Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Otec mi říkal Spatz
narodila se 19. července 1940 jako Annelore Miszich ve městě Lyck ve Východním Prusku, dnes Ełk v severovýchodním Polsku
dětství v Königsbergu (dnes Kaliningradu)
v roce 1939 otec narukoval do wehrmachtu, zahynul v roce 1945
jaro 1945 – rodina odsunuta
rok v obci Schwarzenberg v Německu, poté stěhování do Erfurtu za příbuznými
studovala na zdravotní škole, práce ve zdravotnictví
vdala se, dvě děti, po sedmi letech se rozvedla
1973 – stěhování do Československa za druhým manželem Harrym Finkem
manžel za války vězněn v ghettu Terezín a v Osvětimi
pracovala v lázních v Karlových Varech, později jako zdravotní sestra v Mnichově
2007 – manžel zemřel
žije v Karlových Varech
Mateřským jazykem Annelore Finkové je němčina. Žije v Karlových Varech, kde poskytla rozhovor dokumentaristovi Paměti národa. Přesto nepatří mezi sudetské Němce, jak by se na první pohled mohlo zdát, i když její životní příběh má podobné momenty.
Narodila se v roce 1940 jako Annelore Miszich v Lycku, v tehdejším Východním Prusku, které pamětnice označuje německým názvem Ostpreussen. Tuto nejvýchodnější oblast Pruska, ležící mezi dnešním Polskem a Litvou, která byla od roku 1918 součástí Výmarské republiky a později Německa, obývalo mezi dvěma válkami více než 2,3 milionu obyvatel a jejím hlavním městem byl Königsberg, česky Královec, dnes Kaliningrad.
Otec mi říkal Spatz
Rodina pamětnice žila v Königsbergu, kde otec pracoval jako úředník na ministerstvu a maminka jako účetní. Annelore s o tři roky starším bratrem trávili mnoho času u prarodičů v Lycku (dnes polský Ełk), kde jejich dědeček vlastnil velkochov vepřů. Podle pamětnice nikdo z rodiny nebyl členem nacistické NSDAP, což byl podle ní i důvod, proč její otec musel narukovat do armády krátce po vypuknutí války, na konci roku 1939. „Otec také bojoval v Rusku, byl zraněn, měl průstřel plic. Od matky vím, že ho byla navštívit v lazaretu v pruském Brombergu,“ vypráví a dodává: „Otec zahynul v roce 1945, kdy se vracel přes Polsko domů k nám a šlápl na minu. To jsem se ovšem dozvěděla až skoro čtyřicet let po válce.“
Na otázku, zda má na otce vůbec nějaké vzpomínky, když se narodila v létě 1940, odpovídá: „Viděla jsem ho asi jen dvakrát, ale pamatuji si, že mi říkal německy Spatz, česky to znamená vrabeček. Mám s otcem jedinou společnou fotografii, je z roku 1942 a jsme na ní celá rodina.“ Annelore Finková pobývala během války častěji u babičky a dědečka, kromě lepšího přístupu k jídlu bylo důvodem i bombardování Königsbergu v srpnu roku 1944. Dodnes nezapomene, jak jako čtyřletá viděla spálené tělo místního lékárníka, a jejich dům, ze kterého po bombovém náletu zůstala jen polovina.
Z Königsbergu do Schwarzenbergu
Před koncem války, s očekávanou prohrou nacistického Německa, vítězstvím Spojenců a blížící se frontou musela rodina Miszichových utéci. Tyto události zná Annelore Finková z matčina pozdějšího vyprávění, bylo jí tehdy necelých pět let. „V lednu nebo únoru přišli Rusové a vyhnali nás jen s tím, co jsme měli na sobě. Byla zima, spousta sněhu, cesta trvala skoro čtyři týdny. Část jsme šli pěšky a část jsme se vezli v dobytčácích, stejných, jako jezdily do Osvětimi,“ popisuje. Pamětnice tehdy onemocněla tyfem a matka ji vezla na saních, které prý patřily někomu, kdo zemřel a koho matka narychlo zahrabala do sněhu, aby měla saně pro nemocnou dceru.
Po asi čtyřech týdnech dorazili do obce Schwarzenberg na německé straně Krušných hor. Chtěli se sice dostat do Erfurtu, kde měli příbuzné, ale ve zmatku konce války neznala matka přesnou adresu. Ve Schwarzenbergu našli ubytování u jakési paní Steinové. „Byla na tom stejně jako my – manžel na frontě, dvě malé dcery. Okamžitě nám uvolnila pokoj, kde jsme žili s matkou a bratrem,“ vysvětluje pamětnice. U paní Steinové zůstali asi rok a poté se přesunuli za babičkou, otcovou matkou, do Gebesee nedaleko Erfurtu v Durynsku. Annelore Finková připomíná, jak slušně se k vysídlencům chovali místní – poskytli jim ubytování, a ačkoli se na nově příchozí zprvu dívali s jistou nevraživostí a podezřením, nakonec je přijali.
