Annelore Finková

„Náš barák byl taky z půlky rozbitý, všechno bylo černé. Jednoho dne přijdu ven, a to je to, co nezapomenu. Brácha řval: ‚Pojď už, pojď!‘ Ženy jsou trochu pomalejší, že, a já jdu s ním ven. ‚Tady je něco, Anne, pojď.‘ Tak jsem šla za ním a tam byl ten lékárník. Byl jenom už takhle velký, jen půlka, úplně černý, všechno spálené. Teď si nevzpomenu, jak se to jmenuje. Teror. Všechno to zničí.“ – „Fosforové bomby?“ – „Asi fosfor. Tohle nemůžu zapomenout. To mám v hlavě furt. Máma říkala, že musím jít trochu, že zapomenu. Hodně věcí vím od mámy.“

„Jak jsem viděla ještě v Německu číslo…“ – „Na ruce měl vytetované číslo?“ – „No jistě. Z koncentráku. On byl rok s mámou v Theresienstadtu, v Terezíně. Tátu potom potkali až v Auschwitz, za rok. Vaši lidé to určitě znají, jak tam mladí udělali divadlo, to všechno manžel zažil v Terezíně. On moc ze začátku, když se někdo zeptal: ‚Proč máš tady, Harry, číslo?‘ On řekl: ‚Och, to byla dětská blbost.‘ On o tom nemluvil.“

„To jsme prostě museli ven z baráku, tam byli ruští vojáci a měli flintu nebo co, tak nás vyháněli. Nesměli jsme tam zůstat, tak jsme šli směrem k Německu, to bylo jenom Německo, ne východní a západní, to ještě tenkrát neexistovalo. Byla strašná zima, byl leden nebo únor. Máma byla s námi, brácha byl o tři roky starší, já pět, on osm, tak on pomáhal mámě mě trochu vozit. Často jsme byli na Gütterwagen, ne osobní vlaky, ale ty, které jezdily také do Auschwitz. To muselo být strašné, podle toho, co říkala máma, záchod tam nebyl, lidi tam byli namačkaní. Potom jsme museli ven. Asi víc než půlku jsme šli pěšky ve sněhu.“

„Oni byli u Erfurtu a měli tam uhlí, hospodářství a takové věci. Adresu měla máma v hlavě. Tam jsme chtěli, asi byli s mámou nějak domluvení, nevím. Půlku cesty mě musela máma vézt ve vysokém sněhu. Tam leželo hodně mrtvých na cestě přes les, ne na silnici. Už jsem nemohla chodit, dostala jsem tyfus a zápal plic, už jsem nemohla chodit, tak naše máma… Na straně byly ty mrtvoly, to mám ještě v hlavě, bylo to ošklivé. Máma sundala jedno dítě ze saní, musela si vzít saně, protože už nevěděla, co má se mnou dělat, měla jsem vysoké horečky, pochovala ve sněhu to mrtvé dítě, a se saněmi mě vezli, máma a brácha, ještě kousek dál. To musela být strašná cesta. Tohle vím z toho, co mi říkali. Prostě potom jsme skončili tady kousek ve Schwarzenberg-Lichtenberg, to je kousek odsud v Německu. Tam jsme dostali ubytování v soukromém baráku, paní se jmenovala Stein, měla taky dvě holky, manžel taky ve válce, ale ona věděla, že už je mrtvý.“