo v Křepicích už, že su živej a že jsem přijel. Tehdy existovala Strouhalova sedmička, to byla kapela. Okamžitě byla zábava, děvčata napekly koláčů, všeckého. Do rána se hodovalo a toto.“

„Tam jsme pracovali a mimo jinýho jsme chodili do společnosti. No, hospoda, tehdy žádný moc nebylo, hospoda. A v hospodách jsme se seznamovali s různými lidmi. A mimo jiného tam bývali i lidi, kteří měli už tehdy spojení s kapitánem Jegorovem a se Šánským. To byla skupina na hoře Prašivá - tak se jmenovalo to místo - v Nízkých Tatrách, která tam působila a připravovala povstání. No, my jsme o tom teda věděli, ale to jsme si neuměli představit, co bude povstání. My jsme byli dvacetiletí kluci. Pušku jsme žádnej neviděli v životě ani nedrželi v ruce, tak jsme to brali víceméně tak jako sportovně, bych řekl, poněvadž jsme nevěděli, jestli to vůbec bude, to se říkalo – bude, bude. A on ten Jegorov měl styky s určitýma našima chlapcama, konkrétně s Láďou Nerudovým, no, a ten nás měl připravit, že kdyby k něčemu došlo, jestli bysme nešli k němu na tu Prašivou do toho štábu. Tak my jsme říkali: ,Proč by ne.‘ Totiž neřekli to všici, poněvadž někteří byli ženatí, tak ti se rozkývávali. A nic se pořád nedělo, nic se nedělo, nedělo, až naráz teda v tom čtyřiačtyřicátým roce jsme se dozvěděli, že teda je to už vážný a že ten podplukovník Hulián má už údajně zajištěný i určitý kasárna, který se při tom povstání přidají. No, a tehdy heslo bylo, to nám řekli, že to heslo bude vyhlášený a bude: , Začněte s vysťahováním!‘ Slovensky řečeno.“

„Tak jsem tam s ním vydržel až do 1. 9., to už potom byly odvody. Nejhorší na tom ale je, že na osvědčení číslo 255, které existuje, tak mám ukončení války 5. 5. Já jsem s tím nesouhlasil, teda já jsem napřed nevěděl, zda to vůbec budu někdy potřebovat. Ale až jsem to potřeboval, já povídám: ‚Jak to, že 5. 5., vždyť my jsme ještě 10. byli v Terezíně!‘ Tak jsem napsal na Ministerstvo národní obrany a popsal jsem jim to tam, ty různý věci, že to není pravdivý a že jsem byl teda až do 1. 9. Ministerstvo mně teda odepsalo a mimo jinýho píše: ‚Vojenská služba v 1. čs. armádním sboru je fakticky vykonávána jen do 5. 5. 1945. Vojenskou službu jste vykonával i po 5. 5. 1945 až do 1. 9. 1945.‘ Avšak z hlediska ustanovení jakýchsi paragrafů to nelze změnit, a musí to tam takhle být. Tak jsem si řikal, no, nechcu se vyjádřit sprostě, protože tady se jasně říká, že jsem sloužil i po 5. 5. až do 1. 9., avšak z hlediska těchto, že to nejde. No, tak když to nejde, tak to nejde. Tak jsem se na všecko vykašlal a hotovo.“

„My jsme poslední ustupovali z Bánské Bystrice, poslední. Tam už aj lidi odcházeli a vojsko, to všecko bylo pryč. To šlo směrem na Staré Hory, Donovaly, Motyčky. A tam byl cíl, kde nás čekal tehdy podplukovník Golian s generálem Viestem. A než jsme odešli z Bánské Bystrice, tak jsme zlikvidovali poštu, spoje, veškerý spoje jsme zlikvidovali a jako poslední jsme odcházeli z té Bystrice. Na těch Starejch Horách byl vlak a tam si mohl každej s sebou vzít - zbraň musel mít každý - a kromě toho si mohl vzít, co chtěl, od cigaret, likérů, obleků atd. Švejna nám říkal: ,Chlapci, berte si celty a berte si co možná zimní oblečení, protože kdoví, jak bude.‘ On už tehdy byl podzim, ale tehdy už sovětská armáda aj první armádní sbor byly v Karpatech, to bylo 6. října, to si pamatuju jak dneska, ten 6. říjen se kdysi taky oslavoval jako Den dělostřelectva. No, tak my jsme přišli na ty Starý Hory, já jsem si nafasoval, co jsem potřeboval, nějakej likér jsem si samozřejmě vzal, ale ne moc, ale měl jsem. Hlavně tu celtu, obleky, boty jsem si vzal, do toho ruksaku jsem toho moc nenabral, nedalo se toho. No, a někteří si nabrali těch likérů a potom taky tak dopadli.“