Matka věřila, že se otec vrátí
Matka si našla práci jako účetní v cukrovaru. Finanční situaci rodiny komplikovalo to, že nechtěla nechat prohlásit otce za mrtvého, a neměla tedy nárok na vdovský důchod. Oficiálně o něm nikdo nevěděl, snad matka stále doufala, že se vrátí například z ruského zajetí. Po otcově osudu pochopitelně pátrala sama a později i pamětnice, ale s jistotou se o otcově smrti dozvěděla až mnohem později. „Mně se teprve v roce 1983 podařilo díky mnichovskému archivu vypátrat, že otec zahynul v roce 1945 v Polsku při výbuchu miny, protože se našla jeho identifikační známka. Matka na něj celý život čekala, zemřela v roce 1982 a oficiálně byla stále vdaná,“ říká pamětnice. Matku možná v naději, že její manžel stále žije, utvrzoval i osud jejího otce. Na rozdíl od zbytku rodiny nebyl z Východního Pruska vyhnán, ale odveden na nucené práce. Pracoval ve mlýně a za rodinou se mu podařilo dostat se po téměř deseti letech, v roce 1954. „Nějaký Polák, který původně pracoval na dědečkově statku, ho poznal a zařídil pro něho falšovaný dokument, aby mohl odjet za námi. Nezapomenu, jak se jednoho dne objevil v Erfurtu, úplně ohnutý, zničený těžkou fyzickou prací,“ vypráví pamětnice.
Čekání na otce se projevovalo i v každodenních záležitostech rodiny. „Bratr ani já jsme například nechodili do Pionýra ani do FDJ, německé obdoby Svazu mládeže. Matka vždy řekla: ‚Počkám, až co řekne otec, jak rozhodne,‘“ vzpomíná Annelore Finková. Kvůli tomu ovšem pamětnice ani její bratr nemohli pomýšlet na další studium, bratr se tedy vyučil elektrikářem a školu dokončil při zaměstnání, Annelore se přihlásila na zdravotní školu a pracovala jako sestra. V šedesátých letech se seznámila se svým prvním manželem a narodily se jí dvě děti. Manželství vydrželo sedm let, poté se rozvedla. O několik let později se seznámila s Harrym Finkem, svým druhým mužem. „Byl z Československa a jako technik jezdil do Německa na montáže. Jednou se zranil a léčil se u nás na oddělení. Nějakou dobu jsme udržovali vztah na dálku, až v roce 1973 jsme se vzali a já se přestěhovala do Československa,“ popisuje pamětnice.
Nesnadné manželství
Harry Fink do manželství přivedl své dvě dcery z prvního vztahu, spolu s pamětnicí se tak starali o čtyři děti. Žili v Horním Slavkově, později se jim podařili získat byt v Ostrově a pak v Karlových Varech, kde Annelore Finková pracovala jako zdravotnice v hotelu Thermal. O svém muži, který měl za sebou krutou životní zkušenost přeživšího holocaustu, hovoří s velkou láskou a pochopením. „Jako chlapec byl rok internován v ghettu Terezín a jako třináctiletý se dostal do Osvětimi. Podařilo se mu přežít spolu s dalšími mladými, čtrnácti- až šestnáctiletými chlapci, kteří byli vybráni na práci. Harry vozil z baráků do krematoria mrtvé, mimo jiné táhl na vozíku i své rodiče, kteří zemřeli v Osvětimi. Dřív o tom nevyprávěl, a když se ho někdo ptal na vytetované číslo, tvrdil, že to byla mladická hloupost, ale v pozdějším věku se mi začal svěřovat. Po roce 1990 se dokonce setkal s bývalými spoluvězni,“ vypráví Annelore Finková. Tuto skupinu vězňů, kteří byli jako chlapci vězněni v koncentračním a vyhlazovacím táboře Osvětim a podařilo se jim přežít, pojmenoval později John Freund, jeden z „chlapců“, Birkenau Boys a jejich osudy zdokumentoval ve stejnojmenné knize.
Po roce 1989 a otevření hranic si Annelore Finková našla práci zdravotní sestry v Mnichově. „V Thermalu jsem nebyla moc spokojená a v Německu jsem měla víc peněz a lepší možnost sehnat léky pro manžela,“ vysvětluje. S manželem Harrym, kterého prodělané útrapy silně psychicky poznamenaly a zemřel v roce 2007, prožila dobré i zlé. Po jeho smrti žije Annelore Finková v Karlových Varech. Sama z vlastní zkušenosti zná situaci uprchlíků, a proto s negativním postojem velké části Čechů k současné uprchlické vlně nesouhlasí. „Nelíbí se mi, jak se Češi chovají, potřebným se má pomáhat,“ uzavírá pamětnice.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lukáš Květoň)