Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín Jaroslav Flajšingr (* 1916  †︎ 2012)

• narozen v Mikulčicích 4. 11. 1918

• vystudoval obecní školu v Mikulčicích a měšťanskou školu v Pohořelicích

• vyučil se ve strojírnách Martinásek v Židlochovicích

• nastoupil do Zbrojovky Brno do vývojové dílny, poté pracoval ve Zbrojovce ve Vsetíně

• r. 1943 nasazen do strojíren Piesok na Slovensku

• zúčastnil se Slovenského národního povstání

• stal se členem 1. československého armádního sboru

• po válce byl zaměstnán v Brně Hustopečích na ONV až do roku 1960

• krátce působil v Břeclavi, poté nastoupil jako referent technického rozvoje v Plynokovu

• pověřen stavbou a řízením plnírny lahví na propan-butan, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1980

• zemřel v roce 2012

Mládí

Jaroslav Flajšingr se narodil 4. 11. 1918 na Státním statku Nový Dvůr, který spadal pod Mikulčice. Otec byl kovářem, matka pracovala v zemědělství.

Vystudoval obecní školu v Mikulčicích, poté nastoupil na měšťanskou školu do Pohořelic. Po ukončení studia odešel do učení do strojíren Martinásek v Židlochovicích. Když firma zkrachovala, nastoupil do Zbrojovky v Brně, kde působil zhruba rok ve vývojové dílně. Poté přešel do Zbrojovky ve Vsetíně.

Odchod na Slovensko

V roce 1943 dostal Flajšingr na výběr, zda chce být nasazen v Německu, Rakousku nebo na Slovensku. Zvolil Slovensko a byl zaměstnán ve strojírnách Piesok. Nadřízeným se mu stal Čech Ing. Švejna. Seznámil se tam s mnohými lidmi, z nichž někteří měli spojení na kapitána Jegorova a na Šánského, kteří na hoře Prašivá v Nízkých Tatrách připravovali povstání. Jako dvacetiletí mladíci si s kamarády neuměli představit, co to znamená, přesto přislíbili spolupráci, pokud by k povstání skutečně došlo.

Povstání

V roce 1944 se situace začala zostřovat a Flajšingr s přáteli byli povoláni na Prašivou. V půli výstupu na horu však byli zastaveni a posláni do Bánské Bystrice do Radvanských kasáren. Flajšingr připomíná, že vše dělali dobrovolně:

„Dobrovolně jsme šli obětovat vlasti mladý život pro znovuvybudování Československé republiky. To nám nemůže nikdo upřít, že to od nás byla odvaha.“

V Bystrici dostal výzbroj a výstroj a byl nakrátko nasazen ve Sv. Kříži (Svätý Kríž nad Hronom). Pak byl Švejnou požádán, aby přešel do spojařské roty a pomohl při přípravě pojízdného vysílače. Byl poslán do strojíren Piesok, kde vyrobil potřebné součástky do vysílače. Když byl vysílač zprovozněn, Flajšingrova rota byla přidělena k velitelství pozemních vojsk do Bánské Bystrice a působila jako rota radistů. Když bylo nutné Bystricu opustit, tato rota odcházela jako poslední. Před odchodem zlikvidovali poštu a veškeré spoje. Ustupovali směrem na Staré Hory. V cíli čekal podplukovník Golián a generál Viest. Ve Starých Horách nafasovali, co bylo třeba, a pěšky pokračovali na Donovaly. V tehdejší situaci nebylo možné vytvářet žádné velké organizované jednotky, proto se snažili ve skupinkách dostat k 1. československému armádnímu sboru nebo k sovětské armádě.

Ve službě doktora Liškutína

Když bylo sovětskou armádou osvobozeno Brezno, byli lidé z okruhu Jaroslava Flajšingra v Popradě oficiálně zaregistrováni jako součást 1. československého armádního sboru. Flajšingr o tom dostal doklad (vojenskou knížku) a byl poslán do důstojnické školy. V Popradě se konečně dostal k řádnému lékaři, který mu mohl ošetřit válečná zranění – prsty ustřelené od granátu a krví podlité puchýře na nohách.

Lékař, který ho ošetřil, doc. dr. Liškutín pocházel také z Moravy, Flajšingr se mu zalíbil, a tak se rozhodl udělat z něj svého osobního řidiče, ač Flajšingr v té době neuměl řídit. Nastoupil tedy do autoškoly. Bylo nutné, aby uměl ovládat veškerá vozidla, jeho úkolem mělo být vozit vojáky na frontu, z fronty, dovážet potraviny, odvážet raněné, případně mrtvé. Po zvládnutí řízení mu bylo přiděleno auto a dělal Liškutínovi osobního řidiče.

Flajšingr se účastnil osvobozování Ostravy a Opavy, konec války ho zastihl u Litomyšle.

Po válce

Po oficiálním ukončení války odjel Flajšingr s Liškutínem do Terezína. Liškutín zde působil jako epidemiolog. Strávili tam asi tři dny.

„To, co jsem viděl v Terezíně, to se nedá popsat. To se nedá popsat.“

Poté se spolu s Liškutínem ubytoval v Praze-Střešovicích ve vile na Ořechovce. Jezdili po nemocnicích a posádkách, posléze působili ve skupině, která připravovala sběrná střediska pro odsun Němců. Večery trávili v Mánesu nebo v Paříži, ve volných chvílích se jezdili koupat. To vše trvalo do 1. 9. 1945, do data, které Flajšingr považuje za opravdový konec války.

„Tak jsem tam s ním vydržel až do 1. 9., to už potom byly odvody. Nejhorší na tom ale je, že na osvědčení číslo 255, které existuje, mám ukončení války 5. 5. Já jsem s tím nesouhlasil, teda já jsem napřed nevěděl, zda to vůbec budu někdy potřebovat. Ale až jsem to potřeboval, já povídám: ‚Jak to, že 5. 5., vždyť my jsme ještě 10. byli v Terezíně!‘ Tak jsem napsal na Ministerstvo národní obrany a popsal jsem jim to tam, ty různý věci, že to není pravdivý a že jsem byl teda až do 1. 9. Ministerstvo mně teda odepsalo a mimo jinýho píše: ‚Vojenská služba v 1. čs. armádním sboru je fakticky vykonávána jen do 5. 5. 1945. Vojenskou službu jste vykonával i po 5. 5. 1945 až do 1. 9. 1945.‘ Avšak z hlediska ustanovení jakýchsi paragrafů to nelze změnit, a musí to tam takhle být. Tak jsem si říkal, no, nechcu se vyjádřit sprostě, protože tady se jasně říká, že jsem sloužil i po 5. 5. až do 1. 9., avšak z hlediska těchto důvodů, že to nejde. Tak když to nejde, tak to nejde. Tak jsem se na všecko vykašlal a hotovo.“

Po vojně byl Flajšingr zaměstnán v Brně-Hustopečích na okresním národním výboru (ONV). Ač nebyl v žádné straně, dostal v roce 1950 výpověď, živil se potom různě, dokud na ONV nenastoupil nový předseda Hanák, jenž vzal Flajšingra zpátky. Zde pracoval až do roku 1960, kdy došlo k delimitaci okresu.

Odešel do Břeclavi, ale protože jeho manželka byla zaměstnána v Mikulově, snažil se najít jinou práci.

Ve strojírenském závodě Plynokov se stal referentem technického rozvoje. Závod vyráběl i lahve na propan-butan. Flajšingr se začal o propan-butan zajímat, nechal si od zahraničních kolegů dovézt materiály o fyzikálních vlastnostech propan-butanu. Když došlo na to, že by se v Čechách měla postavit plnírna propan-butanu, byl tímto úkolem pověřen Flajšingr, neboť byl nejinformovanější. Plnírna byla postavena v Hustopečích. Výstavbu vedl po celou dobu Flajšingr a později vedl i provoz. Ředitelem byl až do svého odchodu do důchodu v roce 1980.